Kázání v neděli 25. srpna 2024 ve Vršovicích

(Zdeněk Šorm)

Matouš 13,47 – 52

Sestry a bratři,

léto je i pro faráře skvělý čas. Má taky na chvíli volno. Tedy pokud zrovna není se sborem na táboře, neorganizuje puťák nebo vodu pro mládež či konfirmandy, neoddává jako na běžícím pásu nebo nezastupuje čtyři kolegy na dovolené. Může ale vystoupit z každotýdenního koloběhu příprav na všechny pravidelné programy a setkání, a tak má čas si třeba i něco přečíst. A nemusí jít jen o čistě oddychovou literaturu. Může být i odborná. Ale nemusí ji číst ryze účelově kvůli těm programům. Má prostě čas se trochu rozhlédnout.

Já jsem teď v létě třeba četl knížku, o které jsem s vinohradskými mluvil už na táboře – knížku filosofky a redaktorky Terezy Matějčkové „Bůh je mrtev. Nic není dovoleno.“ Je to soubor esejí, rozhovorů a recenzí, které vyšly minulý rok v Echu. A ve stejnojmenné eseji se v ní zamýšlí nad knížkou francouzské filosofky Chantal Delsolové „Konec křesťanstva“.

Název té eseje i celé knížky je vlastně provokací a polemikou. Celá moderna i postmoderna to, myslím, brala právě naopak: Bůh je mrtev, všechno je dovoleno. Pád údajně pomyslných metafyzických autorit byl pro ně osvobozením člověka. Myšlenka, že neexistuje žádná objektivní pravda, vytvářela prostor pro osobní pravdu jednoho každého člověka, kterou mu nikdo nemůže upírat. V tom je prý základ skutečné tolerance.

Jenomže současnost spíš ukazuje, že to vedlo k hlubokému a nesmiřitelnému rozdělení společnosti, k vytváření uzavřených táborů či klanů, mezi nimiž chybí nejen tolerance, ale vůbec možnost věcně polemizovat. Odlišný názor je hned mravně odsouzen a nechceme ho ani slyšet. Namísto argumentů se ozývají jenom protesty.

Zmíněná francouzská filosofka tvrdí, že jde o důsledek toho, že se naše kultura zbavila přesahu, který je typický pro křesťanství. Pokud se vytratí Bůh, který vše přesahuje, stanou se společnost a její kontrolní mechanismy tou nejzazší normou. Neexistuje-li nic než vezdejší svět, jeho kritéria se stávají tou poslední instancí, kterou nic nerelativizuje. Neexistuje možnost, že by mohlo být oprávněné a odpovědné se od nich nějak lišit. Schází odvaha k pochybnosti i k odpovědnosti, která si je vědoma toho, že se musíme rozhodovat, i když si svojí odpovědí nikdy nemůže být zcela jistí. Žijeme pod diktátem jistoty, kterou skýtají právě jen ty uzavřené jednobarevné kolektivy, ve kterých není prostor pro otázky ani pro pestrost, ve kterých není zkrátka nic jiného dovoleno.

Byl by ale asi omyl rozumět tomu jako vodě na náš mlýn, jako samozřejmému argumentu ve prospěch nás křesťanů. Nejspíš na tom neutěšeném stavu máme svůj podíl. Chantal Delsolová má totiž za to, že jsme členitost biblických vyprávění zploštili a známe tak jen dobro a zlo. Ve víře vidíme a hledáme jen stanovení a potvrzení norem pro svoje jednání, jenom posvěcení mravnosti. Ta má ovšem bez dalšího vždycky tendenci moralizovat, všechno hned mravně hodnotit a soudit, a tak spěje k podobně výlučným skupinám, které žádnou odlišnost nestrpí. A čím víc se jim daří mravní ideál naplnit, tím víc ztrácejí soudnost a pochopení pro jiné.

To se nám, myslím, stává, ať už tu normu z bible vyčteme liberálnější nebo konzervativnější. Málo si všímáme, že v ní jde o víc, že ani to dobro a zlo není jen otázkou norem a že nás k odpovědnosti nejen vybízí, ale taky nás v ní brzdí.

Právě proto mě zaujalo to podobenství o rybářské síti: „Království nebeské je jako síť, která se spustí do moře a zahrne všechno možné.“ Tady ten prostor – takřka bezbřehý – je. A nejen pro odlišnost, ale i pro všelijak nechutnou a nestravitelnou havěť, která se k ničemu nehodí. A to není jenom vysvětlení toho, že se s ní můžeme setkat i v církvi, protože je to holt taky lidská organizace. Tady je řeč o božím království, tedy o situaci nebo o skutečnosti, kde vládne Bůh. Ani v ní není kupodivu jenom to dobré, užitečné a stravitelné. Právě naopak. Tam, kde vládne Bůh je prostor pro všechno možné.

