Rozhovor s Jakubem Šilarem o jeho cestě (nejen) k víře (15)

Jak moc je tvůj život spojený se životem vinohradského sboru?

Hodně. Dneska jsem po šedesátce a bylo mi, tuším, devět nebo deset let, když mě máma nebo možná babička takhle ve středu strčila na nábožko s panem farářem Moravcem a od té doby více či méně se sborem nějak žiji. Je zajímavé sledovat, jací lidé přicházejí a jak si nás našli. Snažím se hodně poslouchat. Pro mne je to nesmírně obohacující, jak je to multigenerační společenství. Člověk může poklábosit s devadesátiletou ženou, která zažila spoustu zajímavých věcí i s vtipným pětiletým dítětem, které se teprve chystá tady spoustu věcí prožít. A tak nějak mám pocit, že víc dostávám, než dávám, a že nemusím prosazovat svoje geniální nápady. Jak tak víc znám, jak fungují různé instituce a pidiinstituce a ta ega v nich, tak se spíš snažím šlapat na brzdu a domýšlet věci o dva kroky dál, a nakonec z toho vždycky vyjdu jako „ten starý brbla“. No, je to prostě můj sbor.

Táta je z echt evangelického rodu, z Horní Čermné pod Orlickými horami, odkud pocházejí všichni Šilarové, ale třeba i Balcarové a Duškové. Dědeček měl statek, pak se ocitli v Ústí nad Labem odkud je po Mnichově přesunuli do Prahy a stali se dejvičáky. Dejvice byly tehdy ještě součástí Salvátora a tam jsem byl jako dítě pokřtěn. Ale na to nábožko to bylo na Vinohrady blíž, pan farář Moravec a po něm i pan farář Otřísal měli dobrou pověst, a tak jsem se ocitl tady.

Povídejme si víc o tvém kostelničení, ovlivnilo tvoje vnímání sboru?

K tomu ovlivňování – trochu odbočím: za Petra Slámy tu nebyla sborová sestra a objevila se velice mladá Adéla Popelářová, strašně sympatická, ale taková křehká, že by ji mohla dělat. A on tehdy namítl „ale to ona by třeba pak mohla ztratit tu víru, vždyť jako sborová sestra by poznala i přes ty peníze to pozadí církve…“

V době našeho kostelničení se už ten prostor svobody trochu otevíral. Ve Vršovicích byl Michael Otřísal, u Salvátora mohl začít působit Alfréd Kocáb. My jsme po svatbě ve sboru vlastně tak trochu nebyli, papírově jsme byli vršovičtí, chodili jsme ale i jinam. Když jsme začali kostelničit, tak jsme se nějak dozvěděli, že nás sestra Špinarová, která to měla pevně v rukou, zařadila bez našeho vědomí do kartotéky. Když je člověku nějakých třiadvacet, tak tu sborovou příslušnost v tom pražském „multikině“ nějak neřeší. Všichni jsme byli tak nějak rozkročeni mezi Vršovice a Vinohrady. Na konec jsme byli spíš jako salvátorští, když byl náš syn Tonda v kočárkovém věku, jezdili jsme tam s ním, ale byla to Marta Kadlecová, která nás ovlivnila. A také to, že když jsou děti malé, tak je vzdálenost důležitá – a vlastně jsme tu oba vyrostli v mládeži… Pak už jsme bydleli nějakýma kulovýma bleskama tady kousek v Dykovce, takže jsme se zbavili toho „co kdo kdy jak a co paní farářová a tak“ spojeného s kostelnictvím a měli dvě malé děti. A tak jsme sem začali chodit a začal to být náš sbor v tom klasickém rodinném modelu.

Myslím, že vinohradský sbor je hodně presbyterní a sebevědomý. Já jsem presbyterem vlastně od nepaměti. Spolu s Pavlem Coufalem tu patříme tak nějak k „inventáři“. Jsem v hospodářské komisi, občas na mne padne něco kolem počítačů, protože jsem „ten kluk od počítačů“, taky za mnou chodí lidi a ptají se mne na věci, o kterých vcelku vím nic a do toho jsem ten co bydlí tady v baráku… Také jsem už dlouho seniorátním a celocírkevním revizorem účtů.

Žijeme ovšem nejen ve sborech…

Jak tě znám z biblických hodin, tak mám dojem, že zabývat se biblickým textem je ti vlastní – mýlím se?

Když bych měl ale říci, kdy jsem začal opravdu věřit, tak to bylo po konfirmaci v mládeži. Tam byly tehdy zajímavé osobnosti, o něco starší zkušení diskutéři a já byl tehdy patnáctiletý vykulený kluk. Vzhlížel jsem k nim a občas jsem si troufl něco poznamenat. Tehdy se má víra začala podobat té, kterou mám teď. To, že člověk najde tu odvahu, nebo rezignaci, přiznat si, že některé otázky jsou nezodpověditelné. Prostě člověk vykročí z toho světa, ve kterém nás v moderně učili, že věci se dají totálně pochopit a zvládnout a je třeba na vše nahlížet optimisticky. Že vykročí z toho bezpečného světa rodiny a katechetských nauk do něčeho otevřenějšího a smíří se s tím, že to je kráčení na celý život.

Eliška Novotná, 24. února 2024