Povolební zamyšlení

David Balcar (farář u Klimenta)

Text: Ř 13, 1– 7; Zj 13,1–17; Jan 18,33–38

Odhaduji, že skoro nikoho nenechaly události kolem voleb lhostejným. Všechny nás to nějak, více či méně vtáhlo. Člověk – křesťan – promýšlí mj. také svůj vztah ke státu. Jednak teoreticky, v obecné rovině, v rozhovorech, ať to je kavárenské povídání, hospodská debata nebo účast na politologickém semináři.

A pak člověk nějak žije vztah ke státu prakticky – tedy ony jednotlivé situace, kdy se rozhoduju, zda budu či nebudu státní správu podporovat, zda budu dodržovat vyhlášky a zákony, protože si něco myslím o vládě, která je navrhla, a o parlamentu, který je odhlasoval. Názor na stát, jeho zřízení, se pak projevuje i v těchto jednotlivostech. Nevím, jestli je to jenom moje zkušenost, ale před rokem 1989, alespoň tak jsem to jako kluk vnímal, to mohl člověk prožívat tak, že skoro při jakémkoli porušování pravidel, vyhlášek či zákonů měl pocit, že tím přispívá k destabilizaci komunistického režimu a vlastně tím koná dobrou věc, když fungování státu narušuje a nahlodává (i tím, že jde natruc na červenou). A naopak po roce 1989 mnoho lidí fandilo vznikajícímu demokratickému státu až nekriticky – přivíralo oči nad špatnými rozhodnutími a hájilo nový režim za každou cenu.

Celkově, ale možná tím více právě dnes mi přijde užitečné podívat se do Bible, jak chápali svůj vztah ke státní moci křesťané v prvním a druhém století.

Tři postoje ke státní moci

V zásadě lze rozlišit tři typy postoje ke státu:

První z nich politickou autoritu státních orgánů uznává (důvody k tomu jsou trochu diferencované).

Druhý postoj je zcela opačný. Vnímá stát jako něco démonského, protibožského, veskrze zlého.

Třetí postoj je rezervovaný, až lhostejný. Protože – my už žijeme Boží království – nás, co jsme de facto v nebi, nás se to až tak moc netýká.

Podívejme se na tyto tři postoje podrobněji:

První postoj politickou autoritu státních orgánů uznává. Jde to ruku v ruce s přesvědčením, že společenské uspořádání a vnitřní mír jsou součástí toho, co chce Bůh, součástí Bohem chtěného a stvořeného řádu. Vlastně tento postoj jde hodně do minulosti, když řekne, že Hospodin není bohem chaosu, zmatku. Bůh je proti chaosu, Stvořitel právě chaos přemohl a dal světu řád, přehlednost – to je totiž životadárné. Tento názor není mimo – víme, jak životadárný je řád pro děti, viděli jsme v televizi, jak to vypadá, když je někde zmatek, chaos, stát, který nefunguje. Moc si pak berou silnější. Ano, při vší bídě a po pohledu do některého zahraničí, je člověk vděčný za fungující struktury našeho státu.

Tuto zkušenost má apoštol Pavel. Zažil několikrát, že ho dav lynčoval, rozvášněný dav, obchodníci v Efezu by ho mlátili, zbili, málem ho zabili… A pak zasáhla jako záchrana místní římská posádka, zatkla ho, vzala ho k místodržiteli a tam měl Pavel de facto ochranu a mohl vysvětlit, o co jde, mohl se hájit. Vlastně mu římská správa, římský stát zachránily život. Protože se díky tomu mohla věc řešit „civilizovaně“, mohla se vysvětlit. Proto Pavel dokáže napsat: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu.“ (Ř 13,1–2) Trochu se u toho čtení lekneme. A je v tom u Pavla ještě jeden záměr – tím, že ukazuje křesťanství jako něco, co nemá politické ambice, nemá tendenci k převracení pořádků, a tím de facto usiluje o uznání zákonnosti křesťanství. Je to pragmatický postoj. A dokonce má apoštol za to, že toto společenské uspořádání může pomoci či přímo vést k šíření evangelia. Přímo anebo aspoň nepřímo ho podporovat. (Pavel třeba používal římské silnice, poštu…). Odsud by tedy vedl směr k tomu, abychom stát a státní správu podporovali, zajímali se o její fungování, navrhovali odstranění nedostatků, protože skrze stát (a v Evropě jsou takřka všechny státy více či méně nakaženy křesťanskými myšlenkami – třeba o solidaritě s nemocnými nebo sociálně slabými) se realizuje dobro.

V prvním případě se křesťan má spolehnout na příslušné úřady a z důvodů svědomí má konat, co od něj požadují. Také proto, aby křesťanské sbory a jejich misijní činnost byly chráněny, případně aby úřady umožnily těmto sborům vyznávat svoji víru.

