Bližní hledejme na cestách, po kterých nás vedou naše vlastní nohy

Kázání Matěje Chába na Vinohradech 6. 8. 2017

1. čtení: 2 Kr 17, 13 – 18,

2. čtení: Lk 10, 25 – 37

Milé sestry, milí bratři, základem dnešního kázání je ta část přečteného oddílu zapsaná ve verši 27. až 29. V kralickém překladu zní takto: A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého. I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš. On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?

Tuhle situaci, ve které se Ježíš ocitá, známe asi všichni. Mluvíme o věcech, které se nám zdají být nad slunce jasné. Když už jsme přesvědčeni, že jsou nad slunce jasné i druhým, přece se ukáže, že to tak není. Víme, že bychom měli k ostatním přistupovat bez předsudků, ale v našich evropských poměrech nás občas přemáhají různé strachy. Tak jsme se donedávna báli jezdit do Severního Irska, aby nám neublížili naši křesťanští bližní, nebo do některých částí Španělska, aby nás nepodřezali Baskové s černými kníry. A stejně tak se dnes naše společnost začíná bát žen, které mají hlavu zakrytou šátkem podobně jako řádové sestry, jen tomu šátku říkají hidžáb. Když se bojíme, začínáme vidět černobíle, začínáme říkat „my“ a „oni“, a jako bychom neznali jiné Ježíšovo podobenství než to, které jsme právě četli, myslíme si, že víme, kdo je zrnem dobrým a kdo patří na hnůj.

Stejně se odvíjí Ježíšova rozmluva se zákoníkem. Skoro až do konce vypadá jako rozhovor, ke kterému není co dodat. Na jedné straně vzdělanec, na druhé putující kazatel se kultivovaně shodnou na tom, co má člověk činit, aby byl živ.

Ale přece jen tu jsou malá zaskřípání, malé nelady, ze kterých je cítit velké napětí. Zákoník vstupuje do rozhovoru, protože chce Ježíše zkoušet – nebo rovnou pokoušet. Zkusit toho potulného kazatele trochu shodit, ukázat před ostatními, kdo je tu kovaným písmákem.

Jenže Ježíš odpoví jenom něco ve smyslu – pane kolego, a jaká jsou vaše východiska? Neodkryje karty, nezačne vykládat Písmo a zákoník se ani nemůže pokusit ho chytit za slovo. A protože na svou otázku zná odpověď, řekne ji – cituje dva verše. Oba dva z knih Mojžíšových – jeden z Deuteronomia, část každodenně recitovaného vyznání Slyš Izraeli, a druhý z Levitiku, v tehdejší době známý, některými vykladači považovaný skoro za shrnutí zákona. Ale ani teď se pokušitel nedočká. Ježíš se nehádá. Ježíš ho pochválí. Ale neodpustí si malé napomenutí: „No, teoreticky to umíš. Tak zkus tu teorii žít a nebudeš se muset ptát, tyhle věci, které jsou nad slunce jasné.“

Zákoník v tu chvíli stojí před Ježíšem jako pokropený kropič, a je mu hanba, že jako pokušitel neuspěl, a ještě vypadá jako někdo, kdo káže vodu a pije víno. Vrtá mu v hlavě, kdo to vlastně před ním je. A z té hanby a vrtání položí trochu záludnou otázku: „A kdo je můj bližní?“ Ona by ta otázka byla záludná i dneska, kdy na nás přichází černobílé vidění a o některých lidech říkáme „my“ – my evangelíci, my Češi, my Evropané, a o některých „oni“ – ti migranti, ti bezdomovci.

Tehdy před dvěma tisíci lety to bylo podobné, tahle otázka byla skoro přímým dotazem na nábožensko–politickou příslušnost. Společnost vystavená po dlouhou dobu cizímu vlivu hledala úzkou bránu na cestu k Hospodinu mezi lákadly konzumu a pohodlných cest řecko–římské kultury. Ti radikálnější, řekněme fundamentalisté, měli za své bližní jen členy svého vlastního společenství nebo sekty, střední proud učil, že bližními jsou všichni z vyvoleného národa, ale nikdo další. A jen pár liberálů vidělo bližního v člověku, bez ohledu na barvu jeho kůže a na náboženskou příslušnost. Už dávno zapomněly děti Izraele na to, že biblista zapisoval ustanovení o lásce k bližnímu do Levitiku v době ne tak vzdálené od pádu severního království, o kterém jsme slyšeli v dnešním prvním čtení. V době politických nepokojů, které by dnešek vyhodnotil krátkou zprávou o tom, že přes veškeré úsilí egyptsko–izraelsko– syrské koalice obsadily irácké jednotky Samaří, dostaly tak pod kontrolu celou oblast, začaly deportovat civilní obyvatelstvo a oblast se ocitla na pokraji humanitární katastrofy. Biblista je popisuje příběhem Hospodinova dopuštění na jedenáct kmenů Izraele.

