Na tento den neděli 24. prosince,

kdy je pro vás Hrozen připraven v kostele

Čtení: Dt 31, 19; NEZ 432

Nyní si tedy napište tuto píseň. Uč ji syny Izraele, vlož jim ji do úst, aby byla tato píseň mým svědkem proti synům Izraele.

Hospodin chce, aby Mojžíš s lidem napsali pro sebe tuto píseň. Jaká je

to píseň? Píseň, která má být nejprve napsaná. Říkává se, že slova jsou jazykem mysli a píseň je jazykem duše. Boží lid je lidem knihy, lásky ke knize. Dostává jako dar knihu, aby jí naslouchal, napsal si ji, četl ji, studoval, hádal se s ní, žil ji, těšil se s ní. Každý sám pro sebe ji potřebuje přijmout nově v každé generaci. Je před námi víc než kniha. Je to Boží milostný dopis k jeho lidu, dar jeho slova, manželská smlouva mezi nebem a Božím lidem, kterou Hospodin nikdy nezruší. Tóra, kterou v tomto roce čteme, je plná života. Mojžíš ji má jako jídlo vložit do úst Božího lidu, aby lid Boží mohl žít a ve chvílích umírání ho mohly její slova probouzet k životu. V úvodě té písně čteme: „Naslouchejte nebesa, budu mluvit, poslouchej země řeči mých úst“ (Dt 32,1). Mojžíš jako by ze svých úst sytil ústa svých posluchačů. Slova se dostávají od úst k ústům. Jak vzácná je ústní tradice. Když se bude Boží lid opakovaně učit slova této knihy, neumře. I dnes, u našich štědře prostřených stolů můžeme číst slova písně, která je pro nás napsaná, kterou můžeme psát pro sebe, učit ji naše děti, aby mohly žít. Je plná oslavy Hospodina v dějinách jeho lidu i zrcadlem, ve kterém můžeme vidět svou nevěru. Je svědkem proti nám, ale je v ní i nečekaný obrat, kde Hospodin potvrzuje svůj závazek vůči Izraeli navzdory jeho nevíře. Máme naději.

Hospodine, děkujeme ti za slova života, která dáváš nám i našim dětem.

Marianna Sláviková,

reformovaná farárka vo Svinici na východnom Slovensku