Jak vidím sbor

Doplnění zprávy pro VSS z pohledu farářky

Jak vidím sbor? Sbor je živý a funguje na mnoha úrovních a v různých vztazích. Výraznější jsou tyto tři skupiny:

Starší věková kategorie, tedy ti, kteří přicházejí většinou sami (výjimečně jako manželský pár) a sbor jim do určité míry nahrazuje rodinné vazby a tvoří náplň času. Pro účast se nerozhodují kvůli programu, sbor je pevnou součástí jejich života. Nemají zvláštní očekávání, jsou spokojeni, že sbor „funguje“.

Druhou skupinu tvoří lidé mladí, hledající, nově pokřtění, přicházející z různých tradic, zvídaví, s touhou po vzdělávání. Zatím je pro ně všechno nové. Většinou jde ale o jednotlivce, jejich partneři a děti nejsou věřící. Musí se rozhodovat, zda čas stráví s rodinou nebo ve sboru. Proto je důležité, zda je program natolik lákavý, oslovující a aktuální pro jejich situaci, aby mu dali přednost před něčím jiným. Na životě sboru se zatím účastní spíš jen jako hosté, jsou vítanými ale nepravidelnými návštěvníky, kteří se sami moc neprojevují.

Třetí skupinou jsou sboroví spolupracovníci - presbyteři, učitelé NŠ, členky křesťanské služby, hospodářské komise, organizátoři třicátníků, autoři sborového časopisu Hrozen, organizátoři ekumenického setkávání Limské liturgie, správci sítě a webových stránek - ti, kteří život sboru nesou a formují. Jde o širší okruh lidí, částečně konvertitů, částečně tradičních evangelíků. Z velké části jsou to lidé střední generace, často ve svém zaměstnání (nebo rodině) velice vytížení.

Radostným setkáním všech generací jsou nedělní bohoslužby. Učení nových písní se ochotně ujala sestra varhanice, která dává zaznít nově opraveným varhanám v plné kráse. Zpíváme rádi, a tak se budeme věnovat jedné nové písni každý měsíc. S potěšením také sleduji, jak společenství sboru nese v modlitbách i konkrétní pomocí ty, kteří se ocitnou v těžké situaci. Chtěla bych vás povzbudit, abyste se nestyděli dát najevo, že pomoc potřebujete. Ochotných rukou i srdcí je dost, ale bez konkrétních informací se nemohou zapojit. I v ohláškách a přímluvách bychom rádi zmiňovali osoby a potřeby konkrétně – budete-li ochotni se sdílet. Abychom nebyli společenstvím anonymním, nebojte se zeptat se, jak se kdo jmenuje. Zvlášť novým členům sboru bychom rádi dali prostor i vědomí, že jsou potřeba.

Po určitém čase a obměně generací je dobře nově promýšlet obsah tradičních „služeb“  a formy práce. Počet spolupracovnic např.v křesťanské službě se rapidně snížil. Potřebuje ji sbor? A máme na to, abychom takovou službu nabízeli? Kdo to chce dělat? Je vůbec třeba ji formálně organizovat, když se děje i spontánně? Stejnou otázku si kladu nad úkoly presbyterů: své nedělní povinnosti plní svědomitě, ale v čem se i jinak projevuje zodpovědnost presbytera za jeho sbor?

Klesající účast na biblických hodinách ukazuje, že toto tradiční vzdělávání po večerech je pro vytíženou střední generaci hodně náročné. Mám zato, že bychom měli promýšlet, jaké formy setkávání a sdílení by lidi těšily a obohacovaly. Sbor by podle mě neměl být „domem služeb“, kde si každý vezme, co potřebuje a co profesionálové připravili, ale kam také každý něco přináší a ze sebe vydává. To je potom společenství jako „obcování svatých“.

Je škoda, že se členové vinohradského sboru minimálně účastní setkání seniorátních - seniorátní konference, seniorátního dne rodiny, seniorátních setkání mládeže či instalací farářů v sousedních sborech. Jako bychom seniorátní společenství nepotřebovali, protože jsme dost velký a zajištěný sbor. O ekumenické setkání s Večeří Páně každý první čtvrtek v měsíci, projevují zájem také spíše hosté než domácí. S potěšením jsem však zaznamenala větší účast našich členů při ekumenických setkáních letos v lednu.

Kriticky vnímám i některé další věci. Ačkoliv máme ve sboru 24 rodin s dětmi do 15 let, které se aspoň občas ukážou, nemáme pro ně prostor. Čím se mají zabavit malí i „-náctiletí“, když my dospělí pijeme po shromáždění kafe? Myslím, že bychom měli přemýšlet, jak dát dětem najevo, že tento sbor je také jejich a že jsme rádi, že je tu máme. Když zde nenajdou své místo a nebudou se tu cítit dobře, brzy chodit přestanou. Už teď je obtížné najít čas pro vyučování náboženství nebo jiná setkávání dětí.

Rozvržení sborových místností v 1. patře se mi jeví pro současné potřeby ne úplně vyhovující. Velká hala je téměř nevyužitá. Také bychom potřebovali variabilně uzpůsobovat velikost sálu (a např. nevytápět celý velký sál pro schůzi 16 členů staršovstva či 20 účastníků Limy nebo biblické hodiny – nemluvě o útulnosti prostoru).

Od jara do podzimu kolidují různé církevní nabídky programů s akcemi Skauta, kterému mnoho dětí ze sboru dává přednost. To se týká i letních táborů. Možnost setkávání s dalšími věřícími - ať už rodinami nebo generačními skupinami, které organizuje církev nebo YMCA, málokdo z vinohradského sboru využívá. Ochuzujeme se tak o mezisborová přátelství, širší rozhled po církvi a možná i o vděčnost za to, co máme, a jinde nemají.

Z práce ve sboru mám radost, i když stále ještě hledám svoje místo, učím se vnímat očekávání vás – členů a také zjišťuji, na co stačím a na co ne. Chybí mi čas na vlastní duchovní čerpání a jsem hodně unavená. Jsem přesvědčená, že pomocí pro mě i pro narůstající práci ve sboru by bylo povolání dalšího faráře na půl úvazku. To předkládám jako návrh pro další jednání.

V Praze 18. března 2011, Ester Čašková