Kázání v neděli 23. 4. 2023

Petr Beneš, farní vikář Nejsvětějšího srdce Páně

čtení: Sk 2,22–28

Lukáš 24, 13 – 35

Víru nemůžeme přijmout ani žít mimo společenství, nemůžeme ji ale na společenství bez osobní účasti a zapojení ani delegovat. Křestní charakter Velikonoc, které stále ještě slavíme, o tom svědčí výmluvně. Dovolte, abych se nejprve obecně zamyslil nad křestním rozměrem Velikonoc, zejména ve vztahu k dospělým pokřtěným. Po krátkém zamyšlení nad textem o emauzských učednících bych pak chtěl stručně vztáhnout tyto myšlenky specificky ke křtu dítěte, který zde dnes ekumenicky slavíme. Nově pokřtění přijímají výzvu k hledání Boha za různých okolností, v různých osobních situacích a různým způsobem. Rozmanitost jejich cest ústí ve vyznání Ježíše jako Pána a Boha. To však není konec, ale spíše začátek cesty s Bohem. Křtem, který po vyznání následuje, je jim darován nový prostor, nová možnost, nová kvalita života. Život se jim ale v tom okamžiku nedělí na dvě části, předtím a potom, protože nový život není pokračováním předchozího, ani jeho vylepšením, už vůbec ne vytlačením. Je novou možností i oné minulosti. To platí nejen o pokřtěné či pokřtěném, ale o celém společenství, v němž křest přijímají. Nestane se novými členy „jen“ početnější, dostává se mu skrze ně nové kvality, obnovené síly počátku. Nově pokřtěný či pokřtěná ideálně najde společenství, kde bude moci víru rozvíjet, ale zároveň společenství v něm, v ní najde nový, jedinečný projev společné víry. To, že nás spojuje jeden křest, se vůbec nevylučuje s mnohostí cest. Zakotvení v křesťanském společenství nevytrhuje zvláště v dnešní době pokřtěné z jejich prostředí, křesťanský sbor či farnost se jim nestanou světem. Spíše kotvou, zdrojem, domovem, který subsistuje ve světě, nenahrazuje jej, nezužuje jej, ale umožňuje nám v něm žít svobodně, poctivě rozlišovat, zodpovědně se rozhodovat, pracovat na něm. Současná podoba křesťanství v našich podmínkách je velkou výzvou. Nežijeme v uzavřeném společenství církve, naše vztahy se realizují v mnohem širším rámci, často i ty nejbližší žijeme vně církevního společenství nebo napříč jím a světem. Otázky konfesních rozdílů, podílu nevěřících na spáse, a podobné, dříve tak žhavé, problémy většinu mladších lidí už netrápí. Což neznamená, že je netrápí stav světa, starost o jeho záchranu, nespravedlnost, chudoba apod. A především hledání smyslu života, často spojené s hledáním pevných vztahů, při současném často až úzkostném vědomí jejich vzácnosti a křehkosti. Být pokřtěný dnes neznamená v první řadě zařazení do společenství, do tradice, ale je to výraz osobního hledání, rozhodování a touhy. S vědomím velké osobní zodpovědnosti, která dříve byla mnohem více posilována, či doplňována až nahrazována zvykem, rodinnou tradicí, konfesní hrdostí. Křesťanská společenství, zejména ve velkých městech, musejí dnes počítat s tím, že mnozí jejich členové doslova nevyžadují nic „víc“ než společnou modlitbu, slavení neděle, vysluhování Večeře Páně. To nemusí být špatně, může to naopak vést k většímu soustředění se na tyto podstatné, spolkovou aktivitou a doplňkovými akcemi nenahraditelné, známky církevního života. Protože, aby víra třeba nově pokřtěných obstála, vyvíjela se zdravě, nikoli patologicky, aby jim pomohla lépe rozumět sobě i světu, musí být živena opravdu hutnou stravou, modlitbou, osobním vztahem k Písmu a musí vést ke svobodě statečně rozvíjející vlastní dary ve prospěch společenství. Samozřejmě, že je dobře, realizuje-li se život křesťanského společenství i šířeji, naprosto nezbytný je zejména svědecký rozměr charity, důležité jsou i osobní vazby, jen nikdy nesmí dojít k vytváření jakýchsi „našineckých“ společenství za zavřenými dveřmi. Musíme si podle mě zvyknout na to, že křesťanská společenství, alespoň ta, která se hlásí k tradičním církvím, budou mnohem otevřenější, více průchozí, tvořená skupinami s různým vzájemným průnikem. S tím souvisí, že ani názorově nemohou být zcela jednotná a že musejí unést různost při současném společném vyznávání Kréda.

Vztah osobní víry jednotlivce a víry společenství je vzájemně podmíněný, živný, občas i napjatý. Obojí musí vycházet ze vztahu k Bohu, jedinečně se zjevivšímu lidem v příběhu Ježíše z Nazareta jako Zmrtvýchvstalého Pána. Perikopa vybraná na dnešní den mj. hovoří právě o roli obce a jedince ve svědectví o Zmrtvýchvstalém, o vztahu víry společenství a víry osobní.

