Rok v Apostelkirche I.

Je 9. srpna 2017. Sedím v Landau v budově semináře pro kazatele s dalšími devíti mě již dobře známými lidmi – vikáři falcké evangelické církve. Jsme uprostřed posledního semináře, který nese trefný název: „Týden hodnocení“. A je to skutečně tak. Všem nám končí rok práce na sboru. Ostatní mají před sebou zkoušku a pak ještě 4 měsíce speciálního vikariátu zakončené další, nejdůležitější zkouškou.

Já mám před sebou poslední 4 dny tohoto ročního dobrodružství ve falckém městečku Kaiserslautern. Je mi smutno. Znovu opouštím místo a lidi, kteří mi přirostli k srdci. A tak tu sedím, poslouchám zajímavou přednášku o tom, co nás čeká v prvním roce na faře. Hlavou mi přitom letí vzpomínky na všechno to, co jsem zde za ten rok prožila.

Koncem září jsem s Tomášem přijela do cizího města, kde se mluví cizí řečí, kterou trochu znám. Ale zvládnu v ní být v pozici farářky? Mohu německy kázat? Mohu vést v němčině pastorační rozhovory? Dokážu lidem vůbec rozumět, co mi říkají?

Tom odjel a já zůstala sama v malinkatém skromném pokojíčku uprostřed neznámého města. Plna stesku, obav, nejistot a pochybností.

A pak to začalo. Farářka, která se tu o mě celý rok starala – Susanne Wildberger mi hned první den představila svou a potažmo již i mou práci. Na fotce ukázala lidi ze staršovstva a přiřadila k nim šestnáct velmi podobně a nezapamatovatelně znějících jmen. Pak mě provedla kostelem a ukázala, kde se co zapíná, vypíná, na co se musí myslet, na co nemám zapomínat, taktéž i ve sborových prostorách. A mezitím mi vyprávěla různé důležité informace a zajímavosti o sboru. Na konci této prohlídky jsem nevěděla vůbec nic. Ale řekla jsem si: „Nejsi tu jen na dnešek. Do roka to vše snad zvládneš pojmout.“ A taky že jo! Vlastně už za měsíc jsem měla celkem dobrou orientaci ve všem dění. Susanne mě postupně začala zapojovat do farářských aktivit.

Nejprve výuka náboženství ve škole – 2x týdně jsme měli hodinu s prvňáčky. To jsem měla moc ráda a vždy jsem se na to těšila. Nejprve jsem jen přihlížela. Pak jsme si děti občas dělily na dvě pracovní skupinky, později jsem je měla na starosti i sama. Jednou jsem si s dětmi musela vyjasnit kompetence. To se stalo díky tomu, že jsem netušila, jak se řekne německy fix. Děti měly za úkol vybarvit obrázek k příběhu, o kterém jsme zrovna povídali, a jedna holčička se mě zeptala, zda může použít „Filzstift“. Šla jsem k ní a zeptala jsem se, co je to „Filzstift“. Ukázala mi na fixy, které měla v penále. Usmála jsem se na ni a řekla jsem ne. Všem dětem jsem oznámila, že obrázek vybarvíme pastelkami a ne „Filzstiftem“. Ta dívka s fixy nabyla dojem, že mám určité mezery v němčině a zeptala se mě, zda vím, co je to tabule. Nejprve jsem její otázku nepochopila a nechápavě jsem ukázala na tabuli. Načež přišla spousta dotazů na hodiny, křídy, židle, počítadlo… Až jsem musela nadšené děti upozornit, že tuto hodinu vyučuji já a lekce z němčiny mi mohou dát až po škole.

Také do dvou školek (ty patřily ke sboru) jsme se Susanne chodily 1x do měsíce připravovat s nimi a pro ně bohoslužby. To byl zase zcela jiný způsob práce, který mě velmi těšil.

Práce s konfirmandy byla o poznání těžší. Naštěstí jsem na ni nebyla sama. Před každou konfirmační sobotou jsme se v týmu setkaly já, Susanne a dva hoši z CVJM (YMCA) a připravili jsme v mých očích skvělý, dobrodružný a napínavý program na 4 hodiny pro „konfíky“. Ti ale nebyli snad nikdy moc nadšení a chodili na konfirmační soboty jen „z musu“. Tak to na mě alespoň působilo. Často jsem nostalgicky vzpomněla na vinohradské konfirmandy (dnes již mládežníky).

Alžběta Matějovská

Pokračování příště