Ohlédnutí za létem

Léto je čas, kdy člověk odpočívá a užívá si toho, co má rád. Je zvláštní, kolika různými způsoby lidé odpočívají i jak se v tom lišíme. Někdo si nejvíc odpočine vleže u vody, ať už je slaná nebo sladká, někdo prací na zahrádce nebo zavařováním, někdo potápěním, další výlety po vlastech českých nebo jízdou na motorce po evropských dálnicích, jiný je nejradši celé léto na chalupě a nikam jinam se mu ani nechce. A je moc hezké, když je každému dopřáno, co jeho jest.

Pro mě je velkým odpočinkem putování a je celkem jedno, kam, podmínkou je spíš hezká příroda. Ani to nemusí být pouť do svatého místa, už jen ta samotná cesta vpřed má totiž v sobě zvláštní krásu, která dává pochopit, proč asi lidé chodili a chodí na pouti s duchovním obsahem. Jít odněkud někam, nechávat za sebou včerejší den se všemi setkáními, náladami, únavou, počasím, ráno začínat tam, kde den včera končil. Mít před sebou cíl a jít pořád dál, vidět za sebou místa, na kterých člověk ještě včera stál, a před sebou ta, na která chce dojít, sledovat, jak se mění krajina. Nevím, jestli je to nějaký obraz života, ale rozhodně jsou to chvíle, které mě naplňují vděčností. Putování jsme si letos nejvíc užili ve finském národním parku za polárním kruhem. Z moře laponských lesů, jezer a rovin se zvedají nepříliš vysoké holé kopce, které zdálky nevypadají nijak výjimečně, zato zblízka jsou nezapomenutelné. Cesta jde nahoru a dolů, občas se schová do údolí, kde je voda. Tam je možno postavit si stan nebo přespat v jednoduché dřevěné chatě. Některé z chat jsou dle laponských tradic kruhového půdorysu a uprostřed mají ohniště. Dnes už většinou není otevřené, uprostřed trůní solidní litinová kamna. Voda je životodárná, ale nese s sebou také jeden problém – mračna komárů, kteří se na člověka sesypou ihned, jak se zastaví a snaží se odpočívat, stavět stan, vařit nebo se třeba jen napít.

Nikoho moc nepotkáváme, občas jen pár místních, kteří asi vyrazili na přechod pohoří, aby využili pěkného počasí. Mladá dívka s krásným psem husky, který si nese v brašničkách na zádech misku, granule a kdoví co ještě. Babička s dědou, vnučkou a dvěma velkými psy jdou s velkými batohy, nemají žádné extra vybavení, nevadí jim mýt se v potoce a spát všichni v jednom stanu. Starší Laponka, která jde celý přechod úplně sama. Lidé toho moc nenapovídají – večer si rozdělají oheň, u kterého tiše sedí zachumláni v kapucích a šátcích, aby aspoň trochu unikli komárům. Celonoční světlá obloha nevadí, protože když je člověk unavený, spí se dobře. A druhý den zase dál, koukat na nekonečné lesy, hromady kamení, zdálky zahlédnout soba, poslouchat pískání neznámého ptáka, kterého jsme pojmenovali jako polární koroptev, neznajíce jeho skutečné jméno.

Spaní ve stanu je často chápáno jako synonymum nepohodlí, a přitom se pro člověka na těch pár dní stává domečkem, za který je neskonale vděčný, protože ho skryje před dešťěm, větrem, chladem i všudypřítomnými komáry. Nevěřila bych tomu, ale je to tak – snížit svoje potřeby a „zmlsanosti“ na nezbytné minimum je opravdu osvěžující. O to víc člověk ocení po návratu třeba teplou sprchu.

Mnohokrát jsem za tu cestu potřebovala poděkovat Pánu Bohu nejen za to, že mi ještě dává čas, kdy můžu tuhle jím stvořenou krásu vidět vlastníma očima.

Jana Šarounová