Dva učedníci (nikoli dva z apoštolů, což jasně dokládá, že svědectví o zmrtvýchvstání není věcí nějakého úzce privilegovaného okruhu, a už vůbec ne „mužského“) jsou na cestě z centra pašijových událostí. Nevíme proč. Další text ukazuje, že jdou zřejmě tam, kde byli doma. Každopádně jsou plni resignace. Celý text je vlastně vystaven na napětí mezi zklamaným odvrácením se od přítomnosti k starému způsobu života a svědeckým návratem do společenství učedníků a učednic motivovaným rozpoznáním vzkříšeného Ježíše. Učedníci, z nichž jednoho známe i jménem, Kleofáš, odcházejí z Jeruzaléma. Z jejich řečí můžeme vyvodit, že události, které se tam právě staly, je zmátly. Především proto, že je čtou ve starém světle. Tomu odpovídá i to, že označují Ježíše ještě jako proroka. Proroka, jehož proroctví ztroskotalo, byť se prokazoval tolika znameními. Mlha, která jim leží na očích, je právě starý výklad události, která přece ale neměla staré potvrdit, ale radikálně proměnit. Zdá se, že Ježíšova znamení a slova („prorok, mocný slovem i činem“) poměřovali kritérii, která nejsou adekvátní pašijovému a velikonočnímu příběhu: úspěchem, světskou představou moci, osvobozením, možná obvyklou představou o štěstí. Evangelia vícekrát zmiňují, jak se – lidsky pochopitelně – po Ježíšově zmrtvýchvstání jeho blízcí snaží marně situaci interpretovat starými prostředky a měřítky: snahou nabalzamovat mrtvého, očekáváním známého, např. zahradníka apod. Nebezpečí, že budeme na nové situace přikládat stará řešení a identifikační mřížky, filtry, hrozí samozřejmě i nám. A nejen v otázkách víry. (Často zmiňuji třeba energetickou politiku, kterou se někteří snaží stále orientovat na minulá řešení. Nebo politicky nikoli nevinný naivní pacifismus, uplatňovaný zcela neadekvátně na situaci nespravedlnosti a utrpení nevinně napadených. V církvi je to třeba až obsesivní posedlost několika morálními tématy, pojednávanými zúženě jako jakási kritéria pravověří, což v důsledku neumožňuje více diferencovat mezi různými způsoby soužití na základě takových hodnot, jako je věrnost, oběť, vzájemná podpora, spolupráce.) Jestliže křesťanství zcela zásadně svědčí o zmrtvýchvstání a z něj jako z ústřední zvěsti vychází, musí mít přece v sobě sílu stále obnovovaného počátku, schopnost formovat podobu společnosti a světa směrem k naději, útěše, spravedlnosti, milosrdenství a sounáležitosti i dnes. Stejnou mlhou na očích ale mohou být i pohledy tradici šmahem obviňující z neadekvátnosti současné situaci, z bazírování na moci, manipulaci, zužování. Přehnaný důraz na seberealizaci myšlenou jako osobní rozvoj, maximalizace svých možností bez ochoty zbrzdit je ve prospěch druhých, zásluhovost jako zvrácené pojetí spravedlnosti, lpění na originalitě a spontánnosti, které nevykoupeny láskou a zodpovědností ústí jen do opakující se nudy, a mnoho jiného – to jsou clony a stereotypy stejně nebezpečné.

Takovéto clony nám často brání otvírat se evidentním skutečnostem. To se stalo i emauzským učedníkům. Zaregistrovali sice zprávy, které mluvily proti oprávněnosti jejich resignace, svědectví žen i některých z učedníků, ale síla zvyku a očekávání byla silnější. Je zajímavé, že očekávání často, spíše než jako otevření novému, vnímáme jako potvrzení toho, co si beztak myslíme. „To se dalo čekat!“ není většinou výraz údivu, ale smrtící konstatování, že jsme měli pravdu v tom, jak zle vše dopadne. Skutečné čekání je ale postoj trpělivé důvěry umožňující událostem, lidem vystoupit v možnostech, v nich obsažených.

Rozhovor dvou učedníků je, spíše než otevřenou konverzací, vzájemným utvrzováním se v tom, jak situaci vidí. Neposouvá je dál. Spíše stvrzuje jakousi zvláštní oprávněnost jejich smutku. Sdílet smutek a bolest by ale nemělo znamenat utvrzovat se v nich. Dialog dvou stává se spíše monologem s dvěma hlasy. Je potřeba třetího. Někoho, kdo by jim situaci otevřel z jiné perspektivy. Zahleděnost do sebe totiž v páru může být jen posílena.

