Z Pamětí Jana Špačka III.

Mladá léta a první 4 roky ve vinohradském sboru.

Jan, nejstarší syn ze šesti Špačkových dětí, se měl po ukončení docházky do klášterské evangelické školy rozhodnout, co dál. Tatínkovi by se nejvíce líbilo, kdyby si vybral zaměstnání, ve kterém se opracovávají kovy. Jeho otec byl kovář a maminčin děda i strýc byli také kováři. Jan souhlasil s tím, že se vyučí nějakému řemeslu, aby co nejdříve mohl rodičům pomáhat živit početnou rodinu. Za Boží vnuknutí považuje myšlenku, aby požádal o přijetí na c.k. odbornou školu pro umělecké zámečnictví v Hradci Králové. Byla to jediná škola toho druhu v Rakousku. Absolvoval ji také například pozdější akademický malíř Václav Špála nebo Josef Žilka, mladší bratr profesora Husovy fakulty Dr. Františka Žilky, pozdější inženýr a spolumajitel jedné známé pražské firmy. Jan školu úspěšně – k radosti svých rodičů – ukončil. Píše, co mu otec po prohlédnutí propouštěcího vysvědčení a velké fotografie za vzorné chování a nevšední píli řekl: „Nejdříve jsem nevěděl, kde vezmu peníze, kterých si tříletá návštěva školy vyžádá, ale Pán Bůh nám tak pomáhal a žehnal, že mé obavy brzy zmizely.“

Začal hledat práci, ale marně. Byl z toho zklamán. Pak si uvědomil: „Tohoto zklamání jsem potřeboval k tomu, abych se odnaučil spoléhati se na lidi a na svou chytrost, a když nevím kudy kam, abych jako tonoucí plavec hleděl na Toho Jediného, který pomáhá těm, kteří si sami pomoci nedovedou. Učinil jsem to a On hned rozsvítil ve tmě mé duše pět zářících písmen: P r a h a. A všecko jako by bylo předem připraveno: starší spolužáci z odborné školy mne očekávali na nádraží, odkud mne zavedli do svého bytu na Vinohradech, kde mě nechali tak dlouho, až jsem si opatřil jiný, současně mi pomohli nalézt dobré zaměstnání. Stal jsem se spolupracovníkem těch, kteří obnovovali starobylé město Prahu, její gotickou, renesanční a barokní slávu.“

Jak objevil evangelický sbor na Vinohradech.

Hned první neděli se ptal po evangelickém sboru, ale nedoptal se. Poslechl si tedy kázání v ř.k.kostele. Do další neděle se dověděl o evangelickém kostele v Klimentské ulici. Několikrát se tam zúčastnil bohoslužeb, ale kázání faráře Benjamina Košuta ho neuspokojovala. Jeho bývalý spolužák z klášterské evangelické školy, Jan Šolc, knihař, jej zavedl do shromáždění Svobodné reformované církve, kde kázal Alois Adlof. Z jeho kázání cítil vnitřní přesvědčení a lásku ke Kristu.

„Jako pozdrav jarního jitra jsem uvítal zprávu“ píše Jan Špaček ve svých Pamětech "že nový evangelický sbor na Královských Vinohradech má ve škole Na Smetance pravidelná nedělní shromáždění. Hned při prvním účastenství na těchto bohoslužbách jsem poznal, že jsou konány v duchu pravého křesťanství. Staré i mladé tváře milovníků Slova mne povzbuzovaly k pilné návštěvě. Do modlitebny přicházeli vždy další posluchači evangelia ze všech společenských tříd. Mládež ze škol vysokých, středních i odborných, jakož i z obchodů a živností bývala přítomna ve značném počtu.

Když jsem se tam poprvé zúčastnil Večeře Páně, přistoupil ke mně silný pán s hustým plnovousem a tázal se mne, jak se jmenuji, odkud jsem, z kterého sboru a co v Praze dělám. Byl to známý evangelický básník a skladatel duchovních písní, redaktor dětského časopisu „Přítel dítek“, knihkupec Josef Baštecký. Byl jsem v Praze již celý rok, když vinohradský sbor ve vlastní modlitebně v Kollárově ulici pozdravil svého prvního faráře L.B. Kašpara. Když jsem jednou v neděli vyšel po kázání ven, zazněl ke mně hlas: „Mistr je zde a volá tě“. To bratr A. Auervek, příručí z knihkupectví pana J. Bašteckého, mne a několik jiných bratří zval do biblické hodiny pro mladé muže. Když jsme se pak poprvé večer po práci sešli v zahradním domku patřícímu k modlitebně, zahájil br. Auerbek modlitbou a přečtením oddílu z Písma svatého a biblickým proslovem. Zde nastalo nové období na mé pouti životem, neboť mne evangelium uchvátilo jako síla, přenášející mne přes propasti a vlévající mi do srdce pravou nikdy nehynoucí radost. Stalo se mi vzpruhou k nové práci a bylo mi světlem v temných hodinách."

