Nová koncertní sezóna začala

1. října 2013 v naší modlitebně začaly pravidelné koncerty vždy první úterý v měsíci. Koncerty jsou pokaždé velmi hodnotné, tentokrát však byl mimořádně krásný. Nebylo to jen vynikající interpretací operních sólistů, ale i krátkou biblickou úvahou, oddělující první a druhou polovinu programu. V první části dominovaly světové árie známých oper a obsahem druhé části byly Dvořákovy Biblické písně. A právě tady předcházela ona biblická úvaha br. Pavla Hanycha. Stojí zato si ji přečíst.

Volání na Boží adresu

Biblická úvaha Pavla Hanycha k Biblickým písním Antonína Dvořáka

Má-li zaznít biblická úvaha těsně před provedením asi nejslavnějšího a nejsilnějšího písňového díla Antonína Dvořáka, pak tématem nemůže být jiná biblická kniha než právě sbírka žalmů, jejichž texty za chvíli uslyšíme jako cyklus Biblických písní.

Nebyl to zdaleka jen Dvořák, koho žalmy inspirovaly. I dnes se k nim mnozí rádi vracíme – při četbě Písma, při zpěvu, při modlitbě. Snad proto, že žádná jiná kniha v bibli není tak silná v tom, jak dovede vyjádřit syrovou, nepřikrášlenou realitu lidského života. Až nás to někdy pohoršuje. Nic se tu nezastírá. Život přináší radost i veselí, ale také (a často možná víc) i úzkost, trápení a bolest. A zlé věci se nevyhýbají ani lidem dobrým. Nic z toho není v žalmech zamlčeno nebo retušováno. Jejich autoři to vše v jakési strohé hrubosti předkládají Bohu. Volají, ptají se, křičí, stěžují si, obhajují svou nevinu, svolávají hněv nebo zase pláčou a naříkají.

Ale při tom všem, ve všech těch životních podobách a polohách, přinášejí žalmy jedno klíčové sdělení: nevolá se do větru, nevyjadřuje se obecný povzdech, nenadává se na vládu, osud nebo konstelaci hvězd. Autoři žalmů vždy volají k Hospodinu. Bůh přiznal žalmistům právo nářku a protestů. Navzdory vší bídě je stále možné volat. Pořád to má cenu. Pořád existuje ten vertikální komunikační kanál, třebaže někdy tak obtížně dostupný, jak svědčí mnohá svědectví žalmistů, jakož i mnohá svědectví naše či našich současníků. Žalmy mluví o tom, že dokonce i když Hospodinu něco vyčítám nebo mu nadávám, vyjadřuji vlastně, že o Něm vím a zároveň (a to je ještě důležitější) připouštím, že On ví o mně. Že mě nějak slyší, že mu svoji modlitbu v nejrůznějších podobách a polohách smím pokaždé znovu předkládat. A čekat odezvu. Ty, Hospodine, ty odpovíš.

Jestli i nám někdy v životě připadá, že je všeho jaksi přespříliš, pak můžeme s nadějí a důvěrou otevírat knihu žalmů. Tak silnou a aktuální v tom, jak dovede vyjádřit syrovou, nepřikrášlenou realitu života – ale tak silnou a aktuální také v tom, že i uprostřed největšího trápení je možné volat, ptát se, nadávat i plakat – ale to vše na konkrétní Boží adresu.

Antonín Dvořák v Biblických písních vlastním výběrem textů a jejich řazením naznačil jistou linii: Když se „soužení srdce mého rozmnožují“, když „strachové smrti připadli na mne“, když jsem „v zemi žíznivé a vyprahlé“, i tehdy „pomoc má jest od Hospodina“. To je hluboké poznání, že náš životní příběh je zařazen ještě do jiných, hlubších souvislostí, než jaké nám někdy sugeruje náš úděl. Kdo tohle pochopil, pozvedl oči a uviděl, kdo to zažil, ten pak porozumí i tomu, co zazní na konci: že je dobré Hospodina chválit, „zpívat mu píseň novou“ a „na desíti strunách žalmy mu prozpěvovati“.

Troufám si říct, že tohle všechno Dvořák dobře znal a že ho to v těžkých životních chvílích podrželo. Máme také my důvod připojit se na závěr k radostné písni chval?

Tolik Pavel Hanych.

Věra Vaňátková