Skafandr a motýl

Recenze

Knihu jsem si půjčila v knihovně z profesního zájmu - věděla jsem, že je o člověku, který po mozkové příhodě ztratil schopnost mluvit. Na rozdíl od mnoha jiných lidí s touto diagnózou mu však zůstala schopnost psát, tedy skládat slova z písmen do smysluplných celků, ačkoliv vzhledem ke kompletnímu ochrnutí nemohl psát běžným způsobem ani rukou, ani na počítači. Dorozumívat se mohl vlastně jen mrkáním levého oka, a tak napsal svou knihu pomocí frekvenčně seřazených písmen, které mu zapisovatelka předříkávala, dokud ji mrknutím nezastavil na nějakém písmenu, které pak zapsala - a to celé znova a pořád dokola.

Jean-Dominique Bauby byl šéfredaktorem časopisu Elle a byl zvyklý žít naplno, dokud ho ve 43 letech nepotkala mozková příhoda. Kdo by myslel, že kniha bude jen o depresích někoho, kdo ztratil skoro vše, mýlí se. Jean Dominique sice pochopitelně vzpomíná na "první život" a přemýšlí o velmi vážných věcech, ale zachovává si smysl pro humor, ať už mluví o čemkoliv. Třeba o obtížích svého přebývání v nemocnici či o komunikaci. V nemocnici můj komunikační kód používá jen logopedka a psycholožka. Nejčastěji mám k dispozici jen velice omezený repertoár mimických pohybů, mrkání okem a zavrtění hlavou, abych mohl poprosit, aby zavřeli dveře, utáhli kohoutek, ztlumili televizi nebo spravili polštář… Začal jsem chápat, že nemocniční lid se dělí na dvě části. Většina z nich nepřekročí práh bez toho, aniž by se pokusili pochopit mé volání o pomoc, ti ostatní zmizí a předstírají, že neviděli mé tísňové signály. Takový byl třeba ten hňup, co mi vypnul v poločase fotbalový zápas Bordeaux-Mnichov a bez upozornění mně popřál dobrou noc… Nebo o nevlídném a povýšeném lékaři: Kdyby dotyčný odešel, z kterého nadutého blba bych si pak mohl dělat legraci? Na jeho věčnou otázku "Vidíte dvojitě?" bych už neměl to samotářské a nevinné potěšení slyšet se v duchu odpovídat: "Ano, vidím dva kretény místo jednoho." Jako správný Francouz věnuje jednu kapitolu jídlu - i když přísun kalorií se k němu dostává pouze žaludeční sondou, ve svých snech kombinuje pokrmy do fantastických chutí.

Vyrovnává se i s tím, jak jasnou dělící čáru takové postižení vykreslí mezi lidi, kteří patřili mezi kamarády, přátele, známé. Byl jsem slepým a hluchým, nebo opravdu je nutné neštěstí jednoho, aby ukázalo jiného člověka v pravém světle? Některé dopisy však vyprávějí ve své prostotě o obyčejných faktech, která zdůrazňují běh času. Jsou jako růže nasbírané za soumraku, jako ospalá deštivá neděle, jako dítě, které pláče před spaním. Tyto vzorky života věrně zachycují život, tyto závany štěstí mně dojímají ze všeho nejvíce. Ať mají tři řádky nebo osm stránek, ať přicházejí z dalekého Levantu nebo z Levallois-Perretu, schovávám si všechny tyto dopisy jako poklad. Jednou bych je chtěl všechny slepit dohromady a vytvořit tak kilometrovou stuhu, která by se třepotala ve větru jako korouhev na oslavu přátelství. To zaplaší supy.

Ta knížka není o víře, ale snad o zákoutích života, o nichž bychom měli také něco vědět.

jaš

BAUBY, Jean-Dominique: Skafandr a motýl. Brno: Jota 2008.