K výročí prvních deportací českých a moravských Židů

Letos na podzim si připomínáme rovných osmdesát let od úplně prvních transportů Židů z protektorátu Čechy a Morava. Tehdy ještě nebylo připraveno ghetto v Terezíně, proto bylo pět tisíc lidí deportováno do Polska – do úplně cizího, neznámého a nepřátelského prostředí. Z tohoto pohledu lze pochopit, že později, když zaměstnanci Židovské obce roznášeli v pozdější době transportní lístky do nově založeného ghetta v Terezíně, uklidňovali vyděšené rodiny slovy: „Nebojte se – vždyť je to jenom Terezín… “

Ghetto Lodž. Dochovalo se množství fotografií, které se fotografům podařilo před nacisty ukrýt. Židovský policista a německý voják usměrňují provoz na hlavní ulici, která rozdělovala ghetto. Později byl na této křižovatce postaven dřevěný most. U vchodu do ghetta je v němčině Židovská obytná oblast, vstup zakázán.

16. října 1941 odjel z Prahy z nádraží Bubny úplně první židovský transport do ghetta Łódż. Polské město bylo okupanty přejmenováno na Litzmannstadt (na počest generála Litzmanna) a místní ghetto bylo založeno již v únoru 1940. Rozkládalo se na pouhých čtyřech kilometrech čtverečních a nacházelo se v někdejší židovské chudinské čtvrti. Nejprve tam bylo sestěhováno přibližně 160 tisíc místních Židů, kteří tvořili asi třetinu obyvatel města. Již od začátku byly poměry v ghettu krušné, vázlo zásobování potravinami, ubytovací kapacita nestačila. Do těchto neutěšených podmínek mělo být přivezeno na šedesát tisíc západoevropských Židů, ovšem ghetto bylo tak katastrofálně přelidněno, že jich nakonec přišlo ze západu jen dvacet tisíc. Z protektorátu přijelo na podzim 1941 pět transportů po tisícovce osob, jednalo se o transporty označené A, B, C, D, E.

Dřevěný most nad Zgierskou ulicí

Ten první – A – odvážel zejména sociálně slabé rodiny, které měly nejmenší zastání, ačkoli nacistická mašinérie semlela záhy všechny sociální vrstvy. V dalších transportech do Łódże byli i mnozí bohatí pražští Židé, jejichž byty či vily se zalíbily vysoce postaveným nacistům. To se týkalo i dvou sester již dávno zesnulého Franze Kafky, Gabrielly a Valerie, kterým se odjakživa v rodině říkalo Elly a Vally. Obě dámy byly již v letech, jedna již byla vdovou. Obě zahynuly. Podle svědectví přeživších, kteří s nimi v ghettu přišli do kontaktu, byly velmi skromné a slavného jména se nesnažily nijak využít. Nejmladší Kafkova sestra, Ottilie – „Ottla“ mohla být ušetřena, protože byla vdaná za árijce. Sama mu však nabídla formální rozvod, což on zbaběle přijal. V Terezíně pracovala jako vychovatelka, dobrovolně nastoupila k dětem, které tam byly přivezeny z polského Białystoku, a s těmi pak odjela do Osvětimi, kde byli všichni zavražděni v plynu.

Olly Kollinská, 16 let, bydlela v Praze, zahynuli i její rodiče Otto a Stella – transport D

Čeští Židé utrpěli v polském ghettu Łódż těžký kulturní šok. Často zcela asimilovaní, sekulární Židé, lidé mluvící česky (případně německy) a žijící velmi moderním způsobem života, se octli v takřka středověkých podmínkách. Polští Židé v nich viděli nábožensky vlažné boháče, protože navzdory nacistickému útlaku a systematickému zbídačování měli pořád zachovalé a na první pohled kvalitní ošacení, přivezli si relativně hodnotné věci, děti měly hračky a boty. Starousedlíci, kteří se značně lišili jazykem (mluvili jidiš) i způsobem života (jako ortodoxní Židé jedli košer stravu, striktně dodržovali šábes, světili všechny svátky a žili zcela odděleně od majoritního obyvatelstva – tedy Poláků) je nepřijali; mimo jiné proto, že se s nimi museli dělit o hubené příděly potravin a nedostatečný prostor. Hrstka těch, kteří útrapy přežili, vzpomínala na nouzové ubytování ve studené školní budově a hrozný hlad. Děti chodily na hřbitov trhat pampelišky, kopřivy a lebedu, aby bylo z čeho uvařit nuznou polévku.

Margareta Klinenbergerová, 12 let; Charlotta Klinenbergerová 18 let – transport C

Čelní představitel ghetta, Mordechaj Chaim Rumkowski, byl vnímán na jednu stranu jako někdo, komu se podařilo ghetto udržet až do léta 1944 tím, že z něj udělal jeden velký pracovní tábor se stovkou provozoven a nesmírnou produktivitou, na druhou stranu byl vnímán jako horlivý kolaborant, který sice v ghettu udržel pracující, ale obětoval všechny neproduktivní skupiny, tedy děti, staré a nemocné, tělesně slabé a duševně choré. Ti byli posíláni transporty do Chelmna, kde se jako první začalo praktikovat plynování v nákladních autech. Na začátku září 1942 přišel úplně nejhorší týden v historii ghetta, který byl nazván „Wielka szpera“ – tedy velká uzávěra, kdy platil zákaz vycházení z domů. Do Chelmna byli tehdy násilně odvezeni obyvatelé starobince, pacienti z nemocnice a také děti. M. Ch. Rumkowski přednesl těsně před „akcí“ obyvatelům ghetta strašlivou řeč o tom, jak je nutné přinést určité oběti v zájmu zachování celku, v níž rezonovalo ono hrozné „Dejte mi své děti…“ Zoufalým rodičům byly děti doslova vytrhávány z náručí a na korbách náklaďáků odváženy k trati, aby se vydaly na cestu do nenávratna…

Když došlo na zrušení ghetta, byla převážná část jeho obyvatel odvezena na smrt do Majdanku a Osvětimi.

V nelidských podmínkách si také krutou daň vybrala podvýživa, zima, infekční nemoci, konkrétně zde hlavně tuberkulóza. Z deportovaných protektorátních Židů přežilo pouhých 277, vůbec nejméně právě z transportu A.

Alena Růžičková

Zdroje:

www.holocaust.cz
www.uml.lodz.pl
www.pametnaroda.cz
www.puvod.cz
www.rozhlas.cz
www.zidovskelisty.info
www.terezinstudies.cz
www.romove.radio.cz
Steve Sem–Sandberg: Chudí v Lodži