Varhaníci v našem sboru I.

Karel Kantorek

Varhany jsem obdivoval už jako malý kluk. Uchvacovalo mě, jaké všechny možné tóny z nich dokáží varhaníci vykouzlit. Za mého mládí byl varhaníkem ve vinohradském sboru bratr Karel Kantorek. Pro mě tak trochu tajemná postava, mj. i proto, že píšťaly varhan byly v té době na balkónku, který byl tehdy nad kazatelnou, a hrací stůl byl na balkóně vpravo, takže na varhaníka nebylo během bohoslužby skoro vůbec vidět. Bratr Karel Kantorek byl muž statné postavy a v mých očích to byl jakýsi kouzelník, který pomocí kláves a nejrůznějších tlačítek rozehrával od něj vzdálené píšťaly. A což teprve když jsem zjistil, že tam má klávesy ve dvou řadách, a dokonce i další pod ním dole, na které hraje nohama. Nešlo mi do hlavy, jak je možné tak složitý nástroj ovládat oběma rukama i nohama. Bratr Kantorek navíc vždy po bohoslužbách přidával a hrál nejrůznější církevní i světské skladby, možná i vlastní improvizace, protože hrál prakticky tak dlouho, dokud neodešli všichni přítomní a nezbyla tam pouze tehdejší sborová sestra, žena drobné postavy se stříbrnými vlasy, sestra Čechová, a kostelník bratr Vančura. Tehdy se ještě nechodilo po bohoslužbách nahoru na kávu a čaj, ale diskuse probíhaly pouze v hale v přízemí domu, nebo venku na chodníku před kostelem.

Bratra Kantorka a jeho rodinu jsem nijak blíže osobně nepoznal, a proto jsem se spojil s jeho dcerou, známou herečkou Miriam Kantorkovou (mj. hrála ve filmech Romance pro křídlovku, Kat nepočká, Dívka na koštěti, v poslední době pak třeba ve filmu Želary nebo Z pekla štěstí), se kterou jsem si o jejím otci popovídal. Pomohl jí i její bratr, dr. Pavel Kantorek, který se do povědomí mnoha zapsal jako atletická legenda: šestnáctinásobný vítěz maratónu, trojnásobný vítěz nejstaršího maratónu v Evropě – Mezinárodního maratónu míru v Košicích, účastník tří olympiád a držitel dosud platného traťového rekordu Ostravského maratónu z roku 1959.

Až od nich jsem se dověděl, že bratr Karel Kantorek se narodil v evangelické rodině v roce 1900 v Olomouci, měl 8 sourozenců, z nichž 2 bratři vystudovali bohosloveckou fakultu a oba pak sloužili jako evangeličtí faráři. Starší Jaroslav v Ostravě a mladší Jan (když zemřel, bylo mu 102 let) nejprve v Ratiboři na Vsetínsku a pak v Chrudimi. Karel se po ukončení studia stal nejprve učitelem na základní škole. Vzhledem k úrazu ukazováku a dlaně ruky, který utrpěl v sedmnácti letech, nemohl však hrát na housle, které byly tehdy pro učitele povinné. Na Olomoucku pak nemohl získat adekvátní zaměstnání, a tak se v polovině 30. let vydal do Prahy. Zde nejprve pracoval jako úředník u soudu a později, od počátku 40. let, na ředitelství drah, kde zůstal až do důchodu. Až po válce se rodina dozvěděla, že se tam také aktivně zapojil do odboje – využil svého postavení inspektora drah a častých cest mimo Prahu a rozvážel různým odbojovým skupinám nejrůznější letáky.

Krátce po svém příchodu do Prahy se stal členem našeho sboru a hned od počátku se zapojil do jeho činnosti. Nejprve působil jako pomocník varhaníka, protože se již doma v Olomouci naučil hrát na harmonium, které měli jeho rodiče. Později, v druhé polovině 30. let, se stal hlavním varhaníkem. Zapojil se i se svou ženou a dětmi do celopražského evangelického smíšeného pěveckého sboru Blahoslav, který sídlil v Husově domě a který vedl bratr Ezop. Měl pravidelně kolem 60 členů a zpíval při různých příležitostech v mnohých pražských i mimopražských sborech. Jeho činnost byla násilně ukončena až po komunistickém převratu v roce 1948, kdy bylo sboru sděleno, že nemůže zpívat pod hlavičkou ČCE a že se má zapojit pod nějakou místní organizaci ROH. Protože bylo jasné, jaký repertoár by tam měl sbor zpívat, raději se rozpustil.

Ve sboru na Vinohradech se bratr Kantorek hned od počátku zapojil i do náboženské výuky dětí v nedělní škole. O něco později pak už hrál na varhany pravidelně každou neděli, při všech církevních svátcích a slavnostech (např. konfirmace), při svatbách, případně i na křtinách, které se konaly mimo pravidelné bohoslužby, nebo při pohřbech. Také hrával na harmonium každý týden ve středu při biblických hodinách. Občas hrával při bohoslužbách také v jiných sborech mimo Prahu, především v Mnichovicích (v kostele Církve československé) a ve Čtyřkolech. Po rozpuštění pěveckého sboru Blahoslav založil menší sbor při vinohradském sboru a tomu se, jako jeho sbormistr, velmi věnoval. Sháněl zpěváky, ve volném čase se věnoval nácviku jednotlivých skupin hlasů a jejich souznění, po večerech rozepisoval z partitur samostatné notové party. To vše po jeho smrti zůstalo v archívech vinohradského sboru. Při slavnostním shromáždění všech protestantských církví v 50. letech se podílel na secvičování sborů jednotlivých zúčastněných církví a pak je ve Smetanově síni také doprovázel na varhany.

Měl zájem na tom, aby se hudbě věnovaly i jeho děti. Jeho syn Pavel postupně několikrát samostatně svého otce při bohoslužbách v našem sboru zastupoval, vedle bratrů Kejře, Coufala a Bíci, Po promoci na lékařské fakultě dostaly ale přednost jeho pracovní a sportovní činnosti a státní reprezentace. Hudbě zůstal věren jen jeho druhý syn Milan, který byl violoncellistou v České filharmonii.

Bratr Karel Kantorek zemřel v srpnu roku 1976 a funkci varhaníka v našem sboru po něm převzal bratr Zdeněk Coufal.

Petr Kubánek