Jděte ke všem národům

Kázání Petra Pokorného na Vinohradech 23.10.2011

Text: Mt 28,16–20

Čtení Dn 12,1–3; Mt 25,31–40

1. V Matoušově evangeliu se 2x mluví o všech národech – zde a v oddíle který jsme četli od stolu Páně. Církev se tady stává pokračovatelem biblického Izraele, který měl reprezentovat Boha před všemi národy. Přitom to tu zní skoro jako protimluv: Ježíšovi žáci jsou oslabeni, protože Jidáš odpadl, takže je jich jen 11, a navíc místo obdivu k Ježíšovi, jak se o tom píše na začátku, někteří pochybovali. O tom se v církvi moc nemluvilo, ale Matouš to věděl a zmínil se o tom. Připomínalo mu to církev jeho doby a chtěl to na ni vztáhnout. Pokusím se ho napodobit a vztáhnout to na církev dnes.

Rozdíl je zřejmý. Dnešní církev není početně oslabena o jednu dvanáctinu, ale v ČR zhruba o dvě třetiny. Jsou tu ale i podobnosti: Ježíšovi žáci už překonali šok hrozícího nebezpečí a objevují se na scéně. Ještě pořád jsou mezi nimi někteří, kteří přišli, aby viděli své přátele, ale o Ježíšovi v duchu pochybují. Přesto už přišla chvíle očekávání.

2. Tu k nim Ježíš přistupuje. Sám se ujme iniciativy a přichází mezi ně. To si zpřítomňujeme dodnes ve shromážděních při čtení a výkladu apoštolského svědectví nebo při slavení VP. Učedníkům se asi ulevilo a čekali, že Ježíš je ochrání před vnějším světem. Nezklamali se a pozdější církev se jim skutečně stala domovem. Ale to je jen jedna stránka. Ježíš své stoupence překvapuje tím, že je zasazuje do té nejširší souvislosti celého světa: Mluví o své pravomoci „na nebi i na zemi“ a posílá je „ke všem národům“. Hned na začátku je upozorňuje, že jejich totožnost se utváří na horizontu světa, který zahrnuje všechny lidi, ne (v naší souvislosti) jen křesťany, a jejich poslání se vztahuje právě k tomuto horizontu. Ještě jsou malou skupinou v rámci synagogy, ale nemohou utéct před perspektivou, do níž je staví Ježíš.

3. Jak ale máme komunikovat s dnešním světem, když nám nenaslouchá a namnoze o nás ani neví? – Vzkříšený Ježíš své stoupence překvapivě nenabádá, aby všude zvěstovali, že je Syn Boží, ale aby ze všech národů dělali jeho učedníky. To znamená, že je mají učit zachovávat všechno to, co je učil. Matoušovo evangelium to shrnuje do pěti Ježíšových řečí, z nichž první je Kázání na hoře. Tam mluvil o tom, že cílem dějin i lidských životů je království Boží. Že na chudé je třeba myslet a věnovat jim pozornost, protože na ně myslí Bůh sám, ale že jim nepomůžeme (třídní) nenávistí. Že nepřátelům máme proto přát jen dobré, včetně podílu na království Božím (tady nejde o citovou lásku k protivníkovi, ale o to, k čemu máme směřovat, když s ním jednáme). Nebo že se nemáme starat jen o vnější zajištění (i když nepopírá, že je potřebujeme). Celým svým jednáním učil Ježíš lidi, jak se mají zastávat slabých, nemocných, žen, dětí, a dokonce demonstrativně dával za vzor neoblíbenou menšinu Samařanů.

To už je srozumitelné. Srozumitelné pro většinu lidí. Tady se s lidmi můžeme domluvit. Misie dnešní doby bude patrně spočívat v tom, že lidé se budou ptát po základech toho, co sami uznávají za dobré. A slušných lidí bez Krista je hodně, takže nám může rozumět celý svět. Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že je to vlastně všechno obsahem Všeobecné deklarace lidských práv, kterou mnoho států zahrnulo do svých ústav. Ježíšovo učení vlastně slaví úspěch u „všech národů“ a nás křesťany to dost zaskočilo. Co tedy máme navíc? 4. Ještě než na to odpovím, musíme se zastavit u jedné skutečnosti. Všeobecná deklarace lidských práv je často ignorována. Lidé s ní většinou souhlasí, ale nevěří, že by se dala naplnit. Ježíš byl podle nich hodný člověk, ale idealista. Téhle nejistoty využívají jiní lidé, kteří sice dobré uznávají, ale už vůbec nevěří v jeho budoucnost. Jejich hřích není v mravní zvrácenosti, jak si to někdy představovali reformovaní evangeličtí předkové, ale opravdu v tom, že ztratili naději. Jsou špatní, protože ztratili perspektivu. Někteří mravní lidé jim připravují cestu tím, že sami ztrácejí naději. Často říkají: Ti darebáci budou mít vždycky náskok. Tak se to jeví: Dobro je slabší něž zlo. Bořit je přece snazší než stavět.

5. Teď už je zřejmé, co máme navíc: Zkušenost s novou Ježíšovou přítomností je ujištěním o tom, že to, co on reprezentoval, má budoucnost. Ježíš je na hoře – „nahoře“. To je klíčová pozice. „Je mi dána veškerá moc“ neznamená, že Ježíš všechno diriguje a inscenuje každou příhodu našeho života. To by nás degradoval na loutky. Je všemohoucí v tom smyslu, že reprezentuje všemohoucího Stvořitele a že „přijde soudit živé i mrtvé“. O tom jsme četli od stolu Páně. A nebude soudit podle toho, jak člověk znal katechismus, ale podle toho, k čemu směřoval jeho život. Co dobrého dělal nebo nedělal. Je tedy víra zbytečná? Rozhodně ne. Bez víry bychom na tom byli jako ti slušní lidé, kteří se mravně rozhořčují a rezignovaně mluví o tom, že darebáci mají vždycky náskok. Jen když vezmeme vážně to, co nám Ježíš (živý Ježíš) říká: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“, budeme pro okolní svět povzbuzením a nadějí a sami si uvědomíme, co nám bylo jako pečeť potvrzeno křtem. Život takového člověka je sice náročnější, ale také zajímavější a lidštější.