Na tento den neděli 23. června,

kdy je pro vás Hrozen připraven v kostele

Mk 9,20–27

Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“

Věřím, chci věřit, potřebuji věřit, Pane,

ale někdy mi to nejde, je to těžké, když to, oč prosím, se ubírá jinými cestami, než jak jsem si to představovala. Ne vždy, ale často. Nevyslyšená modlitba? Sám jsi to zažil v Getsemane, na kříži, a možná i vícekrát, možná, nevím, co bys řekl ty? Promiň, ale nevyslyšená modlitba – tohle slovní spojení i myšlenka v něm mě štvou. Copak jsi, Bože, automat na kafe? A chtěl bych, abys byl? To bych si jen zadělal na další nevyslyšené přání, a dobře mi tak. Ne. Žádný automat! Ten otec nemocného chlapce, Ježíši, za tebou přišel, přišel se svou vírou, přišel se svou nevírou, s prosbou o pomoc. Přišel se svojí lidskostí, s maximálním nasazením za své dítě, s bezmocí a prázdnýma rukama, se strachem, ve kterém člověk udělá vše, co může, než si sedne s rukama v klíně a bolestí v duši, než přijme svoji situaci a jde dál, a zase hledá víru, bez které to stejně nejde. Anebo nepřijme a pořád čeká, že někdo za něj něco udělá? Některé situace jsou nelidsky obtížné.

Co myslíš, Pane, co by udělal, kdybys ho odmítl? Byls jeho poslední nadějí? Asi. Jsi poslední nadějí tolika lidí, i tou mojí, možná v situacích, které se ještě nestaly. Věřím, pomoz mé nedověře, chci si opakovat spolu s tím mužem, který udělal vše, co mohl, a zbytek vložil do tvých dlaní.

Filip Šimonovský

koordinátor supervize ČCE