Rozhovory o samofinancování

Do věcí mírně převratných, které se odehrávají v této době, patří podle mne i zákon 248/2012. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, kterému novináři říkají restituční zákon, ačkoliv slovo restituce v něm nenajdete. Překvapivě se ve velmi málo materiálech dozvíte něco o té převratnější stránce zákona – a sice že jde o zákon vedoucí k odluce církví od státu. Pokud vím, v Evropě je stav církevní odloučenosti dosti unikátní, jen Francie je v tomto ohledu „laickým“ státem. Jedno je jisté – církvím, tedy i té naší Českobratrské evangelické, přinese postupné odlučovaní se od státu převrat v pohledu na financování provozu sborů, v našem případě zejména financování práce duchovních. Synod i synodní rada konají přípravy a výsledkem je požadavek na farní sbory, aby si rozmyslely, jak by v těchto podmínkách odluky chtěly fungovat a jak by se, u vědomí potřeby změny financování provozu, mělo naložit s paušální náhradou a příspěvkem na provoz církví, čehož obého se nám bude od státu ještě nějakou dobu dostávat.

Co bylo třeba projednat?

Usnesení 3. zasedání 33. synodu č. 28/1, 28/2: 1. Synod ukládá synodní radě poskytnout předložené modely cesty ČCE k samofinancování sborům k rozhovoru. Modely budou doplněny výpočetními tabulkami, které umožní zhodnocení dopadu různých modelů cesty k samofinancování na finance konkrétního sboru. Dalšími podklady k rozhovoru budou následující materiály: vyhodnocení dotazníků zaslaných sborům v září 2012, teze vyplývající z dotazníku a pět modelů. Termín odeslání do sborů 30. 9. 2013. 2. Synod ukládá synodní radě vypracovat materiál, který poslouží jako manuál k vedení rozhovoru ve sborech a seniorátech (do 30. 9.).

A jak bylo usneseno, tak se i stalo – do našeho sboru přišly materiály popisující jednotlivé možnosti (modely) dalšího finančního směřování církve a nakládání s paušální finanční náhradou, kterou bude stát naší církvi splácet v dalších 30 letech. V případě naší církve jde ročně o částku cca 75 000 000 Kč, navýšenou o roční inflaci. K takovému A je třeba ale říci také B. Doposud stát přispíval na mzdy duchovních naší církve částkou v podstatě velmi podobnou – v roce 2011 činil tento příspěvek cca 76 000 000 Kč. Tento příspěvek bude stát vyplácet tři roky v této výši, čtvrtý rok jej začne snižovat o 5 % ročně a tak to bude dělat 14 let. Celkem tedy bude stát vyplácet příspěvek na platy ještě celkem 17 let, z toho 3 roky v plné výši, v jedenáctém létě v poloviční výši a poslední rok, to jest sedmnáctý, ve výši už jen dvacetiprocentní.

Celé to znamená, že bychom měli zajistit kompletní samofinancování naší církve. Ne hned, ale neměli bychom s tím příliš otálet. V materiálech, které do sboru přišly, je uvedeno pět modelů, jak bychom se mohli k paušální finanční náhradě a k příspěvku na podporu činnosti církve (tak se podle zákona jmenuje příspěvek užívaný na financování platů duchovních doposud) chovat. Jako sbor máme za úkol vybrat jeden z navržených modelů a tuto naši volbu sdělit do 31. 1. 2014 do ÚCK. Jednotlivé modely jsou popsány níže. Protože každý z nich klade různé nároky na sbor – jde o výši ročních odvodů do Personálního fondu (PF) – je ke každému modelu (s výjimkou modelu A, kde změny nejsou nijak dramatické) ještě připojena informace o výši odvodu do PF v tomto roce a předpokládaná výše odvodů, tak jak by ji měl hradit náš sbor v pátém, desátém a patnáctém roku třicetiletého přechodného období.

Modely přechodu k samofinancování

Model B představuje nejrychlejší cestu k samofinancování. Vyhovuje v určitém ohledu požadavku některých členů církve, že restituční peníze mají být jako zdroj financování kazatelů odmítnuty.

