Chápeš všechny články Apoštolského vyznání víry a považuješ je za stejně důležité? Bereš je za své?

Otázka pro náhodně vybrané členy a náhradníky staršovstva na duben:

Matěj Cháb

Nebýt té poslední části otázky, tak bych odpověděl asi dost stručně – myslím, že textu v jeho většině rozumím a jednotlivé články nepovažuji za stejně důležité. Ohledně poslední otázky cítím nejistoty. A nejsem si jist, že své nejistoty budu umět stručně objasnit. Ale alespoň se o to pokusím. Předem chci jen uvést, že apoštolské vyznání mám v úctě jako text, který naznačuje, jak se v obdobích více i méně vzdálených formovalo křesťanské učení v západní církvi, i jako text, který je částečně ekumenický, protože jej přijímají jak římští katolíci, tak církve vzešlé z reformace. Ale ohledně toho, zda zachycuje to, co vyznáváme, mám velkou nejistotu v tom, zda je tento text srozumitelným vyznáním víry pro dnešek nebo zítřek, zda srozumitelně nese křesťanskou zvěst.

Zmíním dva články, které tuto nejistotu prohlubují nejvíce. Prvním z nich je „sestoupil do pekel“ a druhým „věřím v těla z mrtvých vzkříšení“. U obou se velmi těžko nachází přímá vazba na evangelium nebo epištoly, a pokud nás reformovaná tradice zve k tomu, abychom měli Písmo za určující míru toho, co naše společenství vyznává, tak cesta k přijetí těchto dvou článků je přinejmenším složitá.

Jen krátce si to dovolím rozvést. Cesta k ustálení textu apoštolského vyznání byla dlouhá, přes dvě nebo spíše tři století. Článek o sestoupení do pekel do něj vešel poměrně pozdě, v době, kdy toto téma promýšleli církevní otcové, a dnes představuje ozvěnu těžko srozumitelné tradice, která navíc není pro evangelijní zvěst nijak důležitá.

Je dost možné, že ve své době znamenal přiznání k důvěře v to, že Ježíš skutečně zemřel, že nezemřel zdánlivě, což bylo v době, kdy vyznání vznikalo, jedním z hodně diskutovaných témat. Ale přijmout středověký pohled, ve kterém Ježíš během Velikonočního třídenní sestoupí do limbu, tam najde Abraháma, Evu, Adama a další a vyvede je do ráje? Moc rád se dívám na reliéfy a obrazy na tohle téma, ale přijmout je neumím.

Druhý zmíněný článek používá pro „tělo“ velmi materiální výraz, který popisuje „živočišnou“ stránku bytí, to, co bychom mohli nazvat masem. Naproti tomu čteme v prvním listu Korintským „že tělo a krev království Božího dědictví nedosáhnou“. A i když věřím, že výraz „tělo“ tu má jiný význam než v apoštolském vyznání, přeci jen je překvapující, v jakém rozporu je v tomto případě text vyznání s apoštolovými slovy z listu do Korintu. Navíc dnes většinu z nás tenhle výraz opravdu obrací k tělu z masa a kostí daleko spíše nežli k jiným stránkám našeho bytí.

Mám za to, že mnoho důležitého, co o Bohu vyznávám, ve vyznání chybí. Vyznání mluví o Ježíšově narození a o jeho smrti, ale neříká nic o jeho životě, že byl soucitný, že kázal proti formalistickému přístupu k náboženství a že za to nejdůležitější v životě považoval lásku k Bohu a lidem. Vyznání obsahuje důvěru v odpuštění hříchů, ale neříká nic o spasení, o zvěstování Božího království o lásce k bližnímu. Vyznání mluví dvakrát o církvi, ale nezmiňuje se ani o křtu nebo Večeři Páně.

Přes všechny nejistoty mám apoštolské vyznání rád, beru ho za své jako text, který ve své době sloužil k vymezení se proti herezím, jako symbol, podle kterého se poznávali křesťané mezi lidmi, kteří se odkláněli od evangelia.

Z tohoto úhlu pohledu chápu i to, že je textem, který neobsahuje důležité důrazy důvěry v Boha, které nás Kristus učí. A tím by nás měl vést k promýšlení toho, čemu důvěřujeme. Snažím se dávat pozor, abych slova, která obsahuje, jen mechanicky neopakoval, ale abych nad nimi přemýšlel a abych přemýšlel i nad tím, jak bych text vyznání vysvětlil člověku, který by uviděl na ulici náš poutač na nedělní bohoslužbu, vešel dovnitř, vyznání slyšel a pak se přišel zeptat, o čem jsme to mluvili.

Eva Karlíčková

Olga Navrátilová

Jana Šarounová

Zdeněk Šorm

Právě proto mi připadají důležité všechny články, včetně těch, které pro mne třeba momentálně zůstávají záhadou nebo se s tím jejich významem, ke kterému jsem zatím došel, nemohu plně ztotožnit. Není to chyba – ani vyznání, ani moje – ale výzva.

I když jsou pro mne důležité všechny, přece jen si myslím, že je prostřední článek o Ježíši Kristu pro mne a pro naši víru ústřední a ostatní dva (o Bohu a o Duchu svatém) zkonkrétňuje. V Boha a v nějakou božskou sílu věří všechna náboženství a mohou mít rozličný obsah. Teprve příběh Ježíše Krista přibližuje, kým jsou v naší víře. A z jeho příběhu považuji za nejdůležitější jeho ukřižování, smrt a vzkříšení. Ten paradox ukřižovaného Spasitele, který je – jak píše apoštol Pavel – z lidského pohledu bláznivý a nerozumný mi přijde nejpodstatnější a zároveň pro pochopení a přijetí nejnáročnější. A vždy znovu se ptám, jestli nám opravdu dochází, jaká důvěra mu odpovídá.