Kázání v neděli 23. 1. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 5.Mojžíšova 31,14 – 23 + Zjevení 15,2 – 4

Text: Žalm 118,14

Síla má a písnička má jest Hospodin, on byl můj vysvoboditel. Bratři a sestry, nebojte se, nespletl jsem to, ani ještě nejsem tak senilní, abych nevěděl, že jsem tenhle verš četl jako základ kázání pře čtrnácti dny, kdy jsme do sboru uváděli nový zpěvník. Přečetl jsem ho znovu záměrně. A hned povím proč.

Přiznám se, že jsem o té svobodě, kterou nám Bůh dává, a díky které je nám do zpěvu, kázal už několikrát při různých příležitostech souvisejících se zpěvem a hudbou. A po jednom takovém kázání můj kolega a spolužák Honza Blažek, armádní kaplan, namítal: „Jo, je to dobrý, svoboda je hezká věc, ale to přece nestačí. K poselství bible patří také řád, pravidla, přikázání, jasné slovo o tom, že jsou věci, které vedou k životu a jsou také ty, které vedou k záhubě. Že Bůh osvobozuje, to je dobrá zpráva, ale není to všechno.“

Možná je na tom znát, že ta armáda Honzovi opravdu sedne, nicméně má pravdu. To, co jsem předminulou neděli říkal, skutečně není všechno. Když jsem hledal, co v bibli písnička znamená, našel jsem toho také mnohem víc a pak jsem se musel smiřovat s tím, že se to prostě do jednoho kázání nevejde, že zkrátka některé objevené perly neudám. Naštěstí jednou nedělí všechno nekončí. Scházíme se pravidelně. A tak si dneska můžeme dát pokračování.

Tu svobodu určitě nijak korigovat nechci. Je to jistě ten nejskvělejší boží dar, který asi nikdy nebudeme umět docenit. A písnička, jako výraz radosti z té darované volnosti, pro žalmistu i pro mě, neoddělitelně k Bohu a k víře patří.

Je ale asi dobré doříct, že svoboda prostě není prázdná, že to není jenom neforemná hrouda hlíny, z níž lze uhníst cokoli. Svoboda má svůj tvar, něco jí tvoří, obnovuje, vymezuje. A s tím také písničky úzce souvisí.

Hned v následujícím 119. žalmu čteme: „Ustanovení tvá jsou mé písničky na místě mého putování.“

Kdo někdy někam putoval, ten to jistě ví: Možnost vydat se kamkoliv vždycky nemusí být osvobodivá a srdce z té volnosti vůbec radostí poskočit nemusí. Chcete-li někam dojít, chcete-li si skutečně vybrat, pak pro vás množství cest a směrů samo o sobě spíš než svobodu představuje vydanost osudu a místo abyste radostí zajásali, pokouší se o vás beznaděj.

Jedna písnička mládeže tu tíhu otevřeného prostoru vyjadřuje stále se opakující strofou: „Je spousta cest a já nevím, kam vedou“ a pak se úpěnlivě ptá: „Mám na místě stát či blbě se dát, tak mý myšlenky předou?“ Bez směrovek, bez mapy nebo rady domorodce, které ukazují, kam která cesta vede, nemůže být o nějaké svobodné volbě vůbec řeč. Naopak to jste vyřazeni ze hry a závislí na náhodě. Vůbec nemusíte dojít, kam jste chtěli, můžete se taky jenom beznadějně točit v kruhu nebo se poddat rezignaci a zůstat sedět na místě. Až když pak uvidíte značku nebo ukazatel, tak vám srdce poskočí a je vám konečně do zpěvu – můžete opravdu jít tam, kam chcete, můžete vykročit lehkým krokem.

Že jsou přikázání, regule, nařízení a ustanovení jenom zotročujícími pouty a překážkou svobody, to je sebeklam, kterému my lidé snadno propadáme. Ale víra v něm díky Bohu uvíznout nemusí. Kdo jednou poznal Boha, jako toho, kdo svobodu dává a přeje, ten i v jeho přikázáních a ustanoveních uvidí směrovky ke svobodě a stanou se mu součástí té písničky, kterou si notuje při svém putování, protože odlehčují jeho krok, protože ho osvobozují z vydanosti osudu.

A v tom je zase obrovský význam a síla písniček pro víru. Že nejsou o ničem, že nejsou jenom projevem našich nálad a pocitů. Nemusíme se díky nim točit v bludném kruhu nebo marinovat jenom ve vlastním nálevu. Mají podstatný obsah – tvoří je právě ustanovení boží, obsahují poselství jeho slova. Jeden se na nich může orientovat. A řekl bych, že právě na ty naše, evangelické písničky, můžeme být v tomhle ohledu skutečně hrdí. Co do obsahu jsou opravdu hutné, silné, tlumočí pravdu Písma v celém jeho bohatství. Pravda, někdy jsou kvůli té bibličnosti až trochu kostrbaté, ale nejsou plytké. A pokud se v kostele zpívá, pak i kdyby kázání nestálo za nic, nemůže člověk odejít s prázdnou.

