Michael Pfann: K svobodě je dlouhé putování

(recenze knížky)

Knížka s podtitulem Život Českobratrské církve evangelické v letech 1968–1989 vyšla v roce 2024 v Karolinu. Ačkoliv má českého autora, aktuálně faráře sboru ČCE ve Vrchlabí, byla přeložena Jonášem Plischkem z němčiny – původně jde totiž o disertaci sepsanou německy. Jak napovídá podtitul, tématem knihy je období relativní svobody kolem roku 1968 a následné normalizace. Tedy období, které bylo rozporuplné nejenom v dějinách naší země, ale i naší církve.

Autor čerpal z řady pramenů, které se k tomuto období vztahují, a hlavně z rozhovorů s deseti faráři pamětníky: s Alfrédem Kocábem, Jiřím Doležalem, Milanem Balabánem, Josefem Veselým, Ctiradem Novákem, Janem Čapkem, Zdeňkem Souškem, Janem Kellerem, Petrem Pokorným a Evou Pilátovou. Pro nás je zajímavé i to, že nejméně čtyři z nich měli nebo mají bližší vztah k vinohradskému sboru.

Byla tedy církev v období normalizace svobodná, nebo nesvobodná? Z celé knihy vyplývá, že odpověď není jednoznačná a černobílá. Církev se s represí vyrovnávala různými způsoby. Autor popsal tři hlavní – a) stažení, b) politická a společenská aktivita ve věcech veřejných a odpor vůči represi a c) odmítnutí společenské aktivity. Přitom ovšem zdůrazňuje, že tyto strategie se navzájem prolínaly a neexistoval nikdo, kdo by byl věrný výhradně jedné z nich. Ukazuje, že by bylo zjednodušující myslet si, že v církvi proti sobě stály jen dvě skupiny: na jedné straně ta kolaborující s režimem a na straně druhé ta „disidentská“. V osobních rozhovorech potom odhaluje pohledy i dilemata jednotlivých farářů, kteří v této době přišli o souhlas k vykonávání duchovenské služby nebo byli vězněni, i těch, kteří zůstali ve svých sborech i v církevních funkcích a hledali prostřednictvím opatrného manévrování či ústupků způsoby, jak zachovat křesťanské zvěstování a budovat církevní společenství.

Pro mě osobně bylo mimo jiné velmi zajímavé dát si do větší souvislosti střípky toho, co jsem slýchávala v dětství při rozhovorech mých rodičů s přáteli z ČCE – o Nové orientaci, „Libštátech“, církevních tajemnících, postojích synodní rady. Varováním mi pak bylo sledovat, jak pomalu a plíživě může jednotlivec i církevní vedení represi podléhat, smiřovat se s ní, a dokonce jí přizpůsobovat svou teologii. Trochu rušivě na mě působilo, že přepis rozhovorů s faráři je v knize doslovný – věty jsou často neúplné, na první čtení někdy nedávají smysl, je v nich spousta zarážek a vsuvek. Ač je to autentické, možná by pro tyto účely bylo lepší text upravit. Kniha se nečte úplně jednoduše také proto, že původně jde o odbornou práci, přesto je v některých částech až napínavá a člověk se od ní těžko odtrhne.

Publikaci je možno si po domluvě se sborovou sestrou vypůjčit ve sborové knihovničce a velmi ji doporučuji.

Jana Šarounová