Hudba dokáže i beze slov jásat, chválit, plakat, prosit i děkovat

Rozhovor s Ester Slaninovou

Nedávno jsme byli při bohoslužebném shromáždění svědky pověření Ester Slaninové za sborovou kantorku. Kantorem se může dle řádů ČCE stát člen Českobratrské církve evangelické, který získal odbornou způsobilost a byl k této službě církví pověřen. K úkolům kantora ve farním sboru patří dle řádů zejména: „podílet se ve spolupráci s kazatelem na přípravě hudební stránky bohoslužeb, doprovázet bohoslužebný zpěv, připravovat pro různé formy bohoslužeb hudební skladby liturgického charakteru, dbát o kvalitu různých forem církevní hudby pěstované ve sboru (písní, liturgických zpěvů, jiných hudebních forem), starat se o cvičení církevní hudby a zpěvu ve sboru, příp. vést pěvecký sbor, vyhledávat ty členy sboru, kteří mají vhodné obdarování a mohou se aktivně podílet na pěstování hudby ve sboru (varhaníci, zpěváci apod.), a pečovat o ně, dbát o rozmanitost stylů a žánrů církevní hudby pěstované ve sboru.“ A tak jsme si s Ester povídaly o hudbě i o tom, jak svou práci ve sboru vidí.

Jak dlouho už vlastně hraješ ve sboru na varhany? Zaučoval tě někdo v počátcích, nebo jsi prostě od klavíru přesedla k varhanám, začala hrát a postupně získala zkušenosti?

To už je hodně dlouho, asi od začátku 80. let. Od dětství jsem hrála na klavír – učila jsem se v LŠU (později ZUŠ) a velmi mě to bavilo i díky tomu, že jsem měla sympatickou a dobrou učitelku. Na hodiny klavíru jsem k ní chodila ještě hodnou dobu po maturitě. A v té době mě začali tehdejší sboroví varhaníci Zdeněk Coufal a Jiří Bíca lákat k varhanám. Ovšem zaučováním bych to nenazvala, protože jsem se dozvěděla jen něco ve smyslu: Tady se to zapíná, tyhle rejstříky dávej na předehru a tyhle na doprovod, pedál není nutný, to třeba až časem. Na každé bohoslužby by sis mohla připravit doprovod jedné písně. A když budeš mít čas, choď cvičit. To mě příliš nenadchlo, navíc jsem v té době byla oddanou a výlučnou klavíristkou a ostatními hudebními nástroji (včetně varhan) jsem lehce opovrhovala. Situace se změnila po odchodu bratra Zdeňka i bratra Jiřího z tohoto světa. Zbyla jsem na doprovod bohoslužeb sama. Hrála jsem dál, postupně jsem si na varhany zvykala a sama získávala zkušenosti. Ovšem jak se správně má hrát na varhany, to mi do té doby nikdo neporadil.

Jak tě napadlo studovat seminář církevní hudby? Jak vůbec studium probíhalo a co si na něm především ceníš?

Mohu plynule navázat tam, kde skončila odpověď na první otázku. Zlom přišel v roce 2010. Stalo se několik pro mne hudebně významných událostí. Nejprve se mi na jaře toho roku dostala do ruky sbírka alternativních doprovodů k některým písním z Evangelického zpěvníku Chvalčovské miniatury od našeho celocírkevního kantora Ladislava Moravetze. Zaujaly mě, byly nápadité, neotřelé, některé jsem v té době ani nedokázala dobře zahrát (některé stále ještě nedokážu). Krátce na to bratr Moravetz pořádal pro varhaníky Pražského seniorátu setkání, kde tuto sbírku doprovodů představoval – přehrával, vysvětloval, komentoval, doprovázel společný zpěv nás účastníků. A nakonec nás pozval k účasti na letním kurzu pro varhaníky, který už několik let předtím začal pořádat ve středisku Sola gratia v Bystřici pod Hostýnem. Přihlásila jsem se a tam se ve mně něco hnulo. Řekla jsem si, že s tím hraním na varhany musím něco dělat. Seznámení s Ladislavem Moravetzem byl jednak ohromný inspirační a motivační impulz, jednak otevření zdroje různých šikovných notových materiálů.

V tom přelomovém roce 2010 se otevřel Seminář církevní hudby Evangelické akademie. Uvědomila jsem si, že to je to, co bych moc chtěla studovat, ale netroufala jsem si (zatím). Celou dobu jsem svým předchůdcům ve studiu, z nichž velkou část jsem už v té době osobně znala, upřímně záviděla, a osmělila jsem se přihlásit do příštího běhu. SCHEA je tříleté studium pro sborové varhaníky a sbormistry z naší církve. Vymyslel, prosadil a dosud ho vede Ladislav Moravetz. Inspiroval se v Německu, kde studium církevní hudby je už dlouho zavedeným vysokoškolským oborem, který on sám také absolvoval. Výuka probíhá jednak hromadně každou první sobotu v měsíci v prostorách Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci. Tam se vyučuje vedení pěveckého sboru s lektorem Michalem Vajdou, sborová praxe, občas probíhají teoretické přednášky, liturgická praxe – zpěv, doprovod zpěvu, studenti se podílejí na přípravě pobožností a pořádá se i tzv. varhanní kolokvium – přehrávka skladeb, které se studenti naučili při individuální výuce hry na varhany. Každý student je přidělen k určitému lektorovi, k němuž chodí na hodiny. Lektorů je více, kromě L. Moravetze i jeho žena Ester pro studenty z Moravy. V Praze jsou lektory Jiřina Marešová Dvořáková a Lukáš Vendl. Ten vedl mě a kultivoval moji varhanní hru. Ve druhém roce studia probíhá také individuální výuka zpěvu. Zkoušky se konají vždy na konci školního roku.

