Kázání v neděli 26. 3. 2023 (Zdeněk Šorm)

čtení: Matouš 10,26 – 39

Marek 15,1 – 20

Bratři a sestry, pokračujeme v postním čtení pašijního příběhu. Ježíš se dostává před Piláta, reprezentanta státní správy a justice. Z vnitronáboženského sporu se stává politikum. Naznačuje to i podoba výslechu. Už se nikdo neptá na Mesiáše, Syna Božího. Otázka zní: „Ty jsi král židů?“ Ten, v něhož věříme, na kterém zakládáme svoji životní orientaci – náš Pán – je obviněn, odsouzen a pak i popraven jako politický rebel, jako pučista, revolucionář a konkurent vládnoucí moci. Chystáme se hned namítnout, že to ale bylo křivé obvinění, záměrná a zlá lež, která ho měla přivést na popraviště. Ježíš přece žádný buřič nebyl, žádnou revoluci nepřipravoval a s představiteli státu o moc nezápasil. To je jistě pravda.

Na druhou stranu ale nepřišel ani proto, aby potvrdil a požehnal současný stav věcí, vztahů, současný stav lidských srdcí, zkrátka – stávající pořádky. Nepřišel jen obohatit náboženský život Izraele a okořenit ho špetkou nové moudrosti, autentického zvěstování a několika mocnými činy. Ježíš přichází s nárokem, který přesahuje náboženskou oblast, který se týká celého člověka. Vystupuje s mocí, se svrchovanou autoritou, a žádá změnu – změnu tak radikální, že bouři dozajista vyprovokuje. A Ježíš si je toho také jasně vědom: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“, vyhlašuje předem svým posluchačům.

Nepřišel jsem jen proto, aby všechno zůstalo při starém, aby byl klid. Přináším změnu a budu podnětem napětí a vzpoury. Postavím jedny proti druhým. Povedu k tak nekompromisním postojům, že rozdělím i ty nejbližší, že naruším i rodinné vazby. A ten převrat se nedá omezit jenom na osobní rovinu. Už v reakci na ohlášení jeho narození velebí Marie svého Pána za to, že „vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil.“

Interpretovat Ježíše jako politického rebela je jistě falešné a účelové, to ale neznamená, že by do oblasti veřejné moci jeho nárok a převrat, který s sebou nese, nesahaly. Nežádá změnu omezenější, ale naopak univerzálnější, opravdu bytostnou. A tak staví před rozhodnutí i státní úředníky, nutí je k zaujetí jednoznačného postoje.

Ne snad svým angažmá v mocenském boji, ale už svojí existencí. Doprostřed techniky moci a mocenského vnímání světa, doprostřed účelových zájmů a diplomatických kalkulů s ním vstupuje otázka pravdy a spravedlnosti, která je neskladná, která se prostě do ničeho z toho nevejde. Nejde ji jen zařadit, nejde ji použít, zůstává svrchovaná, nelze ji prostě obejít a jeden se zkrátka musí rozhodnout, zda se postaví za ni, nebo bude stát proti ní.

Žádná jiná možnost není. Ani pouhé poznání pravdy ani zjevná sympatie nestačí. Osobnímu rozhodnutí a nasazení se v téhle otázce nejde vyhnout. Ježíšova přítomnost vytváří situaci, kdy člověk prostě musí volit. Neutralita není možná. Kdo chce zůstat mimo, stává se jenom nástrojem cizí vůle, loutkou v rukou jiných.

Pilátův diplomatický tah nevychází. Přehrát odpovědnost na druhé, vyhnout se osobní účasti se nedaří. Hlas lidu není hlas boží. Spoléhat se na jeho zdravý rozum nebo na svoje odhady nálad ve společnosti vždycky nejde. Vlastní rozhodování nelze nahradit průzkumy veřejného mínění. I to podléhá manipulaci a tlakům.

Osobní odpovědnost z člověka nikdo nesejme. I když podání všech evangelistů jednoznačně zdůrazňuje, že vinu na Ježíšově smrti mají prvotně nejen představitelé zbožnosti, ale celý boží lid, tedy církev, která si raději v Barabášovi vybrala reprezentanta naděje vkládané do mocenské změny poměrů než cestu osobní proměny a věrnosti, kterou představoval Ježíš, přece to na Pilátově podílu nic neubírá a apoštolské vyznání bude provždy připomínat, že Ježíš trpěl právě pod Pontským Pilátem.