Stejně jako tehdejší obyvatelé jižního Judského království i my dnes si dovedeme představit, co za takovou zprávou stojí. V lepším případě se civilistům povedlo utéci na jih, byli bez domova, bez půdy, a jak jsme slyšeli z prvního čtení, byli jiné víry a jiných zvyků. Vlna migrantů přicházející do okolních zemí hledat bezpečí. A přesto i o nich (nebo možná hlavně o nich) mluví požadavek na lásku k bližnímu a v 19. kapitole Levitiku doslova o pár veršů dál zapsaný požadavek na lásku k cizinci. Na to všechno lidé v Ježíšově době zapomněli a on jim to musel ve své odpovědi připomenout.

Tou Ježíšovou odpovědí je příběh o milosrdném Samařanovi. Příběh s jasným schématem osob a obsazení. Na scéně se postupně vystřídají lupiči, kněz, Levíta, Samařan, hospodský … Jen o jedné postavě toho Ježíš moc neříká – o tom okradeném, zbitém, opuštěném, polomrtvém člověku. O něm nevíme nic. Nevíme, jestli byl Říman s oholenou bradou, Afričan s velkýma nohama, vousatý Žid nebo Habešan s kulatou hlavou. Nevíme, jestli to byl kněz, voják, sedlák, lupič, lichvář nebo obchodník. Víme o něm jen to, že byl člověkem, potřeboval pomoc a ležel na cestě. A právě tím, že Ježíš o tom člověku neříká skoro nic, dává přesnou odpověď na položenou otázku – bližní není člen našeho sboru nebo naší církve, není to jenom Čech nebo jenom Evropan s kořeny v židovsko–křesťanské tradici. Bližním máme být každému, koho potkáme na našich cestách a kdo potřebuje naši pomoc.

Cesty dneška jsou rozdílné od cest časů minulých. Poznání o tom, co se děje ve světě, k nám nepřichází po prašných stezkách nebo dlážděných silnicích, ale po informačních dálnicích. Na nich potkáváme tolik lidí v tolika koutech celého světa, kteří potřebují pomoci, že si s tím často nevíme rady. Nevíme, jestli máme pomáhat „nám“ nebo i „jim“. Ale víme, že pomoci všem je úkol nad naše síly.

Ve Veletržním paláci je výstava čínského umělce Aj Wej Weje. V sále, kde byla dříve Slovanská epopej, pluje sedmdesátimetrový černý člun, přeplněný figurínami lidí v nadživotní velikosti. V srdci Evropy pluje z nejistoty do naděje. Jako by se chtěl vyhoupnout na vlnu, má záď skoro u podlahy a příď vysoko zvednutou.

Když se procházíte pod jeho dnem – a člun přeplněný lidmi máte nad hlavou jako černý mrak pochybností o tom, kdo by měl být naším bližním – najdete na podlaze nápisy a mezi nimi jeden z pera Augustina z Hippa. Stejně jako v příběhu o milosrdném Samařanovi i v něm zní odpověď na naši bezradnost – na zemi čteme tahle slova:
„Jelikož nemůžeme projevit milosrdenství všem, věnujme zvláštní pozornost těm, kteří se nahodilostí času, místa či okolností ocitli v naší blízkosti.“

Nebuďme tedy bezradní. Bližní hledejme na cestách, po kterých nás vedou naše vlastní nohy. A prosme našeho Pána, abychom měli sílu nepřecházet na druhý chodník a nevyhýbali se pohnutí soucitu i tam, kde si nejsme jisti, jestli na cestě leží někdo z „nás“, nebo někdo z „nich“. Prosme, abychom mohli být bližními těm, kteří nás na naší cestě nahodilostí času, místa i okolností potkali.