Restituční náhrady nejsou proto vůbec pro financování platů kazatelů použity. Pro financování platu kazatelů je použita pouze klesající státní dotace, i původně určená na platy kazatelů. Ta je v letech 2014 a 2015 zachována ve stávající výši a následně bude klesat každý rok o 5%. Aby bylo možné zachovat stávající platy kazatelů, bude nutné tento „výpadek“ dotace nahradit zvyšováním odvodu do Personálního fondu. Restituční náhrady by byly věnovány na jiné účely, které by specifikoval synod (např. diakonické projekty a jiné náklady mimo mzdový systém církve, investice církve do vzdělávání apod.).

Pro potřeby modelu zůstal počet kazatelských úvazků zachován. Vyrovnaného financování je možné dosáhnout ročním zvyšováním odvodu do PF přibližně o 12% nad míru inflace. Pro solidaritu s finančně méně nadanými sbory je určena částka 10% celkového výběru PF v církvi.

Toto razantní zvyšování PF by bylo nutné provádět v letech 2015 nebo 2016 až 2031. Po této době by odvod do PF byl zvyšován již jen o míru inflace a o míru mzdové inflace. V roce 2031 by bylo dosaženo přibližně stavu samofinancování a od této chvíle by odvod do PF rostl pouze inflačně, případně by byl mírně upravován podle okamžitých podmínek v ČCE.

Model B – vývoj plateb do PF

Model C představuje příklad nejpomalejší cesty k samofinancování. Pro financování platů kazatelů je použita klesající státní dotace na mzdy i celá restituční náhrada. V období počátečního relativního přebytku financí je vytvářena rezerva, jejíž výnos je opět použit pro platy kazatelů. Pro průběžné financování platů kazatelů je možné použít přímo i část restitučních náhrad. Ostatní projekty, např. diakonické a rozvojové, nejsou zcela opomenuty. Ročně je používáno např. 6 mil. Kč (přibližně 8% restitučních náhrad – částka zvolená odhadem a určená k budoucímu upřesnění) pro projekty mimo mzdový systém podle rozhodnutí synodu. Při zachování počtu kazatelských úvazků, 1% výnosu fondů nad inflaci a 1% růstu mezd nad inflaci lze rovnováhy dosáhnout při 5% růstu PF ročně. Pro solidaritu s finančně méně nadanými sbory je určena částka 10% celkového výběru PF. V prvních letech nashromážděné prostředky, sloužící svými výnosy ke spolufinancování, představují cca něco přes 1,1 mld. Kč v hodnotách roku 2013.

Model C – vývoj plateb do PF

Model D představuje příklad kompromisní cesty k samofinancování. Pro financování platů kazatelů je použita celá klesající dotace a polovina restituční náhrady. V období počátečního relativního přebytku financí je vytvářena rezerva, jejíž výnos je opět použit pro platy kazatelů. Druhá polovina restituční náhrady bude použita pro náklady typu diakonických a rozvojových projektů.

Při poklesu počtu kazatelských úvazků o 1 ročně, 1% výnosu fondů nad inflaci a 1% růstu mezd nad inflaci lze rovnováhy dosáhnout přibližně při 6% růstu odvodu do PF ročně. Stavu samofinancování by bylo dosaženo až po roce 2045. V prvních letech nashromážděné prostředky, sloužící svými výnosy ke spolufinancování, představují cca něco přes 570 mil. Kč v hodnotách roku 2013.

