Vyryti do Božích dlaní Kázání Martiny Lukešové na Vinohradech 29.12.2013 čtení: Iz 49,14 –16 Je pár dní po Vánocích, v uších nám ještě zní zvěst o narození děťátka v Betlémě, Spasitele Izraele a celého světa… jak ji slyšeli Marie a Josef, pastýři a nakonec i mudrci z východu… Ale už několik set let před Ježíšovým narozením, už tehdy Bůh jednal se svým lidem, už tehdy byla vize spásy jasná a živá. Přitom to bylo v časech velmi smutných, temných, bolestivých. Jeruzalém byl rozbořený, Chrám zničený, část národa v zajetí v Babylóně… Výhled na nápravu veškerý žádný. Ze Siónu zní žalostné volání: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomněl.“A do této situace přichází Boží zaslíbení: že co je rozbořené, bude zase vystavěné, že opuštěný lid není zapomenutý, že Boží věrnost je nesrovnatelně větší než věrnost lidská. Je zajímavé, že Hospodin nereaguje na tu první výtku, že opustil svůj lid, ale až na tu druhou – že na svůj lid zapomněl. Někdy si lidé myslí, že když Boha ve svém životě necítí, tak že on o jejich problémech ani neví, že na ně zapomněl. Ale není to tak. I v době utrpení je s námi a zachraňuje. Ať už to cítíme nebo ne. Říká: vždyť ani matka nezapomíná na své pacholátko, a i kdyby snad některá zapomněla, já na Tebe (můj lide) nezapomenu. Mateřská láska je nejsilnější láska vůbec. Přítomné matky by asi potvrdily, že když je jejich vlastní dítě v nebezpečí, jsou schopné změnit se v líté saně a chránit ho silou, o které ani netušily, že ji mají. Není nebezpečnějšího tvora na světě než matka, která chrání svoje mládě. Zároveň k tomu svému mláděti nebo dítěti dokáže být neskonale něžná, tolerantní a ohleduplná. A to přesto, že mateřství se vlastně vůbec nevyplatí (měřeno finančně), je vyčerpávající a často frustrující. Je to bezpodmínečná péče o někoho, kdo není schopen tu péči vrátit. A tak je to s Bohem a s námi. Tak jako matka miluje a ochraňuje svoje dítě, tak já miluji a ochraňuji vás. A i kdyby některá zapomněla, já nezapomenu. Bezpodmínečně a bez výjimky. A následuje: vždyť i kdybych tě nakrásně chtěl zapomenout, nemůžu. Vyryl jsem si tě do dlaní. Nevím, jak často se přes den koukáte na svoje dlaně, já normálně ne, ale vidím je pokaždé, když něco dělám. A tak, když je něco na dlani, v dlani, je to nezapomenutelné. Vrací se před oči stále znovu. Ale vyrýt do dlaní? Dřív, když jsme nechtěli něco nebo někoho zapomenout, napsali jsme si třeba deník. Dnes si často lidé důležité události a osoby tetují na kůži. I prstýnek na ruce je připomínkou někoho, koho máme rádi. Ale něco vyrytého v dlaních jsem ještě neviděla. Vyrytí je hluboká a bolestivá rána. Rány v dlaních mě přivádějí v myšlenkách zpátky k Vánocům a ještě blíž k Velikonocům. Bůh, který v době babylónského zajetí zaslibuje slitování a pomoc svému lidu, ten Bůh sestoupil na zem a stal se člověkem. Úplně obyčejným, na společenském žebříčku by byl nejspíš hluboko pod námi všemi, kdo tu dnes jsme. A přece, ON byl naplněním toho izajášovského zaslíbení Spásy. A poznal to i spravedlivý Simeon. V prvním čtení jsme slyšeli, že Simeon chválil Boha, když v Chrámu narazil na malého Ježíše. Chválil Boha, protože už v tom malém dítěti viděl toho s dlaněmi rozrytými hřebíky z kříže. Viděl toho, kdo má znamení na (v) dlaních. Rány sloužily nejen jako důkaz učedníkům o zmrtvýchvstání Páně, ale jsou také Kristu věčnou upomínkou těch, pro které zemřel. Tak nás má zaznamenané. Ne perem, ale svojí vlastní krví. Ne povrchně, ale skrz na skrz, a tak nemůže to, co stejně ani nechce, totiž zapomenout na nás. Tohle je to poselství: Nemusíš se bát, že bych na Tebe, člověče, kdy zapomněl. Vždyť vyrytím do Jeho dlaní jsme všichni zaznamenáni v těch ranách jako spolupodílníci Božího smíření s člověkem, které se naplnilo v Kristu. „Hle vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále“. Jeruzalém je v ruinách, hradby jsou rozmetané po okolí. Ubohé