Pouť důvěry Taizé několik dní poté

Jsme unavení a jsme rádi, že je to za námi. Ale setkání to bylo povedené. Naši „hostitelskou skupinu“ organizačně pomáhali zajišťovat mládežníci z Německa a Švýcarska: Lukáš, Michael, Laura, Lisa a Isabela. Nikdy předtím se neviděli, byli z katolické i evangelické církve, z Hamburku, Schwarzwaldu, Frankfurtu, Düsseldorfu a od Bodamského jezera. Žili tu společně celý týden a starali se o „naši partu“ 135 účastníků. Ti přijeli z Polska (nejvíc), Ukrajiny (hodně, včetně jeptišek Laury a Laurenty), z Maďarska a Itálie. 90 jich spalo v tělocvičně ve škole v Sázavské ulici, 21 u nás v Korunní v bývalé Domovince a 24 lidí bylo ubytováno v rodinách.

Když už byla místa v rodinách obsazená, přišla tři děvčata z Německa, že mají tenké spacáky a nechtějí spát v tělocvičně. Řekla jsem jim, ať počkají do 22 hodin, že je třeba uložíme u nás na zemi. Chvíli před desátou přiběhla sestra Königová, že se nahlásila jako hostitel, ale žádné hosty zatím nedostala. Obíhala kostely – Nejsvětější srdce Páně, husitský kostel – a u nás na ni zatím čekaly tři Němky. Měly slzy v očích, když jsem je sestře Königové předávala.

Největší frmol byl po ránu, když se od půl osmé začali mládežníci ze školy trousit na snídani, kterou obětaví členové sboru připravovali už od 6 hodin ráno nahoře v sále. A pak seděli všude, i na zemi, mazali si chleby marmeládou a popíjeli kakao, kafe a čaj. Když se přesunuli do kostela na dopolední program, už jsme mohli umýt hrnky, vynést odpadky a zamést podlahu. Největší hukot ovšem nastal na Silvestra po půlnoci, kdy jednotlivé národnostní skupiny předváděly něco typicky svého. Ukrajinci vyběhli do vestibulu, udělali kruh a za hlasitého zpěvu a tleskání tancovali kolem Šalamounových sloupů. Nájemníci v domě v tu chvíli nebyli moc nadšení.

Ale všechno pomíjí, i Silvestr pominul a po novoročních bohoslužbách se někteří účastníci mohli dobře najíst v hostitelských rodinách. Pozvání sice přišlo hodně, ale ne všechno klaplo, takže na faře jsme přidávali k původním devíti židlím ještě další dvě, pak tři, pak další dvě – až nás nakonec bylo 16. Najedli se všichni dosyta a ještě zbylo! Ověřili jsme si tak, že ten, kdo se rozdělí, zažije rozmnožení darů a že evangelium má pravdu.

Nejvíc na mě samozřejmě zapůsobily osobní rozhovory s jednotlivými lidmi. Obě sestřičky jeptišky jsou vlastně katechetky–misionářky. Vyjíždějí každý den ze svého kláštera do okolních městeček a vesnic a učí děti i mládež všude, kde se dá: ve škole, na faře, doma. Byly veselé, vtipné, společenské. Dva sourozenci z Chorvatska pocházeli z ostrova, kam se můj muž jezdí potápět. A Matteo z Bologně nám vysvětlil, že boloňské špagety jsou úplný nesmysl a žádná restaurace v Bologni je nenabízí, protože smíchat těstoviny s masem, to se prostě nedělá. Na špagety patří jen rajčata a sýr.

Domlouvali jsme se anglicky, německy, rusky, česky a taky rukama. A domluvili se, i když to někdy trvalo trochu déle. A že byla převážná část účastníků z katolického prostředí, Otčenáš často skončil trochu dřív, než jsme my evangelíci zvyklí – bez závěrečné doxologie. Ale to nepřekáželo dojmu, že je to úžasné, když se tolik mladých lidí společně chce modlit a žít jako křesťané.