Jenže milosrdenství a láska jsou dvě různé věci. V židovské tradici najdeme příběh, který vypráví, že před rabiho Hilela – ten žil za císaře Augusta v Jeruzalémě – přišel pohan a řekl mu, že přistoupí k židovství, když ho on, rabi Hilel, vyučí v zákoně za dobu, po kterou vydrží stát na jedné noze.

„Nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě. To je celý zákon. Zbytek je jenom komentář“. Taková byla Hilelova odpověď. Je podobná tomu, co jsme četli, ale ne stejná. Zahrnuje v sobě Augustinovo milosrdenství? Asi ano, ale zahrnuje v sobě lásku k bližnímu, o které Ježíš se zákoníkem mluvili? Ještě se, milé sestry a milí bratři, zastavme na chvíli u druhé části té zákoníkovy odpovědi: Miluj bližního svého jako sebe samého. A to hlavně u prvního slova – Miluj.

Pro náš vztah k lidem, které potkáváme, je totiž hodně důležité. Takhle, jak je ten požadavek napsán – miluj bližního svého – se zdá být nerealistický a vlastně nemožný. Láska se přece nedá nařídit. Dělat z lásky povinnost, to by nedávalo vůbec žádný smysl.

Umíme pochopit, že se k bližnímu máme chovat spravedlivě, poctivě, že mu máme prokazovat dobrou vůli, když potřebuje pomoci, a nečinit mu to, co nechceme, aby ostatní činili nám. Víme, že se o tohle máme snažit, i když to není vždycky snadné. Ale jakým způsobem bychom měli „předepsat“ lásku? Jsou přece lidé, ke kterým necítíme ani náznak sympatie, kteří nám jsou nepříjemní nebo kterých se bojíme. I když víme, že by to tak nemělo být, je tenhle pocit silnější nežli my a my s tím mnohdy nemůžeme nic dělat. Abychom neubližovali, chováme se k takovým našim bližním slušně, ale uměli bychom je milovat na povel? Víme, že to nejde.

Když se na slovo „miluj bližního svého“ díváme jako na uloženou povinnost, jako na zákon, který musíme dodržovat děj se co děj, stane se slovem tíživým, beznadějným až k zoufalství. Neumíme jej naplnit a to v nás vzbuzuje pocit nedostatečnosti, provinění a špatného svědomí. Takto viděné, stává se nám tohle slovo evangelia špatnou zprávou.

Ale evangelium našeho pána Ježíše Krista není špatnou zprávou o našich vinách. Naopak, milé sestry a milí bratří, je to dobrá zpráva o našem vysvobození.

Abychom tedy dobře porozuměli slovu o lásce, nedívejme se na něj jako na předpis, ale spíše jako na proroctví. Tohle slovo nám neříká: tak to musíš dělat, musíš milovat, jinak nebudeš žít. To by byl opravdu neúnosný požadavek.

Slovo o lásce nám říká – podívej se, člověče, jak tě proměňuje Boží moc, jaké dílo v tobě Bůh začal a jak v něm pokračuje – stáváš se milujícím. Ono slovo „Miluj“ nečtěme jako rozkaz, ale jako příslib do budoucnosti – milovati budeš – tak jak je překládají kraličtí a tak jak je zapsáno i v původním řeckém textu.

Nejedná se o tíživou povinnosti, ale o radostné zaslíbení. Bůh proměňuje naše kamenná srdce a nabízí nám tak cestu změny. Každý den dostáváme od Hospodina novou sílu a nové podněty, které v nás zasévají lásku a nechávají ji růst, aby nás vedla po cestě pokoje, který nám zaslíbil Ježíš. To slovo „milovati budeš“ nenakládá na naše ramena nesnesitelnou tíhu povinnosti. Zvěstuje nám dobrou zprávu o lásce, pokoji a milosti, kterou od Hospodina dostáváme v Kristu, v jeho evangeliu i v jeho zmrtvýchvstání. Stejnou láskou, kterou miluje Bůh svět, budeme milovat i naše bližní, když této zvěsti budeme otevírat naše srdce, dnes, v příštím týdnu i v dalším čase, ve kterém díky této lásce a milosti můžeme chodit v Boží blízkosti.

Amen