Můj život XI.

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V této poslední části budeme sledovat Věřin život v devadesátých letech a skončíme v současnosti.

Léta devadesátá až dosud

Porevoluční doba byla plná nadšení, velké chuti něco smysluplného udělat nebo cestovat a tak poznávat věci dosud nám uzavřené a nepoznané. Mnoho věcí se povedlo, a mnoho také ne. Důležitá je ale SVOBODA, kterou jsme získali, a té si máme cenit nejvíce. Bez ní život nebývá lehký. Otevřela se také cesta k rehabilitaci politických vězňů nespravedlivě odsouzených ve vykonstruovaných procesech. Velkým pomocníkem byl Svaz protifašistických bojovníků, kam se pomalu vraceli lidé dříve vyloučení právě pro své politické a lidské postoje. Organizace nabízela pomoc různého druhu a také velmi důležitou právní pomoc při řešení jednotlivých žádostí o rehabilitaci. Našlo se několik spolehlivých právníků, kteří byli ochotni se této nelehké práce ujmout. Okamžitě jsem začala jednat a byl mi doporučen starší pán JUDr. Svačina. Když jsem do kanceláře přišla poprvé, čekárna byla plná k prasknutí, což ostatně tak bylo pokaždé. Ten člověk pracoval dnem i nocí, aby zvládal obrovský nápor žadatelů. Bylo běžné, že člověk od něj odcházel po 21 hod. a stále tam čekalo plno lidí. Trvalo celé 2 roky, než se nám podařila rehabilitace našeho tatínka v plném rozsahu. Dokumenty se dohledávaly velmi špatně, mnohé byly zavčas skartovány. Také ochota tehdejších pracovníků soudních archivů nebyla vstřícná. Důležité však bylo, že přes všechny komplikace se dosáhlo plné rehabilitace, i když tatínek se toho nedožil. Avšak morální zadostiučinění bylo významné zvláště pro maminku a nás všechny.

Církev i práce

I v církvi se pomalu odehrávaly změny. Faráři a kněží, kterým byl dříve odebrán souhlas k duchovní službě, se vraceli ze svých dělnických profesí zpět na sbory a fary. Také ti, kteří se vraceli nebo jen přijížděli z emigrace, byli zváni na kazatelny a k přednáškám. I v našem sboru kázal a přednášel br.prof. Jan Milíč Lochman z Basileje. Nejen že to bylo úchvatné a vynikající, ale pro mě se tato událost stala důležitým osobním mezníkem na půdě tohoto sboru. Při přednášce u společného stolu jsem se více spřátelila s mnohými bratry a sestrami. Nemohu vypočítávat všechny, nerada bych na někoho zapomněla, a tak jmenuji především rodinu Rumlových. Prostřednictvím těchto manželů jsem více poznávala ostatní, neboť Rumlovi k různým příležitostem zvali na posezení k nim domů. Bývalo nás tam hodně (už tenkrát seniorů), já byla nejmladší. V křesťanském duchu probíhaly diskuse za současného ochutnávání jejich báječného pohoštění. Také jsem začala – pokud mi to dovoloval školní rozvrh – více docházet na schůzky seniorů na faru, vždy to bylo pro mne velmi přínosné. Senioři se také několikrát sešli v rodině br.prof. Smolíka a mnohokrát u Zikmundů. Bratr dr. Vojtěch míval krásné modlitby a spolu s Alenkou se živě zajímali o naše rodiny. Bylo to vždy milé, uklidňující, a zároveň povzbuzující.

Můj profesní život se stával čím dál rušnější, neboť nová doba přinášela celou řadu změn. Naše práce se začala převádět na kódy s určitým počtem bodů a ty opět na peníze. Pojišťovny rostly jako houby po dešti, pak zase zanikaly a to byla velká svízel ve vykazování práce. Tou dobou jsem se stalo nechtěně vedoucí celého oddělení i s detašovanými pracovišti (cca 50 pracovníků) a moc mě to pro onu nestabilitu netěšilo. Administrativa není mým koníčkem a tak jsem občas nastavovala i soboty, protože jsem nechtěla svou odbornou práci krátit. Naopak moje školní přednášková činnost se rozšířila o 2 vysoké školy – Vysoká školy tělesné výchovy a sportu–katedra fyzioterapie a 1.1ékařská fakulta–katedra fyzioterapie. Byla jsem dle smlouvy vedena jako odborná asistentka pro praktickou výuku. Rovněž se mi dostalo nabídky tento obor přednášet v USA na 3 roky. Po zvážení jsem nakonec odmítla, protože naše maminka prodělala další dvě mozkové příhody spolu s infarktem myokardu a já v takové situaci bych nebyla schopna odjet.

Bylo to správné rozhodnutí, neboť i mne dostihla ona obávaná nemoc a já jsem se tak z toho přeplněného pracovního tempa ocitla v plném invalidním důchodu, neboť onkologická léčba trvala: téměř rok a půl. Z toho vyplývalo, že skončil můj hlavní pracovní poměr v nemocnici. Tolerovala se jen moje školní výuka, a když po 10 letech se onemocnění v jiné formě opakovalo, zůstala jsem pouze oponentem diplomových prací. Tím skončila moje pracovní dráha.

V květnu 2010 ve svých 94 letech umírá naše maminka. Byla členkou dejvického sboru a chodila tam moc ráda. Byla iniciátorkou některých novinek ve sboru a posléze založila v pečovatelském domě v Liboci pravidelné bohoslužby i s vysluhováním VP. Pohřeb vedl br. farář Hudec a zdůraznil její charakteristické vlastnosti, které se mu nesmazatelně vryly do duše. Na závěr tohoto mého dlouhého povídání o mé rodině i mně samotné by mi bylo radostí, kdyby alespoň něco z toho, co bylo pověděno, někoho oslovilo a zůstalo v paměti hlavně mladších ročníků. Zde mám na mysli období války a období po roce 1948. K tomu chci ovšem také připomenout, že evangelium nás učí slovy Ježíše Krista odpouštět. Odpouštíme, ale nezapomínáme a chceme připomínat dalším generacím, neboť to je historie našeho národa. Co se týká mé osoby, doufám, že v rámci daných možností jsem zmapovala svůj dosavadní život tak, aby mne lidé lépe poznali. Jsem ráda, že patřím do tohoto sboru, jehož členkou jsem od roku 1972 o stal se mi duchovním domovem, bez kterého si svůj život nedovedu představit. Bohoslužby i přátelská schůzky seniorů mě vrchovatou měrou naplňují a obohacují v poznávání slova Božího a vzájemného přijímání jeden druhého. Moc si toho vážím a děkuji Pánu Bohu, že jsem malou částečkou tohoto mě milého sboru. Z celého srdce děkuji sestře kurátorce Janě Šarounové, která trpělivě přijímala každý můj díl k přečtení a následné textové úpravě tak, aby mohl vyjít v Hroznu.

Věra Vaňátková