Navíc písnička, to je právě bible na cestu, to je právě způsob, jak nás boží ustanovení provázejí na místě našeho putování. Bibli s sebou všude netaháme, učit se biblické texty zpaměti, tomu jsme už odvykli, ale písnička se nám vybaví a její slova promluví v nejvšednějších situacích. Aspoň já to tak mám. Stačí, abych prosvištěl kolem stopaře a už mi v hlavě zní: „Chlap ten, co si to v svým auťáku hnal, stopaře klidně přezíral, ten neměl na skále život svůj, pamatuj.“

A tenhle rozhovor s biblí díky písničkám má ještě další rozměr, který Písmo také zná: „Mluvíce sobě vespolek v žalmích, a v chvalách, a v písničkách duchovních,“ píše apoštol v jednom ze svých listů. A v jiném: „Slovo Kristovo ať ve vás přebývá v celém svém bohatství, učíce a napomínajíce se vespolek žalmy a zpěvy a písničkami duchovními, s milostí zpívejte v srdci svém Pánu.“

Bible není mrtvá litera a listy Kristovy, jak píše Pavel, nejsou psány inkoustem, ale Duchem Boha živého na živých deskách lidských srdcí. Boží slovo se děje skrze svědectví lidí. Bible ožívá ve společenství, patří k ní vzájemný rozhovor a písničky jím jsou. Když zpívám, slyším autora. Písnička je vzkaz, který mě konfrontuje s jeho vírou. Při zpěvu vstupuji do společenství a můžu slyšet, jak ke komu bible promlouvá, pro co mu otvírá oči, jak ho posiluje, k čemu ho vede. Někdy slyším jeho napomenutí, jindy povzbuzení. A to společenství netvoří jenom autoři. Když zpívám, stojí vedle mne také všichni, od kterých jsem tu písničku slyšel, kdo mi ji zpívali a s kterými jsem jí kdy zpíval a zpívám.

A v tom je ještě jiná síla písničky, než jakou tlumočí její text. Například „Má Pán Ježíš, má mě rád“, to není textově moc povedená písnička. V novém zpěvníku ji také nenajdete. Její slova na mě působí jako takové zbožné „něco za něco“ – „já-li jeho zůstanu, do nebe se dostanu“, „odpustí mi každý hřích, když se zbožně kaju z nich“. Jenomže já, když si jí notuju, tak ten trochu záslužnický text ani moc nevnímám, protože slyším svýho tátu, který nám jí před spaním hodně neuměle zpíval a pak si jí vybral pro svůj pohřeb. Tím je pro mě ta písnička silná. Bez ohledu na text mi svědčí o víře, která je právě v té neohrabanosti tátova zpěvu skutečná a můžu se o ní opřít. A budu si ji pamatovat, i když se už nebude zpívat v kostele.

V písničkách jsme prostě obklopeni oblakem svědků. A to je, jak připomíná list Židům, veliká pomoc, abychom vytrvali v běhu víry, jak je nám uloženo, abychom z toho místa svého putování nezběhli. Neběžíme sami. Máme kolem sebe ty, kdo nám drží palce, máme před sebou svoje vodiče, kteří nám pomáhají držet stopu a udržet tempo.

Je to pomoc i v tom směru, který naznačilo dnešní čtení z 5. knihy Mojžíšovy. Ten oblak svědků přesahuje hranice času. Zpíváme písničky staré několik set let. Písnička udržuje historickou paměť. Svědčí o tom, co člověk nebo lid od Boha dostal, svědčí o tom, komu patří dík za to, kam se až dostal, aby až v dostatku zapomene, že to není samozřejmost, a že proto není jedno, kam se obrátí a co bude ctít, aby se pak mohl chytit za nos, aby se mohl zase vrátit ke svým kořenům, aby nebyl bez míry, která mu ukáže, čemu se zpronevěřil, která mu odhalí jeho úlet. To není boží zlomyslnost, to Bůh nedělá kvůli svému zadostiučinění.

To je šance pro nás zapomnětlivce, kteří ještě dřív, než se ta svoboda naplní, už nevědí, odkud se bere. Bůh nám ji přeje, a tak nás učí svoji písničku, abychom ji jednou mohli zazpívat, jako ti, co zvítězili. Amen.