Rozhovor s Pavlem Coufalem o jeho cestě (nejen) k víře (16)

Vypadá to, že Vaše cesta k víře a sem do sboru byla snadná. Narodil jste se do evangelické rodiny a již život Vašich rodičů byl spojen s domem vinohradského sboru.

Maminka pracovala celý život na poště, tatínek vystudoval na konzervatoři hru na klavír a varhany. Tíhnul k vážné hudbě a doma měl nahrávky tisíce hodin vážné hudby. Nahrával si ji na magnetofon z německého rádia, protože tady to za socialismu nešlo, a tak celé dny chytal německé stanice. Hudbu nejen poslouchal, ale také skládal, i písničky. Hrál tady v kostele na varhany, učil hru na varhany i budoucí faráře na fakultě. Byl to jeho koníček, pracoval jako kulisák v Národním divadle a my jsme tak měli lístky za 2 Kč na jedno představení. Také studoval matematiku a učil ji na střední škole. Tady měl pěvecký sbor Kostnické jednoty, takové sbory se za socialismu povolovaly. Přeložil z němčiny Mesiáše, což je asi čtyřhodinová opera, a oni ji zpívali. Já jsem hrál od deseti let na lesní roh, ale po vojně jsem toho nechal, protože jsem bydlel v paneláku a tam to nešlo. Když pak rodiče zestárli a táta nebyl schopný v tom paneláku vyjít do třetího patra, dostali tady v domě přízemní byt.

Skončil jste devítiletku a byl konfirmován. Co bylo pak?

O sborový dům se staráte půl století. Jak k tomu došlo?

Mně to všechno bralo stále více a více času. No, a v dvaadevadesátém se to potom vyšponovalo tak, že už toho bylo moc. A tak došlo k domluvě, že bych měl celý dům na starosti na plný pracovní úvazek, a ty revize jsem pak dělal na vedlejší pracovní poměr. Začínal jsem úklidem: schody jsem myl dva dny, protože každý schod se musel vydrhnout kartáčem a mazlavým mýdlem, a to každý týden. Stavěla se uhelná kotelna, pak se přešlo z koksu na plyn a stavěla se plynová kotelna, instalovaly se plynové kotle… Já vím prakticky kudy který drát vede, což tady nikoho moc nezajímá, tedy nebyla potřeba se o to zajímat... A jako správce domu jsem se naučil dělat vlastně všechny údržbářské práce. Neumím jenom nahazovat omítku a obkládat zdi. Když jsme dělali byty, tak sem jezdil vždycky na týden jeden výborný zedník z Vysočiny, dělali jsme třeba do deseti do večera. No a od roku 2021 se moje práce rozdělila mezi více lidí, protože já jsem přešel na nižší úvazek s tím, že budu dělat jenom údržbu. Což je práce, ke které se furt nemůžu dostat – pořád se něco mailuje, vysvětluje, zdůvodňuje, hlásí… Ono to nejde rozdělit, co dělám jako zaměstnanec a co jako dobrovolník, jako člen sboru. Je to propletený, některý den bych vůbec neměl pracovat, to ale nejde. Teď jsem zrovna po odjezdu z Prahy řešil ve čtvrtek, můj volný den, zatopený byt. Paní mi volala, že jim teče voda na hlavu a já jí říkám, že tam žádné vodovodní trubky nejsou, jenom topení. A ona: „Ne, ne, topení to není, to je nějaká voda“. Pak mi volala v pátek, můj další volný den, že je to skutečně topení, a kdo prý alespoň do týdne bude ochoten přijít to spravit…

Jste pamětník, zavzpomínáte, jak ten dům žil dříve?

Za socialismu jsme dům vlastnili, ale byty obsazoval Národní výbor. Jednou mi Mirek Filipi říkal, že potkal někoho v domě a ptal se ho, co tady hledá, a on mu řekl, že tady bydlí. V přízemí byly obchody – vždy jedna místnost do ulice a druhá za ní. Všechno vlevo od vchodu, a ještě část vpravo, byla Umělecká řemesla – zlatníci. Těch bylo obtížné se pak v 90. letech zbavit, protože se tvářili, že jsou umělci a nemohou tudíž dostat výpověď. Pak tu byl Chemoprojekt a vpravo uprostřed byl něco jako sklad tiskovin, občas se tam někdo objevil, ale až po devadesátým roce se zjistilo, že to byla buňka státní bezpečnosti, která nás tady hlídala a my jsme to nevěděli! V padesátých letech se vpravo udělaly byty a do jednoho z nich se pak v jedenasedmdesátém roce přestěhoval bratr Moravec s manželkou, když šel jako farář do důchodu. Pak se to pořád přestavovalo a měnilo – bydleli tam studenti, vznikl domovnický byt… Z dědictví od jednoho pána se na jeho přání vybudovala Domovinka, což měl být vlastně denní stacionář pro starší věkem. S tím, že se ti lidé ráno přivezou, pobudou tady, najedí se, a pak se zase odvezou. A my se sborovou sestrou a s farářem se jim budeme také věnovat. Dopadlo to tak, že ti, kteří ještě mohli něco dělat, tak buď pracovali, nebo tady pomáhali s čímkoliv, i s údržbou, a ti, kteří už nemohli, se sem nedostali. Tak to zaniklo a po zrušení Jirchářů se to pronajímalo studentům fakulty. Později se ten prostor nabídl Diakonii a nyní je tam Dobroduš. V devadesátých letech byla dole také církevní cestovní kancelář, která zajišťovala cesty našich farářů do ciziny a zahraničních farářům k nám. Teď to tady v domě žije. Nahoře jsou ateliéry, v přízemí obchody a Diakonie, dole skautské klubovny a dílna.

O Vás se ví, že jste tělem i duší skaut.

Já jsem skautem od mých čtrnácti let, vstoupil jsem do něj rok před jeho opětovným zrušením v roce 1970. Se spolužáky jsem chodil do Prvního pražského skautského oddílu. Ten, co ho vedl, byl na černé listině, protože obnovoval skauta v osmašedesátém, a vlastně se mezi námi nemohl vyskytovat a jenom nás varoval na co si dávat před bezpečností pozor. Tak jsem mu dělal jakoby zástupce. Sedmdesátá léta byla nejtvrdší. Byly čtyři oddíly a bylo nás málo, na táboře tak 25, pak i 12 dětí. Vedoucí byli vesměs padesátníci. Teď je nás hodně, děti si vybíráme. Dělal jsem vedoucího oddílu, někdy i dvou, dělal jsem vedoucího střediska, to je 6 oddílů dětí a mládeže plus 3 oddíly dospělých, to všechno asi deset let. A zároveň předsedu okresu Prahy 3 a hospodáře celé Prahy. Teď mě ještě přesvědčili do pražské revizní komise a jsem zástupce vedoucího oddílu malých kluků. Do devadesátých let jsme vlastně všechno jako skauti dělali tajně, pak to už šlo veřejně a rozjelo se to. Vlastně nešlo skončit, protože oddílem prošlo tak 1200, 1500 kluků. Letos je to 55 let co ten „můj“ První pražský oddíl existuje.

Přejděme od všech těch zajímavých praktických záležitostí k Vaší cestě k víře.

Eliška Novotná, 21. dubna 2024