Vinohradský sbor se stal Janu Špačkovi duchovním domovem. Píše o tom: „Pod vlivem věrných kazatelů Slova L.B. Kašpara, Josefa Šimši a L.B. Marka se ve vinohradském sboru stal z mnohého vlažného křesťana horlivý člen církve. Drahokamy slovního a hudebního umění, uložené L.B. Kašparem a Josefem Bašteckým do našich zpěvníků, zvonily nám v sluch při nedělních bohoslužbách, v Nedělní škole, v biblických hodinách a při cvičení zpěvu jako hudba z jiného světa.“

Jan Špaček básníkem.

„Kdo Boha má za pevný hrad, ten nemusí se zlého bát“. Tyto verše J.V. Sládka jej přivedly k myšlence, že takový člověk se nemusí bát zlého, ale musí také vydávat svědectví o velikých skutcích Páně, kterých je svědkem, a rozhodl se činit tak perem. Svou básnickou prvotinu nazval: „Do víru světa“ a končí ji výzvou k mladému člověku, aby se odevzdal Kristu. Podepsal se pseudonymem Jan Dědinský /zřejmě vzpomínka na řeku Dědinu v jeho rodišti, pozn.JS./. Vložil ji do schránky na dotazy a přání a ke svému údivu ji záhy nalezl na první stránce „Evangelických listů“, jejichž redaktorem byl pan farář Kašpar. Ten si jej v neděli po službách Božích pozval do své pracovny a upozornil jej na některá pravidla, kterými se básnictví řídí, a půjčil mu knihu „Česká poetika“. Při ustavující schůzi „Blahoslava, křesťanského spolku mladých mužů v Čechách“ v přeplněné modlitebně přednesl svou báseň „Věčné mládí“. Předsedou spolku „Blahoslav“ byl vždy farář Evangelické církve reformované na Královských Vinohradech. Mezi 6 členy výboru byl i Jan Špaček ve funkci knihovníka. Psaní básní mu zřejmě působilo radost, vzpomíná například: „Když odcházel z Vinohrad nadšený pracovník na vinici Páně vikář Josef Šimša, dali jsme mu v upomínku památník, jehož první list ozdobil akademický malíř bratr Makovský alegorickým obrazem, a já jsem k tomu napsal báseň, kterou jsem při večeru na rozloučenou také přednesl. Další báseň “Čtyři zjevy„ byla uveřejněna nejdříve v “Evangelických listech„ a později ve sbírce básní “V záři naděje„. Bratr kurátor sboru, stavitel Antonín Dvořák, mu podal ruku a řekl: “Gratuluji".

Ve svých Pamětech Jan Špaček vzpomíná i na faráře Jana Karafiáta, který na Vinohradech zastupoval onemocnělého duchovního správce L.B. Kašpara a také kázal ve svém bytě Na Smetance. Píše. „To, že mi Pán umožnil poslouchati tohoto svého svědka, bylo mi pobídkou k tomu, abych získaných vědomostí použil při každé příležitosti k uplatňování svého křesťanství v životě“.

V práci se Janu Špačkovi dařilo. Ve svých Pamětech vzpomíná: „Pracovali jsme dle návrhů předních architektů. Profesor uměleckoprůmyslové školy v Praze navrhl pro zámek v Průhonicích mimo jiné ozdobné kování: dva tepané štíty s plastickými ozdobami představující dva proti sobě běžící oře s vlajícími hřívami, se sedly bez jezdců. Štíty jsem tepal podle sádrových modelů vypracovaných žákem uměleckoprůmyslové školy. Když práce byla hotova, vyslovil se o ní profesor Stibral velice pochvalně.“

Po čtyřech letech života a práce na Vinohradech se Jan Špaček vydal do ciziny. O tom příště.

J. Strádalová