Evangelické brigády Evangelická brigáda – to byl svého času fenomén doby. Do sdružení mládeže nás zde na Vinohradech jednou za týden pravidelně docházelo tak asi 30–40, vedle faráře L. Moravce nás vedli i velmi charismatičtí mladí vikáři – Petr Pokorný, Jan Šimsa i někteří další s něco starší vrstevníci, kupř. Pavel Filipi, Bohdan Pivoňka a další. Pravidelně jsme společně v neděli i sportovali, obvykle v Komořanech u Vltavy, kam se dalo dojet městskou dopravou a kde bylo několik volejbalových a jiných hřišť. Vrcholem společenských setkání nás mladých pak byly letní brigády, kterých jsme se několik let s radostí dobrovolně pravidelně zúčastňovali. V padesátých letech neplatila žádná hranice pro „dětskou“ práci, a pokud si vzpomínám, od takových čtrnácti let věku jsme na takové brigády mohli jezdit. Brigáda vždy trvala tak 14 dní až 3 týdny o letních školních prázdninách.Velmi dobře si vzpomínám minimálně na dvě takové brigády z druhé poloviny 50. let. První byla lesní brigáda v Doupovských horách, nevím přesně, kde jsme tenkrát byli, ale snad přímo v Doupově, resp. v jeho blízkém okolí. Pamatuji se jen, že městečko bylo v troskách. Od roku 1953 byl v této krajině zřízen vojenský výcvikový prostor, obývaný pouze vojáky (základní služby) a podle toho to tam vypadalo. My jsme však přímo v obci nebydleli, ale byli jsme na samotě kousek od obce v takové pobořené chalupě a nevím, jak k tomu došlo, ale byli jsme tam spolu se sdružením mládeže ze sboru ve Dvoře Králové. Celou brigádu vedl farář ze Dvora Králové, jméno jsem již zapomněl, ale podle záznamů na Evangnetu byl to pravděpodobně farář Emanuel Huml, který v té době ve Dvoře Králové působil. Vykonávali jsme různé práce v lese – nejprve jsme vysazovali nové stromky a prováděli údržbové práce, později jsme pak káceli vzrostlé stromy. To byla již opravdu „chlapská“ práce. Stromy jsme káceli pomocí seker a pil – v té době motorové samozřejmě žádné nebyly, pouze ruční „kaprovky“, se kterými pracovala vždy dvojice tak, že pilu z opačných konců jsme oba tahali střídavě k sobě. Stromy se pak musely osekat od větví a z celého kmene sloupnout kůru. Větve a kůru jsme potom přímo v lese pálili jako nutnou ochranu před kůrovcem. Pamatuji se jednou večer, že se zvedl poměrně silný vítr, který způsobil, že všechna uhašená ohniště v lese se znovu rozhořela, proměnila se ve velké hromady žhavých uhlíků a my jsme v noci běželi do lesa tato ohniště hasit. Tehdy jsme si neuvědomovali, jak to mohlo být nebezpečné – vím jenom, že při tom hašení stále vál prudký vítr který vyvrátil na tom místě i několik velkých stromů. Ale na takové brigádě byly vždy nejkrásnější večery – to jsme se sesedli kolem „táboráku“ a kromě různých výkladů Písma jsme při kytaře zpívali a hráli všelijaké hry. Právě na téhle brigádě jsem se poprvé také zcela platonicky zamiloval. Ta dotyčná ale o tom nikdy nevěděla, jen se pamatuji, že se jmenovala Hanka Hrušková a byla ze Dvora Králové. Nikdy potom jsem ji pak již neviděl a ani o ní neslyšel. Druhou takovou pamětihodnou brigádou byla brigáda mladých z našeho vinohradského sboru v Klášteře nad Dědinou. Tam v ten rok nastoupil Jan Šimsa, tehdy asi vikář, muselo to být v roce 1957 nebo 58. Před tím působil Jan Šimsa jako vikář u nás na Vinohradech, a tak jsme se dobře znali. Bydleli jsme na velkém dvoře v jedné budově státního statku, zřejmě dříve ve statku někoho, koho jako „kulaka“ odtamtud komunisti vystěhovali. Jedním z mých největších zážitků z této brigády bylo to, že jsme v neděli při bohoslužbách u varhan šlapali měchy. Kostelík tam stojí kousek za vesnicí, jestli se dobře pamatuji v podstatě o samotě na mírném kopečku. Působí velmi malebně. U nás na Vinohradech už byl pohon měchů varhan elektrický a takovou atrakci jsme tedy neznali. Statek byl velmi rozlehlý, patřil Státním statkům a měli tam hodně koní. Myslím tak 18 v několika stájích. Vedle obce teče říčka Dědina, takový větší potok. Na jednom místě byla přehrazená brodem a před tím brodem bylo docela slušné jezírko. Nevím, jestli je to tak dosud, už to bude pomalu přes půl století, co jsem tam byl. A do toho jezírka jsme jezdili ty koně večer plavit. Samozřejmě bez sedel a dalších vymožeností koňských postrojů. Koně si to s nadšením užívali a my taky. Vždy šel s námi nějaký kočí a dával na nás i na koně pozor. Pamatuji se, že když jsme se vraceli po plavení zpátky, stalo se jednou, že při vjezdu na silnici tam projelo auto. Kůň se lekl, vyhodil zadními nohami a Tomáše Helferta, jednoho z našeho sboru, který tam byl s námi, shodil. Naštěstí se mu ale nic nestalo. Čas brigády se strefil akorát do žní a tak jsme pracovali i při svozu obilí k mlátičce. Byl jsem v té době velmi hubený a můj kočí usoudil, že bych fyzicky nezvládl podávat mu vidlemi snopy obilí na žebřiňák. A tak mě naučil rovnat fůru. Při tom se musí snopy skládat v určitém pořádku, aby fůra držela a nerozložila se během jízdy. Svoji první fůru jsem narovnal tak, že vpravo, odkud mě dirigoval kočí, byla fůra perfektní. Zleva jsem to ale neuhlídal, bok se mi dost vychýlil a tak hrozilo, že by to při jízdě mohlo spadnout. Tak jsem celou cestu musel jít vedle žebřiňáku a vidlemi tu fůru podpírat. Ve vesnici to bylo velkou atrakcí. Jak je asi patrné, byly to krásné časy a hezky se na to vzpomíná. O politiku jsme se moc nezajímali, jiné povyražení jsme v té době neměli a tak jsme byli spokojení. Přes ty všechny hrůzy, které tady v té době komunisti páchali. Dnes je mi záhadou, že jim tyto křesťanské aktivity tehdy unikly a že jsme takové aktivity vůbec mohli provozovat. Petr Kubánek |
číslo 181, únor 2018 Obsah Když je ženich s vámiEvangelické brigády Modlitba Matěje Chába při ordinaci Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |