Kázání v neděli 17. března 2024 (David Balcar)

Křesťané – hliněné nádoby s pokladem

Čtení: Jr 18,1–6; Mt 13,44–46

Text: 2K 4,5–9

„Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ,ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“

Milí přátelé,

poslyšte kázání o tom, co jsme. Co jsme my jako lidé a co jsme my jako křesťané, jako sbor. Je dnes výroční sborové shromáždění, tak je dobré si základní věci ujasnit.

Z bible víme, že člověk je v mimořádném postavení – je božím obrazem, je podle boží podoby. Na druhou stranu zní z bible dosti jasně: Prach jsi a v prach se navrátíš.

Obojí platí – sláva a možnosti člověka, který je ve vztahu s Bohem, je božím partnerem pověřeným správou země, člověk, který zrcadlí boha, je jeho obrazem. Velké zaslíbení. Velká důvěra. Velké možnosti. Velká čest. A také velká odpovědnost.

A zároveň a jedním dechem platí: prach si a v prach se navrátíš. Život máš na dobu omezenou. Veškeré tvé možnosti jsou omezené. V hebrejštině to i zazní – země se řekne adámá a člověk se řekne adám. Člověk je ze země, Adam z Adamy.

A naším údělem i úkolem je žít život v tomto silovém poli, v tomto napětí: Člověče: ty jsi božím obrazem, a člověče: prach jsi a v prach se navrátíš. To první chrání člověka, aby nepropadl malomyslnosti, aby o sobě neměl moc nízké mínění. Aby si nemyslel, že není víc než červ nebo hlemýžď, aby si nemyslel, že je jen náhodný shluk molekul, nýmand. Není. Člověče, máš výsostné postavení – a úkol být božím obrazem. Můžeš být ve vztahu s nejvyšším. A to druhé chrání člověka před naopak příliš vysokým míněním o sobě a svých možnostech, chrání ho před pýchou a pocitem, že všechno můžu, všechno zvládnu, jen mít ty správné pilulky (a budu nesmrtelný), jen zajistit signál všude (a budu vševědoucí), jen vymyslet optimální spalování benzínu (a budu všudypřítomný) a jen mít správnou výchovu a vzdělání (a budu dokonalý).

:Je dobré vědět, že žijeme v tomto silovém poli. Nejsme ani červ, ale ani bůh. A je dobré vědět, že i naši bližní žijí v tomto prostoru. Tedy že i druhý je obrazem božím, a tudíž ubližováním jemu zarmoutíme autora obrazu – Boha samotného. A naopak – kdyby nás snad někdo tak uchvátil a fascinoval, ať už skvělý řečník, sportovec nebo finanční magnát, kráska nebo vědec, vězte, že i když se tváří jinak – nesmrtelně, vševědoucí, dokonalí, tak také oni se navrátí v prach.

A ve stejném silovém poli – a to jsme u dnešní neděle – ve stejném silovém poli žijeme i jako křesťané, tak žije i náš sbor. Mezi bídou a slávou, mezi slávou s bídou. To chce vyjádřit apoštol Pavel, když mluví o tom, že „MY MÁME POKLAD V HLINĚNÝCH NÁDOBÁCH“.

Co je tím pokladem? Tak velmi cenným, že si to snad ani nedokážeme představit? Jde o evangelium, víru. Že víme o Pánu života, který nás drží, že víme o dobrém směru pro život, že víme o Bohu, který je milujícím otcem, že můžeme objevovat stopy jeho království. Je prožíváme moc odpuštění. To je poklad.

Pavel píše v následujících větách, co konkrétně ten poklad znamená, co působí: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“ To je ono. Že máme naději. Že Boží moc nás přes všechna zklamání, neúspěchy a životní tragédie stále znovu pozvedá. Život i nám dává rány, ale nemůže nás porazit. Protože Bůh je s námi. To je opravdu k nezaplacení. O tomhle vědět, to je poklad. To někdo i prodá všechno co má, aby pole, kde ten poklad je, koupil.

Tento poklad však máme v hliněných nádobách. Hliněná nádoba je především nádoba obyčejná, určená pro každodenní použití. Není určena k vystavení do vitríny, kde by čekala na obdiv návštěvy. Nepije se z ní pouze v neděli sváteční káva. Víra v Krista také není něco pouze svátečně nedělního, ani nic, čím by se člověk mohl zablýsknout ve vyšší společnosti, téma, které by se dávalo k dobrému při učených rozmluvách v atriu lázní nebo na ministerských rautech. Víra je tu pro život, k běžnému používání, tak jako obyčejný hliněný kastrol.

Ano sestry a bratři, je to veliká boží milost, že poklad víry není v trezoru, v nějakém přísně střeženém muzeu. Poklad víry není ani v soukromé sbírce, kde se s ním může seznámit jen hlouček extra pozvaných. Nic takového. Ten poklad je uprostřed každodenního života.

A je v hliněných obalech. V obyčejných, každodenních formách. To je velké zklamání pro mnohé, co čekají něco bombastického a exkluzivního, co čekají zásvětno a tajemno, co mají rádi nějakou show a něco extra. Těm asi biblická víra a zbožnost nebude dost zajímavá, dost efektní, bude se jim zdát příliš všední. Nenecháme se tím znejistět. Věříme, že poklad víry je právě pro každodennost, a proto je v hliněných nádobách.

Ano, chatrná forma pro poklad evangelia může budit otazníky. Třeba církev. To není ústav spásy. Je to forma pro obsah – poklad víry. Církev je všelijaká, ohrožená, chatrná, často tak příliš lidská, až to šokuje. Je hliněnou nádobou, křehkou, a přece věříme, že skrývá svěřený poklad, a že je i přes svou hliněnost božím lidem.

Nebo Bible – hliněný obal pro poklad božího slova. Slova proroků a apoštolů, zápisy těch, kdo zachytili ústní vyprávění, bible s dlouhými a složitými dějinami vzniku, s napětím mezi jednotlivými autory – tak lehce kritizovatelná ze všech možných pozic, a přece ty popsané stránky obsahují poklad, totiž svědectví o nekonečné boží lásce k člověku. Po mnoho staletí poskytují orientaci v životě a ve světě.

Anebo svátosti – křest a večeře Páně. Lidské úkony – polití vodou, jedení chleba a pití vína, a kolik kolem toho člověčiny – vzrušených debat, odpírání a zakazování, a přece uvnitř je poklad. V těch lidských úkonech je skryto boží ujištění: Člověče jsem s tebou, proto se neboj být se mnou a s bližními. To je, myslím, základní sdělení křtu a večeře Páně: Jsem s tebou a chci a bys byl. Zažij to na vlastní kůži.

A stejně tak písně, bohoslužby, modlitby. V tom, co se obyčejnými lidskými slovy říká, se děje slovo Boží.

A vůbec člověk – tak křehký, porušený, hledající, pochybující, obyčejný, prach, co se v prach navrátí. Ten má být nositelem pokladu. Tomu je svěřeno nést a vyřizovat boží slovo. Není to nerozum, omyl ze strany Boha? Když evangelium dal do tak nejistého opatrování. Do hliněných nádob.

Ne není to omyl, říká Pavel. Právě tohle je boží způsob – Bůh se dává poznat právě skrze slabé, křehké, obyčejné.

Mám za to, že o této křehkosti a rozbitelnosti víme, že hliněnost církve a sboru si uvědomujeme.

Proto prosíme o Ducha svatého, boží moc, aby do naší křehkosti a hliněnosti vstupovala. Protože my sami mnohé rozbité slepit nedovedeme. Boží moc ať způsobí, že odhlédneme od naší hliněnosti a křehkosti, od obyčejné i problematické formy – otlučené, a soustředíme se na poklad. O ten jde. V tom je pointa, sestry a bratři, že ono nakonec vůbec nejde o nás, o lidskou dokonalost či krásu. Jde o to, co v sobě neseme. Co nám bylo svěřeno. To má cenu, nezničitelnou, zazáří to jako poklad nebo zavoní jako výborná polévka, která živí a zahřeje. Jestli přitom trochu kulháme nebo koktáme, nevadí. O to víc vynikne fakt, že to skutečně důležité, nejsme my, ale poklad víry, který jakožto jeho hliněný obal opatrujeme.

Sestry a bratři, my všichni jsme správci pokladu. Asi by se zarazili na finančním úřadě, kdybychom to uvedli v daňovém přiznání za sbor – že vlastníme poklad nevyčíslitelné ceny. Ale je to tak.

Berte to jako doplnění zprávy o životě sboru – ve čtyřech bodech:

MY
MÁME
POKLAD
V HLINĚNÝCH NÁDOBÁCH