V tom okamžiku se k nim připojuje Ježíš a uvádí je do nové skutečnosti citlivým výkladem, když je nejprve nechá vyjádřit, co prožívají a co si myslí. Prochází s nimi Písma, kterým věřili, ale četli je pod dojmem zklamání a smutku. Jako by spolu s nimi objevuje nosnou, skrytou, živou tradici Písem. Je to jistě křesťanské čtení hebrejské bible, užívající v církvi převažující způsob výkladu Starého zákona. Ale podstatné je, aby nastalo to, proč Písmo čteme. Aby nám pomohlo otevřít náš současný život z perspektivy Boží, pro křesťany dané smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. Skutečná tradice neleží za námi jako sbírka muzejních artefaktů a hotových událostí, ale je stále před námi jako úkol. Nejplnější porozumění tradici vlastně znamená částečný rozchod s ní, otevření nových cest. Nepomohla-li nám tradice našich církví např. otevřít srdce pro migranty, pomoc válkou ničené Ukrajině, k sdílení úzkosti mladých lidí starajících se o přežití planety, asi jsme ji neotevřeli správně. Z mnoha pochopitelných důvodů, za něž se katolická církev musí upřímně omlouvat bratřím a sestrám jiných denominací, je křesťanská tradice v našem prostoru zatížena a zraněna mnoha vinami. Přesto se zdá, že tváří v tvář dnešním problémům není už žádoucí věnovat většinu pozornosti vysvětlování minulosti, historickému zkoumání křivd. Stručně řečeno: lidi kolem nás to moc, ne-li vůbec, nezajímá. Je třeba objevovat v tradici křesťanství v našich zemích i styčné body a společný zájem o dobro. Sdílet víru v Boha a jeho Syna Ježíše Krista Zmrtvýchvstalého je přece více než jakýkoli rozdíl.

Ježíš nepřesvědčuje učedníky jen argumenty, samo jeho svědectví, přítomnost je proměňuje, otevírá, Písmo říká, že jim hoří srdce. Nedostanou nějakou skrývanou, tajnou informaci, která by vše vysvětlila, ale formaci pozorností, láskou, naslouchající přítomností. Onen jim zatím Neznámý je také jako správný učitel neváže k sobě. Naznačuje, že teď už může jít dál. Iniciativa je na nich. Víra v Boha musí být předávána tak, aby posilovala svobodu druhých lidí, ne ji poutala. I s rizikem, že ji nevyužijí správně. Vrcholem sdílení poutníků a učitelem je lámání chleba, připomínka společného stolování s Ježíšem, ale pro Lukášovy čtenáře jistě i připomínka památky Kristova umučení, která je svěřena slavení všech křesťanských církví a společenství a svou podstatou, rozlomenou, k dispozici se dávající láskou, ustavičně otvírá společenství i každého jeho člena proměňující síle vzkříšeného Ježíše. Eucharistie vytváří společenství nikoli uzavřené, ale otevřené, zvoucí k sdílení. Ježíš, rozpoznaný, v tom momentě mizí. Jeho přítomnost jako zmrtvýchvstalého nekopíruje jeho pobývání mezi učedníky a učednicemi před Velkým pátkem. Nevrací se do pozemského života, ale otvírá jej nové dimenzi, nové možnosti, vztahu. Dva učedníci se vracejí do centra událostí, do Jeruzaléma, jejich příběh doplní a oživí to, co zažili jejich bratři a sestry. Víra jednotlivce a víra obce se navzájem nesou.

Vyšel jsem z křestního charakteru velikonoční doby a na příkladu nově pokřtěných jsem předložil několik myšlenek o vztahu víry obce a jednotlivce. Jak to vše vztáhnout na křest malého dítěte? Kromě toho, že onu zodpovědnost za hledání svobody, přijetí tradice a otevření přítomnosti nesou rodiče, rodina a křesťanské společenství, je tu ještě něco – snad – podstatnějšího. Křest dítěte nám vyjevuje to, co platí o každém křtu: je zdarma danou milostí, na jejíž přijetí se nikdy nemůžeme připravit, lze ji jen přijmout. Křest není završením cesty osobního hledání, ale je počátkem této cesty. Nespočívá v předání nějaké informace, ale v navázání vztahu. Nezužuje tedy budoucí prostor hledání vlastního pohledu na svět, postojů a hodnot, ale umožňuje jejich svobodnější rozvoj. Křest nastolí v časném životě stále oživující, proměňující, kreativní přítomnost života věčného. Otvírá v dítěti možnosti, jež nemůže aktualizovat sebelaskavější péče rodičů. Doslova vyvazuje dítě z jakékoli formy vlastnění, rodinou, společností, tradicí. Ve křtu se naše dítě stává naší sestrou a bratrem. Přirozené vazby, v ideálním případě podpůrné a aktivující, nejsou tím, co dítě nejhlouběji určuje. A navíc, nejen dítě je vedeno rodiči, ale jako svébytný a svobodný subjekt také má rodiče a přátele vést, vyvádět z jejich středu, zvát na cestu. Vím, že je těžké pochopit to, ale Ježíšem připojujícím se k nám poutníkům je dnes i toto dítě. Při pohledu na ně si, myslím, můžeme znovu uvědomit to podstatné, na co jsme v životě zapomněli, můžeme oživit naše resignovaná a unavená srdce, můžeme díky němu v sobě objevit schopnost starat se, milovat, můžeme skrze ně znovu přijmout svůj život s vděčností, pokornou úctou a poctivou zodpovědností.