A já jsem si přitom uvědomil, že ono je to tak i v jiných podobenstvích. Třeba právě v této kapitole. Království boží je jako zaplevelené pole, kde roste nejen pšenice, ale i koukol. Království boží je jako setba včetně všech ztrát, setba, do které patří i to zrno, z kterého nakonec nic nevzejde. A ta podobenství neústí do výzvy k racionalizaci setby, k důkladné probírce, která vyčistí pole, nebo k nějakému fíglu, aby se síť naplnila jenom pořádnými lososy, mečouny, zubatci, treskami nebo alespoň sardinkami. V podobenství o pleveli mezi pšenicí hospodář naopak tuhle horlivost jednoznačně zarazí. Síť božího království prostě zahrne všechno možné. A není to chyba ani nedopatření a úlovek to v žádném případě neohrozí.

A ne proto, že tu nebyl žádný rozdíl nebo že by bylo všechno jedno. Ve všech těch podobenstvích nakonec k rozlišení dojde. Ale právě až na konec – až při sklizni, při žni, až když se síť naplní. Což je, jak Ježíš výslovně v evangeliu říká, až při skonání věků. Do té doby jsou každá probírka a každé třídění předčasné, nepřiměřené a dokonce zhoubné. Podobně jako je absurdní představa rybáře, který by si navlékl akvalung a chtěl by už pod vodou třídit a pouštět do sítě jenom ty dobré kusy.

Především ale to třídění není vůbec záležitost nás lidí. I kdyby nás k němu vedla bůhvíjaká horlivost pro čistotu nebo pro dobrou věc. Ve výkladech těchto podobenství Ježíš jasně a opakovaně říká, že zlé od spravedlivých oddělí andělé. To zkrátka není naše kompetence ani náš úkol.

Boží soud není v žádném případě instrukcí ani pobídkou k našim soudům. Důvěra v boží soud naopak chrání před tím a brání tomu, abychom se sami nechali k soudům a tomu třídění strhnout třeba pochopitelným strachem o dobré dílo. Nemusíme se bát, ani rybička, ani klásek nepřijdou na zmar. Důvěra v boží soud brání té katastrofické panice, která vidí přítomnost každé havěti nebo plevele osudově a musí je proto okamžitě vytřídit a likvidovat. Umožňuje naopak žít v naději i uprostřed té pestrosti nebo zmatku, který zahrnuje všechno možné.

Důvěra v boží soud dokonce, jak píše apoštol, dovoluje důvěřovat, že i ten, kdo má úplně protikladný přístup k víře a životu, může žít stejnou odpovědností, jako my. Protože k té důvěře patří také vědomí, že do toho vztahu k Pánu, stejně jako pod tu hladinu, nikdy plně nevidíme. A tak ho ani posoudit nemůžeme. To může jen Bůh.

Právě důvěra v boží soud osvobozuje od nutnosti každého posuzovat a potřeby neustále si dávat za pravdu a soustřeďuje nás na naši skutečnou odpovědnost. A ta se týká našeho vlastního jednání, do kterého patří i starost o druhé a respekt k jejich svědomí a přesvědčení.

Ježíš se nakonec svých učedníků ptá: „Pochopili jste to všechno?“ A oni dost suverénně odpovídají: „Ano.“ A on to nezpochybňuje, ale přece jen jako by měl potřebu něco dodat. Jakoby to, co řekl, a co by nám snad už opravdu mohlo být jasné, nebylo všechno. Jako by to nebylo jen o tom posuzování druhých, ale o celém přístupu k životu a víře. A tak začne vyprávět o zákoníkovi, který se stal učedníkem království nebeského, který ze svého pokladu vynáší nové i staré.

Co tím pokladem přesně je, to tu řečeno není. Za to je tu řeč o té změně – zákoník se stal učedníkem království nebeského. S takovou změnou se pojí zásadní objev, nové poznání, zaujetí, člověk už pak většinou nemá oči pro nic jiného než pro to, co objevil. To je mu teď vším. Tak je to ostatně ve dvou předcházejících podobenstvích – o pokladu v poli a o perle. Ale tady je to právě jinak. Tady se z dotyčného tím objevem nestal majitel pravdy, který by kvůli němu všechno dosavadní bezhlavě nebo bohorovně zavrhl. On se stal právě učedníkem. Může se učit, může hledat a taky vždy znovu nalézat hodnoty nejen toho nového, ale i starého.

Třeba to teď uvidí jinak. Třeba si teď všimne toho, co doposud přehlížel, třeba se mu hodnota toho, co už pro něj bylo jenom obnošená vesta, znovu ukáže. Ten, kdo poznal a přijal Boha za krále, ten si na něho zkrátka nemusí hrát. Nemusí si jen dávat za pravdu a trvat na svém a být se vším hned hotov. Nemusí jenom obhajovat a prosazovat svoje staré či nové poznání. Může si klidně dovolit přiznat, že doposud ani nevěděl, co vlastně má. Má prostě svobodu, aby se tím pokladem, který nejspíš ani sám neshromáždil, stále znovu probíral a objevoval jeho bohatství.

Boží království není jen varování před těmi unáhlenými a nespravedlivými soudy, ale také svoboda pro bohatství vlastního života. Amen.