Vinu nenese jenom ten, kdo zlo aktivně iniciuje, ale i ten, kdo se své odpovědnosti zříká a dává tak prostor cizí vůli. Tradiční české „Já nic, já muzikant“, prostě neplatí. Jediným důsledkem takového postoje je, že se člověk stává tragikomickou figurkou, která nejen že se prohřešuje proti pravdě a spravedlnosti, ale popírá i svoje vlastní zájmy. Pilát selhává nejen mravně, ale i jako úředník státu, který zastupuje. Nejenže nehájí poznanou pravdu, ale nehájí ani státní zájem. Vydává na smrt nevinného a propouští teroristu, politicky nebezpečného zločince.

On je celý ten příběh přehlídkou alibismu, který se snaží přehrát odpovědnost a vinu na druhé. Velerada vydává Ježíše Pilátovi. Vynesení a vykonání rozsudku chce nechat na něm. Pilát ho zase vydává zástupu. Zástup se ale dožaduje právě jeho rozhodnutí. Všichni se na zlu podílejí, ale nikdo za ně nechce převzít odpovědnost. Nikdo nechce nést vinu. Každý se do ní snaží namočit druhé. Využívá vlivu, který má, který mu skýtají okolnosti – zvyk, úřad, dané kompetence, city náboženské i národní.

Každý před odpovědností i vinou uhýbá, a přitom ztrácí vlastní svobodu i důstojnost – je donucen k tomu, aby popřel sám sebe. Vydávající se sami stávají vydanými. Pilát musí propustit toho, kdo usiluje o jeho svržení. Lid, který touží po národní i náboženské nezávislosti, musí odmítnout svého krále, a velerada nakonec bezmocně přihlíží, jak je Ježíšovi fakticky přiznán titul, který mu upírá. Všichni se připravili o svobodu i o sebe sama.

Jediný tu zůstává sám svůj, svobodný, svrchovaný – Ježíš, který mlčí, který se obvinění nebrání, neuhýbá, který přijímá a ponese i cizí vinu, i vinu všech zúčastněných. A nejen, že svobodu být sám sebou má a ničeho z toho, pro co na svět přišel, se vzdát nemusí, ale dokonce svobodu dává.

A první, kdo to přímo hmatatelně pocítí, je paradoxně právě ten násilník, Ježíšův konkurent, Barabáš – ten, který si svévolně přivlastňuje Ježíšovu roli, neboť Bar–abba, neznamená nic jiného než Syn otcův, a Matouš, aby to nám čtenářům určitě došlo, ho také pojmenuje přímo Ježíš – Ježíš Barabáš.

I ten, kdo chce Ježíšovi konkurovat, kdo pojal náboženství politicky, získává díky němu milost, svobodu, život. To abychom neměli pocit, že se musíme ve jménu Krista od každého, kdo se ve víře mýlí, jenom distancovat, a abychom nebyli ve své lásce a naději úzkoprsí.

Aby to ale neskončilo oslavou nějakého patetického hrdinství a heroického utrpení, které zůstává s hlavou vztyčenou a prochází směšností světa nezasaženo, zaznamenali nám evangelisté i zprávu o výsměchu, jehož se Ježíšovi vrchovatě dostalo.

I trpět lze důstojně. Ale stát se předmětem výsměchu, terčem krutých posměšků, z kterého si může kdekdo tropit blázny, to už je v našich lidských očích jenom dokladem bezmoci a ztroskotání. Tomu už důstojnost schází.

A přece právě v tom výsměchu se ozývá pravda. Ano, Ježíš je král. Právě ten, který ústa neotevřel jako beránek vedený na porážku, získal spravedlnost mnohým.

Pravdě se lze vysmát a může být i směšná. A věřit jí neznamená se tomu hned rozčileně bránit, ale v první řadě se k ní, i takhle zostouzené, přiznat, přijmout ji i s tou možností, že se jí může každý vysmát. Možná, že až na tom, jestli dovedeme riskovat tuhle směšnost, vychází najevo, zda nám jde opravdu o věrnost nebo jenom o naši pověst. Amen.