Podstatné je, patříme-li Kristu

Pohřební kázání při rozloučení s bratrem Jeronýmem Frintou 14. října 2009

Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh. Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána - žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů, nebo zůstáváme v cizině. Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé.

2.Korintským 5, 1-10

Milí bratři a sestry,

s bratrem Frintou jsme se tu viděli při bohoslužbách ještě před 14 dny. Patřil k pravidelným účastníkům našich shromáždění, ale mohli jsme ho potkat i v jiných sborech při různých setkáních. Církev byla jeho domovem. Možná nejen kvůli víře, ale také kvůli společenství, které tu nacházel a které mu někdy nahrazovalo domácí prostředí. Nevím, jestli přemýšlel o smrti. Zval mě na návštěvu, ale nedošlo k tomu. A ani o sobě příliš nemluvil. Za kázání však vždycky děkoval a bylo vidět, že ho těší. Připustí si člověk v takovém věku - bratr Frinta by se v listopadu dožil 89 let - že „stan jeho života bude stržen“? Můžeme i o sobě říci, že „sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským“?

Jde-li o věčný život - a předtím samozřejmě o smrt, jsme na rozpacích a trochu nejistí. Tam, kde končí lidské zkušenosti, kde se nedají používat důkazy, jsou otevřené obě možnosti - věřit i nevěřit. Nevidíme ani my věřící, co bude dál, nevidí ani ti nevěřící. Tady totiž teprve začíná víra. Právě nad rakví se ukazuje, jak na tom jsme. Svědectví bible i mnoha dalších svědků nás vede k odvaze věřit a spolehnout se i na to, co nevidíme.

Omezenost lidského života smrtí je velmi bolestná věc, i když se člověk dožije téměř devadesátky. Vitální bratr Frinta, který se bezmocnosti nepoddal, ani když si zlomil ruku a pak i nohu, byl příkladem lidské houževnatosti. Mnozí si už mysleli, že to nezvládne, ale on to zvládl. Nechtěl být upoután na lůžko, izolován v nemocnici nebo v domově důchodců. Chtěl žít jako svobodný člověk, který si dělá, co chce. A tak také žil - i zemřel. Svérázný sběratel nálepek, kulturně vzdělaný muž, se kterým si mnozí nevěděli rady. Pán Bůh si bude vědět rady.

Bratr Frinta zemřel náhle, nečekaně. A jeho smrt připomíná nám živým - pozůstalým, že jsme tu všichni jen na přechodnou dobnu. Apoštol Pavel, který se živil šitím stanů, užil příklad stanu jako přechodného bydliště. Stan není nic trvalého. Stan našeho pozemského života bude stržen. Počítejme s tím. Ale Bůh s námi nemá jen nějaké přechodné záměry, nýbrž záměry trvalé. A to trvalé nás teprve čeká. Příbytek u Boha v nebesích. My máme zatím zkušenosti jen s tím přechodným. Apoštol však dokáže z pohledu víry počítat s tím, co ještě nikdo nezažil: s trvalým bydlištěm u Boha. Vede ho k tomu víra v ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista. Ten přece slíbil všem, kteří v něj věří, že je přivede k sobě, do svého příbytku v nebesích.

