Ekumenická bohoslužba v loretánském Hájku

Letos, stejně jako loni, jsme přijali pozvání na ekumenickou bohoslužbu ve františkánském klášteře v Hájku u Prahy, která se konala 20. 5. 2024. Z našeho sboru tam přijelo asi 6 lidí. Není divu, neboť začátek bohoslužby byl naplánován na 17. hodinu, a to málokterý běžně zaměstnaný člověk stihne, když se ještě musí dostat přes ucpanou Prahu. Příště by mohli organizátoři toto vzít v úvahu a pozdější začátek by jistě přispěl k hojnější účasti – tu jsem tentokrát odhadl na 40 lidí včetně šesti farářů a dvoučlenného hudebního doprovodu.

Kázání bylo překvapivě nejslabší

částí setkání. Stručně lze parafrázovat hlavní myšlenku slovy: Všichni jsme Boží (ne farářovy) ovečky, a i když jsme každý jiný, tak nás má Pán Bůh rád. Bratr Filip Rathouský, ač jindy optimistický a veselý, který sice kázání neměl, ale za pořádající františkány celé bohoslužby zastřešoval a provázel jimi, působil zamyšleným až zasmušilým dojmem, jako by měl nějaké vnitřní trápení. Doufáme však, že to bylo pouze únavou z pouti, která tam byla den před tím. Součástí setkání byla rukodělná akce, kdy jsme měli možnost z papíru vystřihnout a vybarvit beránka či ovečku a na špejli ji zapíchnout k sošce pastýře, abychom si lépe uvědomili, prožili a zapamatovali téma kázání.

Po bohoslužbách jsme si mohli venku u stánku zakoupit občerstvení, čehož jsme všichni využili a sesedli se k rozhovorům při steaku, polévce, kávě a limonádě. K nám si sedla jedna paní, sestra pravověrná katolička středního věku, a hovořila o tématech, která v současnosti nejvíce rezonují římskokatolickou církví (dle rejstříku ministerstva kultury Církev římskokatolická). První téma bylo: „Mohou rozvedení katolíci chodit ke svatému přijímání?“ a druhé pak: „Jak se máme postavit / jak se církev staví ke stejnopohlavním svazkům?“. Obě otázky byly oficiálními postupy zaslány do Vatikánu, který se prý posléze vyjádřil ve smyslu: „Toto jsou palčivé otázky, kterým musíme jistě věnovat mnoho pozornosti, zodpovědně se k nim postavit a zaujmout stanovisko. Budeme se jimi vážně zabývat.“ Z toho usuzuji, že máme s bratry katolíky společného mnohem víc, než si myslíme.

Po rozhovorech jsme si udělali malou procházku po rozsáhlých pozemcích kláštera a svorně usoudili, že tam bude ještě hodně práce a starání se, i když je v porovnání se situací před rokem vidět, že mniši opravám a údržbě opravdu věnovali velké úsilí. S tímto pocitem jsme se spokojeně a svorně rozloučili a vrátili domů do Prahy.

Filip Krupička