Ester Čašková

A další dojmy…

Po dlouhém váhání (jelikož v bytě, kde žijeme, není dost místa) jsme se rozhodli, že přece jen ubytujeme tři dívky, které do Prahy přijedou na pouť Taizé. Všichni jsme byli nadšeni z jejich příjezdu, i když to znamenalo omezení, skromnost, úklid, adaptabilitu a flexibilitu. Brali jsme to jako službu Bohu, a zároveň radost a přínos i pro nás osobně. Když dívky (z Chorvatska) dorazily, byli jsme teprve šťastni, že jsme se pro ubytování rozhodli. Všude panovalo nadšení. Ke konci pobytu jsme ovšem zjistili, že dvě z nich si přijely do Prahy pouze užívat a nechodily na program, naopak se o nocích vracely mnohem později, než měly. Bylo to pro nás zklamání. Ovšem i přesto jsme se společně s třetí dívkou shodli, že věříme, že si naší pohostinnosti zpětně budou vážit a že i to málo, co jsme je jako praktikující křesťané mohli naučit (či co na nás mohly vypozorovat nebo si povšimnout), si nějakým způsobem z pobytu z Prahy odvezou a to, co v nich bude z té zkušenosti přese všechno zasazeno, později i vzklíčí. Se třetí dívkou jsme se naopak velice sblížili a bylo až dojemné a vskutku smutné se s ní loučit. Velice stála o udržování kontaktu i nadále a po celý pobyt projevovala vděčnost jak za ubytování, tak za samotnou příležitost se takové akce v Praze zúčastnit.

1. ledna jsme pozvání na oběd rozšířili o dva poutníky z Německa, kteří byli ubytováni ve škole. Pán Bůh ten společný čas velice požehnal. Víc se to slovně vystihnout asi ani nedá:). Celkově svého rozhodnutí nelitujeme, i když nám to vzalo spoustu energie a času. Naopak jsme za něj vděčni. I pro nás osobně to znamenalo pozastavení se a touhu o obnovu našeho osobního vztahu s Bohem, zvlášť poté, co jsme zažili krásné společné modlitby v Letňanech.

Anna Zikmundová

Kolem Sametové revoluce mne jedna známá pozvala na setkání Taizé. Pozvání jsem přijal a zúčastnil se rozjímání a modliteb. Seděli či klečeli jsme v potemnělé místnosti na zemi, uprostřed svíčka a hrobové ticho. Sem tam někdo velice tichým hlasem pronesl krátkou modlitbu. Tehdy jsem byl ze setkání velmi rozpačitý. Na tento způsob zbožnosti jsem nebyl zvyklý a cítil jsem se podivně nesvůj. V té době jsem nechápal, jak se někdo může podobných setkání s radostí účastnit. Teď jsem měl možnost přijít tomu na chuť. Proto jsem se připojil k silvestrovskému setkání Taizé v našem kostele. Přišli jsme s Bětkou kolem čtvrt na dvanáct do shromáždění, které již začalo před nějakou chvílí. My jsme však dříve nemohli. Shromáždění právě zpívalo píseň ze zpěvníku Taizé, kostel byl téměř plný. Poté se rozhostilo naprosté ticho po dobu několika minut – meditační ztišení. Následovala další píseň a potom byla chvíle pro modlitby. Jednotliví lidé tiše pronášeli modlitby za mír. Mrzelo mne, že naprosto nerozumím, za co se konkrétně modlí. Nejenže mezi námi byla jazyková bariéra – každý totiž mluvil svým jazykem, ale i kdyby se modlili česky nebo anglicky, mluvili tak tiše, že to téměř nebylo slyšet. Poté jsme se připojili písní Kyrie eleison s doprovodem flétny a klavíru. Modlitby potvrzované písní a tichem se opakovaly několik minut. Chvíli před půlnocí jsme shromáždění s Bětkou opustili, chtěli jsme být o půlnoci jako rodina pohromadě. Přesto jsem rád, že jsem toto setkání v našem kostele nevynechal. Musel jsem přiznat, že za čtvrt století se shromáždění Taizé příliš neměnila a mohu je s klidným srdcem doporučit těm, pro které jsou naše obvyklá shromáždění příliš hlučná a rychlá.