V rámci toho první postoje zmíním ještě 1. epištolu Petrovu. Petr řekne: „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.“ (1P 2,13–15). Tedy je dobře respektovat vládce, ale jsou to lidská zřízení. A chovejte se slušně – jednak by to mohla být součást misie a jednak, když už vás zavřou, ať je jasné, že to byla nespravedlnost (zavřít pro víru) a ne pro něco, za co se zavírá tak či tak (opilství, krádeže, rvačky…).

Druhý postoj je zcela opačný – část novozákonních svědků vnímá politickou moc jako démonskou, jako reprezentanta Satanova. (Proti Ř 13 stojí symbolicky Zj 13) Tady jsou věřící postavení před rozhodnutí buď – anebo, podle nějž se vylučují dvě loajality – buď šelma, nebo Beránek. Zjevení je politicky velmi kritické. Šelma představuje stát jako totalitní moc. Druhá šelma personifikuje propagandu. „Vtom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak. Z pověření té první šelmy vykonává veškerou její moc. Nutí zemi a její obyvatele, aby klekali před první šelmou, …“ (Zj 13,11–12) Je tu dohled nad soukromým i společenským životem. Kdo má cejch – může prodávat, společensky žít, má přístup ke zdrojům. Tedy v protikladu k prvnímu postoj (uznání legitimity státu a k názoru, že pokojné soužití křesťanských sborů a politického řádu je možné) – je tu Janovo zjevení jako radikální kritika Římské říše, kterou považuje za totalitní. Stát je démon, útočí na naši duši i tělo, je arogantní, chce ovládnout myšlení.

Jediný možný postoj je disidentství a vytrvalost. Prostě je potřeba protestovat proti státu, jenž překračuje meze své legitimní kompetence.

Tento postoj bychom mohli doplnil mnoha odkazy na Starý zákon – kde proroci kritizovali krále, totalitní panovníky. Proroci byli jejich nesmlouvaví kritici – třeba Jeremiáš, který byl kvůli tomu vězněn a patrně i zemřel.

Třetí postoj na to jde odjinud – je to jakási kontrapozice, nebo spíše mimoběžnost dvou světů: na jedné straně je říše nebeského Otce, do níž patří i Ježíš Vykupitel a jeho vyvolení, tedy my, ti, co s ním spojili svůj život a de facto už do toho nebeského světa patří. A tento pozemský svět nás vlastně už moc nezajímá, ten je podřízen knížeti tohoto světa, případně úřadům. Ale nás to netrápí, my už žijeme jinou realitu.

Tento postoj najdeme hlavně v Janově evangeliu – rozhovor Ježíš s Pilátem je vlastně tematizace vztahu křesťanů tohoto typu k římské říši.

Římský úřad má moc v tomto světě, zatímco království Božího syna, co sestoupil na zem, není z tohoto světa. Pilát a Vykupitel patří do zcela odlišných světů. Rozhovor „já o voze ty o koze.“ Ježíš je v tomto světě naprosto svobodný. Jeho království není z tohoto světa. Státní zřízení je nepodstatné.

Kam takový postoj vede? Může vést k lhostejnosti (a byly a jsou společenství a církve, co takto žijí – stranou, …. až by se zapomnělo, že tak Bůh miloval svět!!). Pozitivně vzato – tento pohled může vést k určité oproštěnosti od politického dění, k nadhledu: nebrat to smrtelně vážně, protože my přece víme, přemýšlíme ještě dál, hlouběji…

Jaký postoj je ten správný?

Záleží vždy na kontextu, a my se budeme vždycky muset nově ptát. Budeme se muset společně bavit o tom, co na základě Bible dělat, budeme se muset modlit, aby nám Pán Bůh v každé situaci ten přiměřený postoj ukázal.

A zcela konkrétně teď – můžeme podporovat to dobré v našem státě. Modlit se za poslance a politiky, podporovat všechny, co se snaží o dobro. A také být velmi ostražití, kde stát nabírá šelmovské rysy, kde je propaganda, kde šelma někomu zakazuje kupovat nebo prodávat…

A přece – víme, že můžeme být díky víře taky trochu nad věcí, že jsme občany této země, tohoto světa, který Bůh miloval… Ale že víme, že můžeme být ne snad jednou nohou, ale alespoň v mysli v říši jiné, jejíž jsme občany, a kde nějaké volby nic neohrozí ani nevyřeší, kde propaganda nemá šanci, kde je pravda, spravedlnost, láska, milosrdenství. A to nám dává sílu se problémům světa věnovat věcně, s nadhledem a beze strachu.