Většinou se nám tato vyhlídka ale zdá daleko v budoucnosti a také příliš nejistá. Co máme z toho, že je Kristus už v nebi, když my jsme pořád ještě na zemi? Pán Bůh rozumí naší nejistotě. A proto nás tu nenechal opuštěné - ale dal nám závdavek, dal nám záruku, fant, kousek toho, co bude. Dal nám Ducha svatého. Duch je totiž nebeská skutečnost a patří naprosto jednoznačně k Bohu a k Ježíši Kristu. A také obráceně: kde je Duch svatý, tam je Bůh a Ježíš Kristus a také kousek nebe. A tak jsme pořád ještě daleko od Pána, ale zároveň jsme díky Duchu svatému Pánu velmi blízko. On je v nás, probouzí v nás víru, dává nám odvahu a naději, stojí při nás v našem selhávání, zahání a překonává zlé myšlenky. A přibližuje nás nebi. Víte, co vlastně dělá nebe nebem? Bezprostřední blízkost Boží. To, že budeme kolem svého Pána a nic nám už nebude překážet. Budeme ho vidět takového, jaký je. To už nyní dostáváme zlomkovitě, s určitým omezením skrze Ducha svatého. Omezuje nás ještě naše pomíjivé tělo a podmínky tohoto světa, omezuje nás hřích a pokušení, bolest a smrt. Ale Duch tu je. A Duch funguje, pracuje, působí. Duch svatý nás při křtu uvádí do nového života, když řekneme: „Ano, Bože, jsem tvůj a ty na mě pracuj. Přijímám tvou nabídku, že chceš být se mnou. I já chci být s tebou.“ Jestliže jsi uvěřil a byl pokřtěn v Kristovo jméno, pak máš u Boha svůj příbytek už teď. To, co jednou budeš, jsi v Božích očích už nyní. Náš vztah k Bohu se přece po smrti nijak nezmění. Ani Boží vztah k nám. Co budeme mít, máme už teď. Boží děti jsme už nyní. Tomu plnému společenství však zatím brání to pomíjitelné tělo. A tak možná v této souvislosti pochopíme, že apoštol říká: sténáme touhou, abychom už byli u Pána, abychom byli oblečeni šatem nebeským. Neznamená to, že si nevážíme života, těch stvořených darů, které tu máme. Ale pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána. Dokonale to nejde oboje naráz. Ale je to jako množina, která se překrývá. A tak křesťan existuje vlastně dvakrát: jako ten starý člověk, hříšný Adam, a zároveň jako vzkříšený nový člověk v Kristu.

To má ovšem dalekosáhlé důsledky. To, abychom si sami sebe mnohem víc vážili, když si nás takhle váží Bůh! Vždyť jsme jeho nové stvoření. Jsme určeni k životu v nebi. Bez jakékoliv pýchy je to dost dobrý důvod k radosti a vděčnosti a vyrovnanému životu. Co se nám ještě může stát, když s námi Bůh už udělal takovéhle věci? „Jsme tedy stále plni důvěry“, říká apoštol. Jak by ne! Víra vede k naději a dává člověku svobodu i v pohledu na sebe a na konec života. Někdy se přizpůsobujeme tomuto světu v názoru, že vlastně žijeme všichni stejně a teprve pak se ukáže, jestli vzkříšení bude nebo nebude. To je veliký omyl! Jestliže víme, že už jsme vzkříšeni, že máme svoje pevné, trvalé bydliště v nebi, že jsme Boží děti, ať se děje, co se děje - nebo ať se ještě bude dít cokoliv - pak jsme stále plni důvěry. Máme důvod k radosti a vděčnosti. A tento postoj se musí projevit i v tom, životě, který je nám ještě uložen. K životu je někdy potřeba více odvahy než ke smrti. Myslím, že bratr Frinta prokázal velkou odvahu k životu.

Neměl to jednoduché sám se sebou, a ani ti kolem něj to s ním neměli jednoduché. Život v osamělosti, život v určité bezradnosti, v nemoci a bolesti je těžkým úkolem. „V tomto stanu sténáme pod těžkým břemenem“. Ale jsme plni naděje, že nás čeká změna, která stojí zato.

Ano, musíme se všichni ukázat před soudným stolcem Kristovým. Naše viny vyjdou najevo, asi se budeme stydět a možná nám leccos bude líto. Naše hříchy nebudou zamlčeny, ale odpuštěny. Tím Soudcem totiž není nikdo jiný než ten, který zemřel místo nás. Ježíš Kristus je náš Soudce i Přímluvce. Vzal naši věc do ruky, aby nás bránil a obhajoval. A tak to důležité, vlastně to vůbec nejdůležitější v životě je, abychom se mu líbili. Ať jsme ještě tady na cestě nebo už doma, u něj. Není podstatné, kde jsme. Podstatné je, patříme-li Kristu.

S bratrem Frintou se loučíme v naději, že Kristu patřil. Víra ho držela a kultivovala.Ve společenství církve nacházel rodinu, pro kterou byl ve své tvrdohlavosti náročným členem. Byl mezi námi rád. To je dík vám všem, kteří jste o něj pečovali, hovořili s ním, navštívili ho. Teď už ho můžeme v pokoji svěřit Pánu nejlaskavějšímu, který má nebeskou trpělivost nejen s bratrem Frintou, ale s každým z nás. Amen.

Ester Čašková