město, bezbranné, vyrabované, bez Chrámu… tak asi i bez Boží přítomnosti… ? Vlastně úplně bezvýznamné. Aspoň politicky. Ovšem v očích Hospodinových je to jinak. Hospodin vrací Jeruzalému jeho důstojnost a krásu. Dává mu bezpečí hradeb. Ne těch kamenných, které nepřítel může zničit. Vždyť Jeruzalém si postavil vysoké a tlusté hradby, dokonce dvoje. A nepomohlo to. Byly rozbořeny a Chrám Boží nakonec taky. V dnešní rychlé a náročné době i my si zkoušíme stavět kolem sebe hradby. A nějakou dobu nás mohou ochraňovat – před stresem, před tím, abychom se zabývali aktuálními problémy, před ostatními lidmi. Jenže pak můžeme dopadnout jako tenkrát Jeruzalém – během chvíle hradby povolí a z nás se stane ruina. Ony totiž hradby nejen chrání, ale také izolují. Lidská hradba izoluje – těžko se přes ni volá o pomoc a těžko se volá i požehnání. Hospodinova hradba naopak obnovuje zničené, obléká obnažené, dává důstojnost poníženému. A jestli izoluje? Nevím, ale nový Jeruzalém, jak je popsaný v Janově zjevení má 12 velkých bran, a ty jsou otevřené ve dne i v noci… Ale zpět k našemu proroctví. Z Božího města jsou ruiny, ale Hospodin sám už je vidí důstojné, majestátné. To mi připomíná obavy o budoucnost církve… i té naší. Starosti o finance jsou jistě částečně opodstatněné, ale nesmíme zapomenout, že církev žila a bude žít dál z péče Boží. To vidíme v zemích, kde jsou křesťane pronásledováni. Nikdo jim žádné peníze nedává, naopak, jsou vyvlastňováni, vězněni, zabíjeni. Nechávají se zabít v důvěře, že jsou vyryti v Božích dlaních. Ač ubozí, špinaví, zranění, v očích Božích jsou už tím krásným novým Jeruzalémem. Žijí z Božího zaslíbení a jeho bezpodmínečné lásky. I my jsme před Bohem jako dítě, odkázáni na JEHO bezpodmínečnou lásku. I my, nebo aspoň někteří z nás, jsme v životě přišli o svoje vysoké, pevné hradby. I mezi námi a všude ve světě jsou vnitřně vypálení a rozboření lidé. A i pro ně platí Hospodinovo slovo, že v jeho dlaních jsou znovu vystavění. Tohle napětí mezi situací zde na zemi a Boží realitou mi trochu připomíná výrok bývalého prezidenta Václava Havla, že Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Mně tenkrát bylo asi deset let a nechápala jsem, jak na tohle pan prezident přišel. Jeho naivita nebes se dotýká, říkala jsem si. Přeci je jasné, že lež světem vládne – pravdu zamlží a nakonec lež vyhraje. Stejně tak nenávist. Ta zase plodí násilí a násilí hýbe dějinami. Jistě, výrok Václava Havla je třeba vidět v kontextu komunismu, nicméně tenkrát jsem si možná poprvé uvědomila, že to, co prožíváme a vidíme kolem sebe, nemusí být ta konečná realita. A když jsem se stala křesťankou, zjistila jsem, jakou opravdovou moc pravda a láska mají. Moc, která nevítězí silou, ale svojí přitažlivostí. Vždyť po čem toužíme víc než po lásce? A i když to možná nepřiznáme a honíme se za úspěchem, za uznáním, za penězi, je to jen náhražka toho, po čem každý člověk touží nejvíc. Po přijetí, po lásce. A teď nemám na mysli ani lásku přátelskou, ani lásku erotickou, ale lásku bezpodmínečnou, obětavou, lásku agapé… Tu, kterou mezi námi žil Ježíš Kristus a které my bez Boží přítomnosti nejsme schopni. Po téhle lásce toužíme. A Bůh říká už skrze izajášovské proroctví: Takový, jaký jsi, jsi milován. Ať jsi jakkoli zubožený, já tě vidím důstojného, krásného. A tahle moc – láska Boží se odráží v znovu vystavěném Jeruzalému, v Božím lidu. To je Izrael, církev všude ve světě. I my na dnešních bohoslužbách. I na nás se má odrážet Boží obětavá láska k lidem. I když jí nejsme sami ze sebe schopni, známe její pramen. A tak tuhle lásku můžeme předávat tak, jak jsme ji sami přijali od toho, který si nás vyryl do svých dlaní. Amen. |
číslo 143, leden 2014 Obsah Vyryti do Božích dlaníZ modliteb, které zazněly ve vinohradském sboru Zamyšlení nad stárnutím IV. Rozhovory o samofinancování Zastav se na chvíli Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |