Kázání v neděli 9. 10. 2023 (Ludmily Míchalové Mikšíkové, farářky ve Strmilově)

Mt 6,5–15

Když se lidí zeptáme, zda věří v Boha a proč, dostaneme různé odpovědi. Jo, v něco věřím, ale do kostela nechodím. Jo, věřím v Ježíše, ale je mi protivná církev. No, asi je něco nad náma, něco být musí, ale radši se tím nezabývám. Vlastně bych ráda věřila, ale když se dívám kolem sebe a vidím, kolik zla je ve světě, tak Bůh není, to by přece nedopustil. Ano, věřím a jsem za svoji víru rád, bez ní bych to nezvládl. Jasně, že věřím a klidně Vám řeknu, jak Bůh zasahuje do mého života. Ne, nevěřím, to jsou jenom nesmysly.

Jsem farářka a kaplanka, tak se na tyhle věci můžu ptát a často to sami lidé v rozhovoru se mnou tématizují. Na víře se neshodneme, ale když se ptám dál, a zeptám se jich: Modlil jste se někdy? tak mě překvapuje, kolik lidí, i ti, kteří dokonce popřou, že by věřili, tak kolik lidí se modlí. Modlitba je jakási přirozená lidská touha komunikace, komunikace s něčím, co nás přesahuje. Jen si vybavme ty okamžiky, kdy jsme se ze srdce modlili my. Když jsme potřebovali křičet, o něčem, co bylo moc těžké a my jsme to už nemohli unést. O bezmoci, když někdo blízký vedle nás trpěl nebo byl nemocný a to jediné, co se dalo dělat, byla modlitba. Když nás potkalo něco krásného, nějaký zázrak – mezi lidmi, v přírodě, když vidíme zrození nového života, když vylezeme na vysokou horu a podíváme se kolem. Jen si ty okamžiky vybavme. Jako by něco v nás, mělo touhu o tom mluvit, někomu to říct, jako výkřik, zvolání, ale i zoufání nebo poděkování – i takové podoby může mít modlitba.

Modlitba je dokonce něco, na čem se shodnou všechna náboženství. Nějaká forma komunikace, rituálu. Jak komunikovat s tím, co nás přesahuje, ať už je to nad námi nebo v nás.

Modlitba vlastně vyjadřuje lidské hledání, touhu, dokonce modlitební zápas. Ano, nestyďme se, že i my se modlíme, naopak, jako lidé víry, můžeme se modlitbě učit, prohlubovat ji.

A k tomu nám krásně poslouží dnešní příběh. Učedníci přichází za Ježíšem a prosí ho: Pane, nauč nás modlit se. Tahle prosba mohla vzniknout z několika důvodů. Nejspíš byli lidé v Ježíšově době zvyklí modlit se určité modlitby, svědčí nám o tom například modlitba farizejských učedníků nebo modlitba kadiš, která dokonce začíná podobně jako modlitba Otčenáš. Ježíšovi učedníci mohli mít touhu mít nějakou společnou modlitbu, podle které se ukáže, že patří k Ježíšovi. Anebo pozorovali a viděli, jak se modlí sám Ježíš a nějak je to inspirovalo, uchvacovalo. Toužili se taky tak modlit, a tak o to Ježíše poprosili: Prosím nauč nás modlit se!

A Ježíš je učí, co přesně jaké slovo znamená. Protože k modlitbě Otčenáš je mnoho komentářů, ráda bych zmínila tři body, které oslovily mě.

1. Je to modlitba, která učí vztahu, v té modlitbě se vztahuju k Bohu a jej taky oslovuju. Oslovuju ho na tehdejší dobu neobvykle, tak trochu i drze, něco jako Táto… S Bohem můžeme mít osobní vztah, i když je to Bůh můžeme ho oslovovat osobně. Tahle modlitba ale nemá jen vztah a rovinu k Bohu, ale taky k druhým lidem. Znáte to, že jsou určité věci, které máte zažité, mnohokrát jste je už v životě opakovali, ale pak přijde takový aha efekt, a překvapí vás, že ta známá slova promluví nějak nově. Já jsem to zažila, hned s oslovením. Otče náš. No jo, tam je náš, ne můj, ale náš. Bůh je náš, nás všech a vlastně celá ta modlitba, rozhovor s Bohem je něco mezi námi a Bohem, tak v ní říkáme NÁŠ, celá ta modlitba je formulovaná v množném čísle … chléb náš dnešní, dej nám… odpusť nám, jako my odpouštíme… neuveď nás… zbav nás od zlého. Ta modlitba nám prostě nedovolí být sobci, i když se ji modlím jenom sama za sebe, jsme v tom všichni, nutí mě přemýšlet a vidět svět nejen skrze moje potřeby, ale i skrze potřeby ostatních. Ta modlitba mě nenechá být sobcem. A kdo jsou ti my? Jenom lidí věřící? Jenom ti, co chodí do kostela? Jenom ti, co se taky modlí? Jenom ti, co si naše modlitby zaslouží? Ne, ne, jako lidi jsme v tom všichni, to je to naše MY.

2. Další bod, který se mi na modlitbě, kterou nás naučil Ježíš moc líbí, je její praktičnost a každodennost. Setkávám se s tím, že se mi lidé svěřují, že mají pocit, že se nemodlí dobře, nebo, že ty jejich starosti nejsou hodny modlitby, že tohle přece nemůžou říkat Bohu, nebo že by se rádi modlili správně, ale pořád je v tom něco nebo někdo ruší. Je i taková modlitba platná? A já na to řeknu: Bolí tě noha? Tak to Bohu řekni, řekni mu, co máš na srdci. Pohádala ses s dětmi nebo manželem, tak to Bohu řekni, on už si to nějak přebere. Máš hlad nebo žízeň, tak je jasné, že i Tvé modlitby budou hladové a žíznivé. Přijde ti nefér, že Tvá dcera nebo syn je nemocný, předlož to před Boha, jak svůj vztek, tak i svoji prosbu o pomoc. Lepší radu nemám, modli se tak, jak žiješ, před Bohem se nemusíš dělat lepším, ale s jeho pomocí a možná právě promodlenou tíhou, se ti Tvůj úděl ponese líp, možná víc smysluplněji anebo aspoň nadějněji. I ty Ježíšovy prosby jsou velmi každodenní, i když můžou mít duchovní význam: Chléb náš vezdejší, dej nám dnes. Odpusť, ukaž nám, jak na to, abychom i my mohli odpouštět. Neuveď nás v pokušení, protože pokušení do života patří, ale pomoz nám abychom tím pokušením prošli a nezdolalo nás a osvoboď nás od zlého. Toho Zlého i toho zlého, čemu se v životě nejde vyhnout. To jsou vlastně velmi moudré prosby pro tady a teď. A ještě jedna poznámka, všimněte si, jak jsou ty prosby formulované, žádné zdvořilé formy, to jsou rozkazy, to jsou zvolání.

3. A poslední věc – možná máme někdy pocit, že určité věci musíme říct přesně tak, jak byly řečeny, jinak budou mít menší platnost nebo to nebude to pravé. Ježíš nás učí kreativitě, tvořivosti, i v modlení, říká: Tak nějak se modlete. Ale to neznamená, že naši modlitbu nemůžeme změnit, přidat nebo ubrat podle toho, co žijeme. Buďme kreativní i v modlitbě, myslím, že se se tomu říká prohlubovat svůj duchovní život. Modleme se za to, co žijeme. My jsme to udělali s mládeží na puťáku, a tak vznikla naše Poutní modlitba Otčenáš:

Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
(Pody) Dej nám pochopit a poznat problémy druhých.
(Jáchym) Dej nám vidět tvé dary, které nám denně dáváš.
(Táňa) Nauč nás pomáhat si navzájem.
(Šimon) Pomáhej nám, když to potřebujeme.
(Linda) Dej prosím, aby se lidé na sebe zbytečně nehněvali.
(Miri) Nauč nás děkovat.
(Lidka) Buď k našemu světu milosrdný, abychom i my byli milosrdní a láskyplní.
(Petr) Dej, aby každé dítě zažívalo lásku a přijetí svých rodičů.
(Dorka) Pomoz nám uvidět i problémy druhých, abychom nebyli sebestřední.
(Verča) Nauč nás lépe respektovat své okolí.
(Terka) Nauč nás brát ohled i na zvířata a přírodu.
(Richard) Dej nám milovat i ty, které nesnášíme.
Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.