Jan Sokol, Křesťan a politika aneb koho volit?

Zápisky z přednášky– rodinná neděle 20.10.2013

prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc.

Úkolem politiky je zajišťovat bezpečí a svobodu lidí. Jenže svoboda je riskantní: to, co chceme pro sebe, dostanou i všichni ostatní. Křesťané ovšem patří k těm, kdo svobodu potřebují. Patří mezi lidi, kterým nestačí jen jejich soukromí, a tak jsou za svobodu také zodpovědní. Měli by šířit odvahu, bez které svoboda není možná. Do jaké míry sneseme svobodu druhých, do té míry jsme sami svobodní. Svoboda ve společnosti je svoboda podle pravidel. A ta je třeba mocí vymáhat. Svoboda je tedy založena na účinně vymahatelném a fungujícím právu. To je něco, co zrovna u nás moc nefunguje.

Ale proti tendencím „blbé nálady“ prof. Sokol radí: dívejte se méně na televizi a více z okna. Věřte víc tomu, co vidíte, než tomu, co vám média sdělují. Česká společnost na tom totiž zas není tak špatně, lidé většinou nekradou a jsou zdvořilí.

Potíže máme s důvěryhodností naší země v zahraničí. I když prof. Sokol není přívržencem bývalé vlády, vidí jako její zásluhu, že se pokusila zvýšit důvěryhodnost České republiky v zahraničí. Nemůžeme si dovolit žít v izolaci, žijeme z dovozu a vývozu. Jako druhý kladný bod pro bývalou vládu vidí uvolnění rukou policii a prokuratuře, což paradoxně mezi prvními dopadlo na bývalého premiéra Nečase. Jako slušný politik ovšem reagoval jinak, než je běžné – při prvním podezření (neprokázané vině) na svou funkci rezignoval.

K občanské angažovanosti patří schopnost hodnotit věci přiměřeně. Respektovat právo, na to nejsme zvyklí. Mezi soudci nemáme mnoho osobností. Oni sami si stěžují, že se o ně nikdo nezajímá, ale přesto jsou důležití.

Vzhledem k nastávajícím volbám je potřeba si uvědomit vady českého volebního systému. Strany jsou strašně slabé, mají málo členů. Nikde jinde ve světě není tak snadné docílit toho, aby vláda padla, jako u nás. Vláda je tu vydána na milost a nemilost parlamentu. Demokratický systém předpokládá, že se udělá volební kampaň a ta strana, která vyhraje, získává na 4 roky mandát k vládnutí. My ovšem žijeme v neustálé kampani – bez onoho klidového času k vládnutí, protože každý rok se konají nějaké volby. A tak se strany stále předvádějí, místo aby něco dělaly.

Naše situace je specifická tím, že je málo kapitalistů. Firmy patří bankám nebo společnostem, které mají za cíl pouze zisk. Chybí jim touha po „dobrém jménu“, jednání s určitou dávkou velkorysosti a odvahy. Na druhou stranu jsme všichni kapitalisté – všichni, kdo máme účet v bance. Utiskovaní jsou spíš zaměstnavatelé, kteří nesou všechna rizika podnikání. Odbory dnes fungují jen ve státní správě, stávkou hrozí akorát učitelé, zdravotníci a horníci.

Levice a pravice jdou navenek s jinými hesly, než oč jim ve skutečnosti jde.

Pravice se ohání svobodou, ale fakticky operuje se sobectvím (proč mám platit daně na darebáky?). Levice se ohání solidaritou, ale fakticky operuje s lidskou závistí.

Je třeba udržet rovnováhu mezi oběma. Parlament není nic jiného než vzorek společnosti. Moc nesmíme chtít moralizovat, protože v politice je nutné dělat kompromisy. Hlavním úkolem parlamentu je zvolit vládu. Kdo tenhle úkol odmítá, není vhodným kandidátem do voleb. Chtít do všeho mluvit, ale nemít za nic zodpovědnost, je hrozně pohodlné. A důležitým měřítkem je vztah dotyčné strany k Evropě. Je třeba, abychom v Evropě měli dobrou pověst a pečovali o ni. Není to hmatatelná věc, ale důvěryhodnost země je podstatná i pro ekonomiku.

eč