Když je ženich s vámi

Kázání synodního seniora Daniela Ženatého na ordinaci Olgy Navrátilové a Matěje Chába 14.1.2018

¹⁸Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k němu a ptali se: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ ¹⁹Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit.

²²A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy, a víno i měchy přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!“ Mk 2,18–22

Dokud se Krista ptáme, je to dobré. Jakmile mu vysvětlujeme, jak se to s ním vlastně má, a že to přece musí pochopit, je to nedobré.

Ptali se ho tenkrát učedníci Janovi a farizeové. Možná v té otázce slyšíme výčitku. Tak moment, my se postíme. Něco nás to stojí. A někdy se nám nechce. Ale užíváme půst jak dobrý nástroj víry. A tvoji učedníci nemusí? My musíme, a oni ne?

Jako by se to nějakým opotřebením časem přesmýklo. A to, co k víře slouží, začne víře překážet. Asi nejběžněji se to může přihodit, pokud bychom litovali, že my do toho kostela musíme, a ostatní ne. Jako děti jsme to asi zažili viďte. Jejda, a kolikrát. Ale u dospělého by takový trvalý stav signalizoval, že je něco špatně. Opravdu jít na bohoslužby nemusím. Ale mohu. A naopak. Když je nám to opravdu líto, že jsme na bohoslužby nemohli přijít, a že jsme o něco přišli, pak je to znamení dobré víry.

Přeji vám, Olgo a Matěji, aby vám Duch dával svěžest, a někde se to ve vás nepřesmýklo a z evangelia a nástrojů víry se nestalo něco, co neosvobozuje, ale spíše svazuje? A nám ostatním to přeji taky.

Ale možná to tenkrát nebyl projev lítosti nad trpkým údělem typu, co právě já musím, a jak to že ostatní ne.

Možná to byla závažná otázka. Ježíši, přitahuješ nás, vlastně se nám líbí, co říkáš, vlastně je nám to blízké, takhle nám to nikdo neřekl – ale – děláme něco špatně, když jsme zvyklí držet půst? A jestli máme dobré informace, pak ani ty ho nedržíš, ani ti tví kolem tebe?

Kolik lidí se takto ptá. V církvi, i mimo ni. Mají nějakou víru, mají své nástroje, které jim k víře pomáhají, je to pro ně to nejlepší co ze svých sil mohou dosáhnout. Ale když čtou evangelia, slyší zvěst o Kristu a jeho slovech a činech poznávají, že to jejich je trochu vedle. Neúplné. Ježíši, medituji, žiji střídmě, snažím se nesplynout s tím povrchním, co se na mne valí ze všech stran, snažím se číst moudré knihy. Ale – vlastně nevím, zda to podporuješ. A jak moc na tom záleží. Je to ono? Dělám to dobře? Dělám to špatně?

Ježíš odpoví zvláště. Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit.

Myslí Ježíš tím ženichem sebe sama? Asi ano. On je nositelem nového. Zdůrazní pak i v dalších slovech. V něm přichází na svět nová Boží realita.

Máme tomu tedy my dnes rozumět – nedávám vám žádný předpis, ale přece to poznáte sami! Přece to je jiné, když je, člověče, Ježíš s tebou. To nějak cítíš, poznáváš. Někdy ti srdce tluče jak zběsilé a máš jistotu, ano patřím mu, jsem jeho, nic mě od něj nevytrhne. Možná to poznáváš sám na vrcholu velehor. Možná na nemocniční posteli po probdělé noci. Nebo poté, co jsi rozjel věci tak, že se ti vymkly z rukou a vše mohlo být na padrť nebo na cimprcampr. A činils pokání, bylo to děsné, a vyznal jsi svou vinu, přijal odpuštění a cítíš jak je Kristus s tebou a jak je život krásný – tak proč by ses v takových úžasných chvílích nutil ke zdrženlivosti a samotě, když chceš jásat a objímat? Cítíš, že je Bůh s tebou, nepotřebuješ žádný duchovní nástroj.

A někdy to tak není. Jako by byl Bůh daleko. Množí se události, kdy nám vše přerůstá přes hlavu, půda pod nohama se pohybuje stáje rychleji a my pomalu už nestačíme ani chodidla podkládat, je to takové tupé, bez jiskry, své blízké jsme nepohladili už ani nepamatujeme, atd. – Pak, člověče, něco dělej. A užij jako pomoc k zastavení třeba půst.

Rozumíme tomu tak, že Ježíš říká – to přece poznáte, milí učedníci, kdy je co třeba, já vám na to žádné regule nedám.

A pak to ještě podtrhne obrazem, který chápeme. Na starý šat nemůže být našita záplata z nové neseprané látky, a nové víno se nemůže dát do nových měchů.

To nové, co se mnou přichází, není snadno sladitelné, dobré je české slovo – kompatibilní – s tím starým. Pnutí nového jak tak velké, že to to staré nevydrží. Proto – nové víno do nových měchů!

Zpráva o možnosti úplného odpuštění, dokonalého smíření, záchrany pro zásluhy jiného, zpráva je tak mocná, tak jiná a šokující, že její přijetí vyvolává a bude vyvolávat pnutí, a praskání, a ztráty, a o to lepší nálezy. Bůh nás nalezl. Haleluja.

Amen