Tak Bůh miloval svět

Kázání br. faráře B. Jerieho při sborovém dni 9.1.1955 na Vinohradech
(jeho poslední kázání v našem sboru)

Text: Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Jan 3, 16

Tento Bůh jest Bůh náš na věčné časy, on vůdce náš bude až do smrti. Ž 48,15

Žalm 48 bývá uváděn jako jedna z perikop, vybraných církví na některou neděli o Zjevení Páně mudrcům. Na Vinohradech kázal jsem na slova tohoto žalmu o Novém roce 1948. Ve spojitosti se známým slovem Pána Ježíše u Jana – kteréžto slovo bývá nazýváno evangeliem v kostce – rád bych s vámi pohleděl dnes na závěr 48. žalmu z jiné stránky.

Tento žalm byl patrně zpíván o hlavních svátcích v jeruzalémském chrámu. Strhuje sváteční poutníky k vděčnosti, radosti, jásotu nad velkými skutky Boží moci, milosrdenství a spravedlnosti. Tato radost má být probuzena zejména u poutníků z diaspory. Mají propuknout v jásot už při pouhém pohledu na Jeruzalém, město Hospodinovo, ve vší jeho kráse, vznešenosti a pevnosti. Při pohledu na horu Sion, na chrám, paláce, věže a hradby.

Mnozí z těch poutníků byli v Jeruzalémě poprvé. Dosud o městě Jeruzalému jen slýchali, nyní však na vlastní oči spatřili (v.9). Dokonce nedávno nepřátelé, užaslí a předěšení mocí a slávou Hospodinovou na útěk se obraceli (v.6). Lid je shromážděn v chrámě, rozjímá milosrdenství Hospodinova (v.10), jeho spravedlnost a jeho soudy (v.11–12). Žalmista vyzývá shromážděný lid, aby obešel město, díval se, obhlédl a spočítal si všechny průkazy slávy Hospodinovy, moci a milosrdenství.

1) Tu nejsou rukou udělané hradby, paláce a věže velebeny samy o sobě jako záruka jistoty, bezpečnosti města a spásy lidu. Vždyť tam čteme hned ve 2. Verši, že Hospodin sám je veliký a převelmi chvályhodný, on je hradem vysokým (v.4) a stále pouze jemu samému je tu vzdávána sláva a čest. Tak to zní ze žalmů napořád. Zrovna v těch předcházejících! Hospodin zástupů je s námi, hradem vysokým jest nám Bůh Jákobův (Ž 46,12). Kdo by nevzpomněl na Lutherovu píseň „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš“? A  Jeruzalém, protože byl pro starozákonní církev místem přebývání Hospodinova v chrámě svatosti své, místem nejplnějšího obecenství Hospodinova se svým lidem, zaujímá takové postavení v očích i myslích všeho lidu. Z tohoto místa tento Bůh, vedoucí svůj lid, překoná a zmůže všechno protibožské, modlářské, nepřátelské ve světě. A proto závěrečná výzva žalmu: jen si město obejděte, obhlédněte jej, vryjte si to v mysl a v srdce, abyste mohli vypravovat a svědčit svým potomkům: Tento Bůh jest náš Bůh na věčné věky, on bude vůdce náš až do smrti. To je, bratři a sestry, vyznání a odhodlání lidu Božího – na věčné časy.

2) Ale nejen pro tento slavnostní a sváteční pohled na město propuká shromážděný lid v jásavý chvalozpěv. Celé dějiny Izraele mají jej k tomu pohnout. Žádnému národu v tehdejší době nebyl dán takovýto pohled zpět a kupředu jako Izraeli. Žádný národ starého světa neměl – abychom to řekli tak po lidsku – možnost tak slavného a velkorysého, tak hlubokého a pravdivého obhlédání a pojetí života a dějinných událostí, jaké tomuto lidu otevřeli poslové a svědkové Boží Mojžíš, proroci a žalmisté. Na všecko jej učili dívat se ve světle víry v Boha, jediného, svrchovaného, svatého, živého. To byl jejich vůdce od počátku. Jen jeho mocí a milosrdenstvím byl tento lid živ, veden a držen ve všech proměnách a zvratech dějin a života. Pán Bůh měl s tímto svým lidem nesmírně mnoho trpělivosti, musil i kárat, trestat, zkouškami provádět (Egypt,poušť, zajetí), aby s e tento lid naučil správně vidět a obhlédat a všecko přijímat a činit podle Boží vůle, v Boží radě a pro Boží cíle. Nerozuměli mu vždy a všichni, ale tak ve svém jádře věřili. Nebyli mu vždy všichni vděční poslušní, ale důvěra vděčnost a poslušnost Hospodinu, Pánu, byly základními rysy starozákonní zbožnosti.

3) Bratři a sestry, když my tak na začátku roku nebo kdykoli ve svém životě při nějakém významném životním mezníku, v životě svých drahých, v životě církve, národa, světa „obhlédáme“, díváme se zpět, kolem, kupředu, zdalipak to činíme tak, jak nás k tomu vyzývá náš žalm? Vidíme skutečně dobře? Jsme to přece ve světě také jako církev v diaspoře. Rozptýlení, rozptylovaní a roztěkaní. Dovedeme se soustředit a vidět to, n čem všechno záleží? Skutky Boží moci a Božího milosrdenství? Průkazy jeho spravedlnosti, lásky a dobroty? Stavbu podle Božích plánů, Boží vedení? Ty velké obrysy a celky, to, oč Pánu Bohu při nás i ve světě jde? Je tento Bůh, o němž svědčí proroci, žalmisté, náš žalm, natolik naším Bohem, abychom měříce všecko jím samým mohli s takovou radostí jistotou a pevností učinit onen závěr do budoucnosti: „Tento Bůh jest Bůh náš na věčné věky, on bude vůdce náš až do smrti?“

II.

1) Nežli si na tuto otázku odpovíme, musíme od tohoto starozákonního textu pohledět ještě dál a hloub a výš. Tu ještě není „tento Bůh náš“ viděn ve své plné a nejvyšší slávě. Žalmistovi, prorokům a těm jeruzalémským poutníkům bylo dáno vidět veliké věci Boží. Ale nejvyšší projev, skutek, zjevení slávy Boží a Božího milosrdenství oni ještě nespatřili. Ústy proroků zaslibováno a zvěstováno. Starozákonní církví očekáváno. Bůh to teprve připravoval. To, „čeho oko nevídalo, ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteří ho milují“. (1. Kor. 2, 9). To bylo dáno vidět a slyšet betlémským pastýřům: „narodil se nám dnes Spasitel,“ kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově. To bylo dáno vidět a slyšet apoštolům: Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého.„ (Žid 1, 1). A to Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi, plné milosti a pravdy, a viděli jsme slávu jeho (Jan 1, 14). “Což jsme slýchali, co jsme očima svýma viděli a co jsme pilně spatřili, čeho se naše ruce dotýkaly–zvěstujeme vám (1. Jan 1, 3). Vidíte tu souvislost s naším starozákonním textem „viděli“ „obhlédali“, „slyšeli“, „pilně spatřovali“? To zvěstujeme vám: Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Tedy Ježíš Kristus, jméno nad každé jméno, čin Boží nade všecky jeho činy. Tento Bůh, který Syna svého jednorozeného dal, jest Bůh náš na věčné věky. Teď tu máme Slovo Boží v celé jeho plnosti. Sebe sama, všecku svou pravdu, milost a lásku vložil do světa na tomto místě. Ne v Jeruzalémě, ne v jeruzalémském chrámě, ale v Ježíši Kristu „přebývá všecka plnost Božství tělesně“ (Kolos.2,9)

2) A co tu je pro pohled víry ještě podivuhodnější: Tam v našem textu starozákonním velebena sláva Boží v tom, co i přirozené oči lidské slavným, krásným nebo silným a mocným viděly: v hradbách, věžích, palácích, byť jen jako v symbolech. A ve vítězných bojích a válkách, byť i v tehdejších dobách pro potlačení modlářství nutných.

