Vzpomínky na vinohradské faráře

V souvislosti s uveřejňováním fotografií z konfirmací se objevily i vzpomínky na faráře a vikáře, kteří na Vinohradech působili, konfirmandy připravovali a pochopitelně je i nějak ovlivnili. Snažili jsme se oslovit pamětníky a získat podrobnější vzpomínky – výsledek prvního pátrání vám nyní předkládáme. Možná se objeví další pamětníci, kteří přidají to, co si pamatují?

Bedřich Jerie

Byl farářem vinohradského sboru od roku 1924 do roku 1953. Za jeho dlouhého působení se ve sboru vystřídala také celá řada vikářů. Mnozí současní i bývalí členové sboru si ho ještě osobně pamatují. Jak na něj vzpomínají?

Osobní věnování Martě a Alešovi Laichterovým patří ke kázání, které je v dnešním čísle také zveřejněno:

Napsané a otištěné kázání je jako rostlina vylisovaná v herbáři. To však vadí jen tomu, kdo ji nezná rostoucí a živou. Kdo však je ve stálém styku s živým slovem Božím, vyčte a vyposlechne je i z tzv. mrtvé litery. „Duch jest, kterýž obživuje,“

A je-li tu přidán ještě živý, důvěry – a láskyplný osobní vztah mezi kazatelem–pisatelem a posluchačem–čtenářem na druhé straně, pak to nejsou jen listy popsaného papíru. Dýchá z nich život, je slyšet tep srdce. Je to životní dokument, kus našeho vlastního života. Vždycky jsem říkával svému sboru: Nedává jen farář sboru, dávají i členové sboru faráři. Totéž platí i o učiteli a žácích. Nerostou jen žáci svým učitelem, ale také učitelé svými žáky.

Neplatí to o všech učitelích a žácích. Ale jsou členové sboru a jsou žáci, o kterých farář – učitel smí snad říci s Pánem Ježíšem: „Otče, … kteréž jsi mi dal …“ (Jan 17). Tak si na tebe, milá Marto i Aleši vzpomínám a přeji Vám a prosím za Vás, aby toto slovo platilo pro Vás a o Vás po celý život, ne jako slovo mé, ale slovo samého Pána Ježíše se vším, co je psáno v té 17. kapitole evangelia sv. Jana.

S tím Vám připisuji své kázání v 70. roce svého života a srdečně Vás zdravím Váš B. Jerie

Vzpomínky z dětství Pavla Matoulka:

To byl takový gentleman mezi faráři. Říkalo se o něm, že si kázání připravuje celý týden, začne v pondělí a končí v neděli před bohoslužbami. Však to taky bylo vidět. Jeho kázání byla vypracovaná a promyšlená, a když měl člověk nějaký problém, dávalo posilu, bylo to něco, co stálo za to poslouchat.

Zažil jsem faráře Jerieho už jako malý chlapeček. Chodil jsem do nedělní školy a dost jsem tam zlobil učitelky, a tak mě jednou za trest přeřadili do dívčí třídy, kterou vedl pan farář. V jeho třídě ale bylo tak zajímavé vyprávění, že se nedalo zlobit. Tak jsem ho jen s otevřenou pusou poslouchal a zlobení mě přešlo. Když trest vypršel a řekli, že se mohu vrátit, měli další problém, protože jsem řekl, že mi dívčí třída nevadí a že budu raději u pana faráře. Vyřešilo se to tak, že mě přeřadili k paní Boženě Šimkové, známé překladatelce z angličtiny, která měla také velmi zajímavé vypravování. Tam jsem byl taky moc hodný.

Chodili jsme k bratru faráři i na náboženství, měl moc hezké hodiny, probíral s námi bibli a uměl velmi zajímavě vyprávět. Četl nám také Legendy o Kristu od Selmy Lagerlöfové. To bylo pro nás zajímavé čtení, a když jsme jako kluci zlobili, prohlásil, že když nepřestaneme, nebude se číst. To bylo hned ticho, už nikdo nezazlobil, věděli, jsme, že by to splnil, protože vždy držel slovo.

Alena Zikmundová:

Moc si na faráře Jerieho nepamatuji, v dětství jsem chodila do nedělní školy a odtamtud mi utkvěla teta Šimková a Slávka Radechovská. Pak jsme odjeli do USA, a když jsme se vrátili, učila jsem NŠ, ale přípravu měli na starosti vikáři (Heryán, Eiderna). Farář Jerie nás oddával i křtil dceru Evu, ale nedokázala bych ho nějak hodnotit. Dědeček Lukl s ním pracoval jako kurátor a vážil si ho. Byl vzdělaný a moudrý, ale nevím, zda mě nějak ovlivnil. Po příchodu z USA jsem měla co dělat, abych se „přešaltovala“ do jiné mentality, jiného způsobu zbožnosti i shromáždění.

jaš