Velmi rád budu také vzpomínat na setkání s Lillou a Annou, které jsme u nás během dnů Taizé ubytovali. Ačkoli obě byly Maďarky, jedna z nich naštěstí uměla trochu anglicky a to nám velice pomohlo při vzájemné komunikaci. Každé ráno jsme jim připravili snídani, zeptali se, co přes den plánují, a když se kolem desáté večer vrátily, vyprávěly nám, co za celý den zažily. Většinou to byly meditace, modlitby, zpěvy, rozjímání a workshopy. Na Nový rok jsem jim navrhl, aby na chvilku opustily modlitební shromáždění a šly se podívat na novoroční ohňostroj. Nejdříve se trochu zdráhaly, ale vzhledem k tomu, že modliteb se účastnily již několikátý den, uznaly, že chvilková nepřítomnost na shromáždění jistě nebude tolik vadit. A protože v té době budou nedaleko Letné, bylo by škoda o tento zážitek přijít. Když se pak večer vrátily domů, nadšeně hovořily o úžasném ohňostroji, na který s sebou vzaly i několik svých kamarádů. Mimochodem – povídat si potom o zážitcích pomocí příručky česko–maďarské konverzace a Google Translatoru byl zážitek sám o sobě.

Přestože způsob zbožnosti Taizé mi není tak blízký, bylo na Lille a Ann vidět, že je to obohacuje, a tak mi dělá radost, že jsme jim svou pohostinností a servisem mohli pomoci prožít setkání, které zase dělalo radost jim.

Filip Krupička

Naše rodina hostila 3 slečny z Chorvatska. Měli jsme to štěstí, že všechny uměly celkem dobře anglicky, a tak bylo dorozumívání se s nimi naprosto bez problémů. Navíc se i přes jazykovou bariéru velmi skamarádily i s našimi malými dětmi (řeč zvířat v „knížtičkách“, které prohlíželi, je koneckonců mezinárodní). Byly to velmi milé dívky a chovaly se ohleduplně, takže nikdy nepřišly „domů“ později, než jsme byli domluvení. Poctivě se účastnily programů, které setkání nabízelo, a které se konaly návazně celý den, a tak byly zákonitě unavené a brzy po příchodu v pozdních večerních hodinách uléhaly. Jen jednou jsme se zapovídali, takže jsme šli spát až někdy po půlnoci. Podrobili jsme je „křížovému výslechu“, při kterém jsme vyzvěděli mnoho o Chorvatsku. Nejen, že jsme se dověděli, kam jet nejlépe u nich k moři a kde co pěkného uvidíme, ale hodně jsme mluvili také o historii jejich země, o Konstantinovi a Metodějovi, o současné situaci, kdy je v zemi téměř poloviční nezaměstnanost a vláda ji neřeší, a také o krizi na Balkáně, jak ji prožívaly jejich rodiny. Vyprávěly jak nenávistná propaganda na obou stranách (chorvatské i srbské) poštvala proti sobě naprosto všechny, ačkoliv spousta lidí původně nacionalistické vášně v nejmenším necítila. Tak třeba rodiče jedné z našich dívek (matka Srbka a otec Chorvat), původně celkem neangažovaní občané, se během válečného konfliktu rozvedli, prostě to téměř jinak ani nešlo. Nadějeplné je, že přestože na mnoha místech na Balkáně stále situace není klidná, většina mladých lidí prý nějakou zášť necítí a je schopna se svými sousedy jiné národnosti komunikovat normálně. Za zamyšlení stojí, jak stále i na přelomu 20. a 21. století, kdy ekumena není žádnou novinkou, mnoho křesťanů (a nemám teď na mysli jen Srby a Chorvaty) si nebylo a není schopno uvědomit, co je podstatou jejich víry. A tak myslím, že bychom měli s vděčností přijímat takové aktivity, kterým se s velkým nasazením věnují např. bratři z Taizé. Aktivity, které mají posilovat vzájemné porozumění, sdílení se a respektování mezi lidmi.

Celkově ty čtyři dny, přestože jsme se viděli s našimi hosty málo (ráno brzy odcházeli a večer se pozdě vraceli), cítím jako obohacující a požehnané. A doufám, že navázaná přátelství vydrží.

Ludmila Vyvlečková