Model D– vývoj plateb do PF

Model E představuje přísnější variantu situace modelu C. Do Personálního fondu sice vstupuje celá restituční náhrada, která je v plné míře akumulována či investována, do průběžného financování platů kazatelů však smí být použit každoročně pouze výnos z uložených a investovaných prostředků. Na rozdíl od modelu C nebude pro výplaty mezd použita část základu restituční náhrady, ale pouze její výnos. Tato cesta vytváří největší rezervu do budoucna. V počátku je ovšem nárůst odvodu do Personálního fondu poněkud větší, ke konci období relativně klesá. Pro financování platů kazatelů je použita klesající státní dotace na mzdy i celý výnos akumulované restituční náhrady. Ostatní projekty, např. diakonické a rozvojové, nejsou zcela opomenuty. Ročně je používáno např. 3 mil. Kč (přibližně 4% restitučních náhrad – částka zvolená odhadem a určená k budoucímu upřesnění) pro projekty mimo mzdový systém podle rozhodnutí synodu. Při zachování počtu kazatelských úvazků, 1% výnosu fondů nad inflaci a 1% růstu mezd nad inflaci lze rovnováhy dosáhnout při 6% růstu PF ročně. Pro solidaritu s finančně méně nadanými sbory je určena částka 10% celkového výběru PF. V prvních letech nashromážděné prostředky, sloužící svými výnosy ke spolufinancování, představují cca něco přes 1,7 mld. Kč v hodnotách roku 2013

Model E– vývoj plateb do PF

Pro zvažování jednotlivých modelů je také dobré znát „kondici“ našeho sboru, nebo lépe našich salátníků. Základní údaje jsou tyto: sbor eviduje cca 150 salárníků a roční výše saláru je cca 400 000 Kč.

Jak jsme si s tématem poradili?

Nejprve jsme vyplňovali anketu, ze které vyplynulo, že většina těch, kteří odpověděli na otázku, jak by měla církev využít paušální náhradu (zpět se vrátilo 24 vyplněných dotazníků, na tuto otázku odpovědělo 20 respondentů), se kloní k modelu D (12), část k motelu B (5), část k modelu C (3) a část k modelu A (2). Anketa byla také zaměřena na určitý pohled na úkoly a fungování sboru v budoucnosti – z odpovědí plyne, že všichni respondenti považují za hlavní účel existence sboru konání bohoslužebných shromáždění. Většina ještě zmínila vytváření společenství, dále v odpovědích zazněla silněji ještě misijní, pastorační a katechetická stránka sborové práce. Ohledně obsazení sboru předpokládá většina respondentů, že sbor by měl být obsazen jedním farářem, jak je tomu dnes.

Druhou částí byl rozhovor nad základní otázkou „Proč je tu náš sbor?“, rozpracovanou podle manuálu k rozhovoru, který zaslala synodní rada. Mluvili jsme o tématech svědectví, bohoslužeb a katecheze, služby potřebným, ekumenického společenství, sborového společenství křesťanů a odpovědného spravování svěřených prostředků.

Mým zcela subjektivním dojmem z rozhovoru je, že jedním z bolavějších míst vinohradského sboru je otázka saláru. Jsme v situaci, kdy jen velmi malá část z nás platí oněch pět doporučených procent z čistého příjmu ročně, a zároveň nemáme mnoho chuti k rozhovorům (které by k něčemu vedly) nejen nad tématem obecně (proč a kolik na salár dávat), ale i zcela konkrétně mezi sebou (proč jsme se rozhodli dávat právě tolik, kolik dáváme, a zda bychom toto své rozhodnutí uměli změnit). Z ostatních okruhů jsem (opět ale zcela subjektivně) měl pocit spíše radostný.

Třetí částí sborového přemýšlení byl rozhovor u příležitosti lednového otevřeného staršovstva, kde jsme se vrátili podrobněji k jednotlivým možnostem užití klesajícího státního příspěvku na činnost církve a zákonem přidělené paušální náhrady.

Z rozhovoru vzešel názor na to, jak by sbor měl odpovědět na otázku, který z modelů by upřednostnil: většina přítomných preferovala model D. Tento názor posloužil jako základ pro vytvoření návrhu k usnesení staršovstva, které bylo přijato. Tím jsme prozatím splnili povinnost, kterou nám uložila synodní rada naší církve. Nemyslím, že bychom na toto téma měli s ulehčením zapomenout. Ať se nám to líbí nebo ne, je více než pravděpodobné, tedy téměř jisté, že do pár let budeme prožívat novou situaci, týkající se financování naší církve. Čím častěji budeme o tématu mezi sebou konkrétně mluvit, tím lépe.

Matěj Cháb