Novozákonní však svědkové směli vidět splněno to nejpodivuhodnější, co starozákonnímu evangelistovi (IZ 53) bylo dáno předvídat a předpovědět: Slávu Boží v poníženém a trpícím Služebníku, (který byl raněn pro přestoupení naše a potřín pro nepravosti naše. Kázeň pokoje našeho na něj vložena a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno. Jako beránek k zabití veden jest.) Tedy ve služebníku za nás trpícím, odstrčeném, místa nemajícím. Jesle, kříž, život jeho mezitím, vše plno lásky Boží. Ano, „nebo tak Bůh miloval svět…“ Syn Boží mohl být roven Otci v slávě. Ale způsob služebníka přijal, učiněn nám podobný ve všem kromě hříchu. Ponížil se, poslušný byv až do smrti kříže. (Filip. 3) Tak hluboko sestoupil do naší bídy, aby nás službou a obětí lásky vykoupil, vypáčil ze spoutanosti hříchem, bídou a smrtí. Tímto milováním, touto láskou smiřuje nás s Bohem a otevírá nám možnost a skutečnost nového života. A z tohoto místa chce Pán Bůh pohnouti světem, uskutečnit v něm své království a zjednat pokoj dalekým i blízkým. Tak Bůh miloval a miluje svět.

3) Ale ten svět, to jsme především my, každý z nás, každý jednotlivě a osobně. Ty i já. A tak to musíš slyšet z našeho textu nejprve: Aby každý, kdo věří v něho, nezahynul. Abys ty nezahynul, abych já nezahynul, ale měl život věčný. Tak miloval a miluje. Tak mu na tobě i na mně záleží.

Obhlédáme svůj život? Toto je nejslavnější skutečnost našeho života, v tom všecka naše radost, že On je tu také pro mne a pro tebe. To jsou ony věže, paláce a hradby našeho života: místa a chvíle, kdy nám bylo dáno toto z evangelia, ze Slova Božího slyšet, abys e nám to stalo jasným a dalo našemu životu zcela jiný ráz. Když jsme v něho uvěřili. A uvěřit v něho znamená přijmout tuto lásku Boží v Synu jeho jednorozeném také pro sebe. Dát si od něho nejprve odhalit stav svého srdce a života. Ale nezůstat u sebe a nezoufat nad sebou. Od něho očekávat a přijmout všecko, Tebe volá, tobě se nabízí. Přes propast hříchu a viny ruku ti podává. Abys nezahynul. Uvěřit v něho znamená dát se v něho vštípit jako ratolest na vinný kmen. Dát s e jeho láskou naplnit. Stát se účasten jeho života.

4) Aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. To není až teprve život posmrtný. Začíná až teď jako život pravý a jediný, který je hoden toho jména. Kdosi řekl, že naše pokolení má více strachu ze života nežli ze smrti. Rozumím tomu tak: Neví proč a k čemu žít. Jaký má život smysl? C je jeho cílem? Ze strachu nebo z nechuti vzít život před tváří Boží opravdově a odpovědně, propadají lidé marnosti, prázdnotě a zoufalství (Řím. 1, 21). A to je horší nežli smrt!

Uvěřit tedy v Ježíše Krista znamená být „přenesen ze smrti do života“. Do života, který má jistě jinou náplň, obsah i význam. To už není ten krátký úsek života mezi narozením a smrtí, vyplněný jídlem a pitím, prací a odpočíváním, s trochou radosti a žalu a pak konec. S Ježíšem Kristem mám něco, co mi nikdo nemůže dát ani vzít a co mi nikdo nemůže nahradit. Žiji z milosti a lásky, od níž mne nic nemůže odloučit. Ani smrt ani život, ani přítomné věci ani budoucí, žádná moc tohoto světa. (Řím. 8)

Ne že by to byl na této zemi a v těle už život dokonalý a příjemný. I v životě s Kristem a za Kristem budeš strádat a trpět, často třeba víc než bez něho. Na to on nás připravil a s tím musíme počítat. Ale jinak to budeme s ním snášet a přemáhat. „Milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému.“ A nebude to život bez klopýtání a bez pokušení upadat ve staré svazky hříchu. Ale on tě drží a vede, jsi s ním na pravé cestě a k jedinému cíli. A k tomu nad to dá ti zakoušet radost a vděčnost z toho, že se přece jen u tebe ukazuje ovoce nového života.

