Vzpomínky na vinohradské faráře II.

Po Bedřichovi Jeriem se stal na Vinohradech farářem Lubomír Moravec. Na tohoto faráře se nám sešlo více vzpomínek – tentokrát přinášíme úvodní článek Pavla Filipiho, v příštím čísle bychom se chtěli věnovat dílčím vzpomínkám, ke kterým se mohou další pamětníci ještě přidat.

Lubomír Moravec (1909–1985)

Přišel do vinohradského sboru v roce 1953 ze sboru ve Zlíně, jehož byl prvním farářem a vlastně budovatelem. Na Vinohradech byl farářem až do r. 1970. Přijali jsme jej se zvědavostí, co ten drobný, pohyblivý človíček na Vinohradech dokáže. A dokázal. Nerozbíhal se do šířky (na to ostatně nebylo v padesátých letech pomyšlení), nýbrž začal soustředěně uskutečňovat svou představu sboru jako sevřeného, radostného společenství, zakotveného v biblické zvěsti.

Teologie

Je zajímavé, že pro tuto svou vizi sboru jako rodiny nevyužil slavení Kristova stolu. Večeře Páně se vysluhovala jen několikrát do roka poměrně tradičním a jaksi neosobním způsobem. Že právě u Kristova stolu společně slaveného se společenství obnovuje, tento důraz přišel až později.

Sbor

Mluvíme o pastýřském charismatu. Nikdo už nespočítá, kolik kilometrů Moravec nachodil po vinohradských chodnících, když navštěvoval členy a členky sboru. Nevím, měl-li nějakou strategii pastoračních návštěv, snad upřednostňoval bratry a sestry v nemoci, ve starobě či v jiné nouzi. Ale vím, že těch návštěv za ta léta bylo nespočítaně a že v nich pokračoval i poté, co předal službu vinohradského faráře svému nástupci B. Otřísalovi (zůstal ovšem bydlet ve sborovém domě).

Ale pak je tu ještě zvláštní náklonnost Moravce k dětem sboru. Náklonnost je slabé slovo. On ty děti miloval – a ony jej měly rády. Nepomáhal si nějakými podbízivými metodami, prostě je měl spontánně rád. Zažil jsem tuto scénu: Ve vestibulu modlitebny zahlédl sedmiletého kloučka a zvolal: „Františku, to jsem opravdu rád, že tě vidím!“ Kolikrát sedmiletý František zažil, že by mu někdo řekl, jak je rád, že jej vidí? A divíme se Františkovi, že k panu faráři našel vztah důvěry – a bral vážně, co dětem při výuce a v nedělní škole říkal a k čemu je vedl?

Moravec a děti – to je zvláštní kapitola, kterou by měl napsat někdo, kdo (na rozdíl ode mne) byl tehdy v dětském věku. Zde připomeňme jen toto: V práci s dětmi nezůstávalo jen při výuce. Pan farář děti a mládež zval též k pozorování hvězd. Už dříve si pro svou zálibu ve hvězdách pořídil vydatný dalekohled. Instaloval ho na balkóně sborového domu a my jsme pozorovali, jak se tam děti a mládež tísní, odstrkují se od okuláru, aby také viděli to, co pan farář.

Lubomír Moravec nešetřil se svým časem, nestřežil žárlivě své soukromí. S plným nasazením se věnoval sboru: kázáním, biblickým hodinám, pastoraci, dětem (s menším nasazení také hvězdám, své sbírce známek, ovšem i své zálibě v hudbě, sám rád hrával na harmonium a byl rád, když jej někdo doprovodil na jiný nástroj či zpěvem.) Ale svůj čas uměl dělit. Zcela mimo jeho obzor byly starosti hospodářské, péče o sborový dům a jeho problémy. To s chutí ponechával svému staršovstvu, k němuž měl naprostou důvěru. Neměl pocit, že by měl mít kontrolu nade vším, co sbor podniká nebo nepodniká. Měl sebevědomí duchovního, nikoli administrativního správce sboru nebo snad jeho manažera – a spokojil se rád s touto svou výsostnou rolí.

Kromě staršovstva měl ovšem i jiné spolupracovníky. Byly to v první řadě sborové sestry Lydie Čechová (ta by si zasloužila samostatnou vzpomínku) a Lydie Pivoňková, které s týmem křesťanské služby pozorně sledovaly, kde je potřebí pastýřského či jiného zásahu. Byli to také Moravcovi vikáři Jiří Tytl, Alena Balabánová, Jan Šimsa, Petr Pokorný. Moravec byl typ týmového pracovníka – ale o svou odpovědnost duchovního pastýře se nedělil, tu probojovával v „pokojíku srdce“ na modlitbách.

Rodina

Osobní vzpomínky

Chodec

Pavel Filipi