Takový typ vzdělávání naše církev velmi potřebuje, dlouho chybělo, nyní péčí L. Moravetze a ostatních lektorů a s požehnáním našeho Otce Nebeského probíhá už třetí studijní běh. Většina absolventů prvního studijního běhu založila Spolek evangelických církevních hudebníků, ten se rozrostl po absolutoriu našeho druhého běhu asi na 30 členů. S některými z nich jste měli možnost setkat se při bohoslužbách a při mém kantorském povolání v neděli 22. ledna.

Studium mi kromě technického zdokonalení dodalo odvahu zkoušet nové věci i způsoby, seznámilo mě s dalšími kolegy a otevřelo cesty ke zdrojům notových materiálů varhanních, písňových i sborových. Troufla jsem si na vedení pěveckého sboru.

Všichni jsme si všimli, jak ses během studia zlepšila ve hře na varhany. Určitě jsou za tím hodiny cvičení. Kolik hodin týdně cvičíš– cvičila jsi?

Děkuji za uznání. Vždycky mě zajímá a povzbudí zpětná vazba, zvláště když je pozitivní ?. Cvičit je nutnost. Délka cvičení závisí na tom, co mám před sebou – zkoušky, koncert, „jen“ nedělní bohoslužby nebo si chci zahrát jen tak něco pro potěšení. Bývají týdny, kdy cvičím od pondělí do pátku 2 – 3 hodiny, ale jsou i týdny, kdy se ke cvičení nedostanu vůbec nebo jen 1 – 2 dny na chvilku. Je to různé podle potřeby, nálady, okolností. Mám velkou výhodu, že se k varhanám dostanu v podstatě, kdykoliv si zamanu. Tak dobře na tom všichni varhaníci nejsou.

Byla jsi povolána sborovou kantorkou našeho sboru. Jaká je tvoje představa, kam bys náš sbor v tomto směru mohla vést, co bys nás ráda učila, co bys chtěla vylepšit, změnit?

Základní úkol varhaníka při bohoslužbách je poskytovat spolehlivý doprovod a vedení při společném zpěvu písní. Tak to bych chtěla dělat a doufat, že pomůžu lidem, aby skutečně bez obav, že to neumí, zpívali a nesledovali jen mlčky příslušnou stránku ve zpěvníku nebo po dobu písně prostě „vypnuli“. V textech písní je ukryto mnoho krásného, zvěstného i potěšujícího a je škoda to nevnímat. Ráda bych vedla pěvecký sbor (kroužek), aby občas přispěl k bohoslužbám, ale narážíme na nedostatek lidí a času. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se našel někdo další, kdo by hrál na varhany nebo na jiný nástroj, na který by občas doprovodil zpěv písní zase jinak. To je občerstvující pro dlouho zaběhnutý způsob doprovázení. Potěšilo by mě, kdyby lidé přijali aktivní zpěv za přirozenou součást bohoslužeb i jiných setkání.

Jaké místo má podle tebe hudba ve shromáždění? Jak je důležitá? Měla by být provozována vždy jen společně, nebo má ve shromáždění místo i produkce předem nacvičené hudby, kterou provozují jednotlivci a shromáždění jí jen naslouchá?

Hudba do shromáždění patří. V první řadě samozřejmě společný zpěv písní s hudebním doprovodem (ne nutně vždy varhanním). Místo v bohoslužbách může mít podle mě i hudba předem nacvičená, kterou přednáší jen někdo a které shromáždění „jen“ naslouchá. Vždyť síla hudby je v tom, že i beze slov dokáže jásat, chválit, plakat, prosit i děkovat. Záleží jen na vhodném výběru skladeb, častosti a délce těchto vsuvek, aby se bohoslužby nepřeklopily v koncert. I ten, kdo přednáší nacvičenou skladbu, svou hrou zvěstuje, děkuje, prosí, medituje? Takže je hezké a k interpretům nanejvýš ohleduplné opravdu naslouchat, a ne se třeba šeptem či polohlasem bavit se sousedem v lavici.

Jak se díváš na různé hudební styly? Je nějaký pro shromáždění podle tebe nevhodný?

Shromáždění je vždy sešlost lidí různých stylů. I hudba při shromáždění může být stylově pestrá (nebo aspoň lehce rozrůzněná). Rozhodující je záměr hrané či zpívané hudby – oslava, chválení, vděčnost, nebo naopak jakési vnitřní usebrání, meditace, pokorné hledání Boží blízkosti, náruče, u písní obsah textu. Nemám nic proti klavíru, kytarám (i elektrickým či basovým), bubnům, žesťům a jiným nástrojům a jim odpovídajícím stylům v kostele při shromážděních. Každý člověk má ovšem svůj vlastní vkus a oblíbený styl či oblíbené styly. Při takové pestrosti stylů při jedněch bohoslužbách je tedy potřeba tolerance, trpělivosti a shovívavosti. Koneckonců pro vyzrálé společenství by to neměl být problém.

Ptala se Jana Šarounová