5) Když pak takto Krista máš, půjdeš s jiným pohledem do života, ze jména tehdy, když Ti dá zvláštní důvod a příležitost dívat se zpět i vpřed. Vše se ti bude jevit jinak. Bude-li ti to jedno potřebné, co ti Bůh v Synu jednorozeném dal, stát napřed, na místě prvním, pak budou tvé oči otevřené i pro ostatní dary Boží, které On ti v životě přidal. Dovedeš vidět a spočítat (Ž 48,13) i věže, které jsi jako něco samozřejmého přehlížel. I za holý život a slušné zdraví budeš děkovat. Kolika hřivnami, schopnostmi a silami tě Pán Bůh obdařil! Využils jich ke službě jemu a bližním? Co starostí odňal! Čeho všeho ses v životě obával a ani se třeba nedostavilo. Kolikrát nás zahanbil v naší nedověře a nedostatečnosti? Že si přece jen na leccos musíš stěžovat? Že tu byla mnohá zklamání? Že sis toho či onoho nezasloužil? Nenaplňuje tě spíše podivem, že tě Pán Bůh tak dlouho trpělivě snášel? Že si dokonce tebe nebo mne, často tak chatrného, nepevného a nejistého, nebo jindy dokonce tvrdého a nepoddajného materiálu použil za nástroj k službě své slavné a veliké věci?

A výhled dopředu, do budoucna? Nemáš toho pozemského života už mnoho před sebou! Jakže to praví náš text? „Tento Bůh jest Bůh náš na věčné věky, on vůdce náš bude až do smrti“. Když jest Bůh s námi, i kdo proti nám? Když Syna svého za nás všecky vydal, kterak by nám s ním všech věcí nedal? S ním projdu vším, i smrtí jinak. „Byť se mi dostalo jít přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi. “ Tak Starý zákon. A ten Nový ještě dál a výš nad to: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“

6) A  pro svět, ve kterém žijeme? „Neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.“, tak čteme ve verši připínajícím se k našemu textu z ev. Janova. Pod zmateným a hrozivým povrchem světového dění pracují neviditelné síly Boží lásky, vložené v Kristu Ježíši do světa. „Ježíš Kristus, naděje světa.“ Veliké jsou Boží možnosti tam, kde se lidé ocitají dole. Láska Boží stačí na mne, na tebe, stačí i na tento svět.

Láska Boží však nepůsobí automaticky, sama sebou. Láska Boží v Kristu nechce odsoudit svět a nechat jej zahynout. Ale láska napomíná, varuje i soudí. V tom slově našeho textu „aby každý, kdo věří v něho“ je žádáno rozhodnutí. Buďto, anebo! Ze všech hrůz a zmatků je On jediná cesta. Jeruzalémské zdi, věže, paláce i sám chrám byly zbořeny. U zbytků kamenných zdí pláčou dodnes židovští poutníci. Jen základ položený v Ježíši Kristu stojí pevně ve všech otřesech dob. Ukřižovaný a vzkříšený Ježíš Kristus vyvýšen nade všecky věže a paláce. Tudy vede jediná cesta, zde nasadil Bůh do světa všecku moc své pravdy, spravedlnosti a pokoje.

A proto: Nedat se oslnit a zviklat ničím, co tu na světě z lidské moci a síly vypíná se vzhůru. Nic lidského na věčné věky! Ani v církvi! Ale také se nedat ničím odvrátit od svého, třeba skromného svědeckého a služebného úkolu křesťanského ve světě. Aby při nás bylo viděno právě to, co tomuto světu schází. Právě ona láska Boží v Kristu. A kdyby ten náš život nebyl zrovna do očí bijící věží nebo palácem, aby přece jen pro ty, kteří obhlédají nás a měří nás, bylo viditelné: Zde prokázal Kristus moc spravedlnosti, lásky a pokoje. Kéž by tento Bůh byl Bohem naším na věčné věky a vůdce náš až do smrti. Amen.