Byli jsme tam (1)

Ž 84,6 – Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť.

\

Norsko a trochu i Švédsko.

Letos v létě jsme se znovu vydali do Norska – tentokrát na čtrnáct dní. Jeli jsme autem, a tak jsme cestou tam i zpátky poznali i kousek jižního Švédska. Na cestu jsme vyrazili já, Jakub a Štěpánka.

V Norsku jsme byli už loni a tehdy nás země tak nadchla, že jsme se letos rozhodli vrátit. Zatímco minulý rok to byla spíš „ochutnávka“ různých národních parků, letos jsme zamířili jen do Jotunheimenu.

Naše putování tam mělo dvě větve – já se Štěpánkou jsme vyrazily na šestidenní trek, zatímco Jakub podnikal výpravy samostatně. Po třech dnech jsme se potkali v kempu pod Galdh?piggenem, nejvyšší horou Norska. Doplnili jsme zásoby, vyměnili dojmy a zase se na pár dní rozdělili. Jakub se mezitím vydal na samotný trek a prošel přes ledovec, zatímco my jsme dál objevovaly horská údolí a jezera.

Trek v Jotunheimenu byl nezapomenutelný. Výhledy z hřebene Besseggen, pohled na tyrkysové jezero Gjende, vodopády i ledovce, vrcholy Galdh?piggen, Kirkja, Fanna?ki, údolí Stortuly. Největším zážitkem ale bylo setkání se stádem sobů. Nejprve jsme zahlédly jednoho či dva z dálky, ale později se nám naskytla scéna jako z přírodopisného filmu: sobice se sobátkem, a pak celé stádo, které se prohánělo přes zamrzlé jezero. Sledovaly jsme je při obědě – klouzali se po firnu, někteří se propadali do vody a zase vybíhali, dováděli jako děti na hřišti. Byl to okamžik, kdy člověk zapomene na vše ostatní a jen tiše žasne.

Po treku jsme se znovu sešli a pokračovali autem – tentokrát na kratší výlety. Severně od Hardangerviddy jsme našli krajinu plnou jezer, rašelinišť a mlhavého počasí.

Protože v Norsku pršelo víc, než jsme doufali, přesunuli jsme se nakonec do Švédska, kde bylo ještě hezky. A tam jsme objevili jiný, příjemně civilnější svět. Koupali jsme se v takzvaném kallbadhuset – což je dřevěný lázeňský domek postavený na mořském molu, odkud se schází přímo do studeného moře. Zážitek byl osvěžující. Navštívili jsme město Ystad a předtím malé městečko Marstrand, rozkládající se na ostrově s velkou pevností Carlsten. I když má jen pár tisíc obyvatel, v létě působí jako živé centrum plachetnic a výletníků, s neopakovatelnou atmosférou. Bylo hezké okusit, jak se liší nálada mezi Norskem a Švédskem – zatímco Norsko je drsné a divoké, Švédsko je přívětivější a přístupnější.

A co kostely? V Norsku je hodně známých stavkirke – starobylých roubených kostelů. Jsou krásně zachované, ale dnes slouží spíš jako turistické atrakce, kde se vybírá vstupné. Jakub měl v plánu jít v neděli do kostela, ale protože tam zrovna slavili svátek, bohoslužby byly přesunuty až na úterý.

Co nám to dalo? Možnost na chvíli zpomalit, být spolu, zažít blízkost přírody a radost z obyčejných věcí. A taky vděčnost, že se vždy máme kam vrátit.

Eliška Orlická

Nejdřív jsme byli v Norsku v horách a na ledovcových pláních

"Konec života. Jezírka, která nerozmrznou ani v létě; asi jim to nestojí za to. Jazyky věčných ledovců až k samotným kolejím, bělostné firnové pole, závěje podle trati: tomu se tady říká červenec. Sněhová pole, ocelově šedá jezera a kamenné sutky;

špetka hnědé trávy, a to je všechno; snad proto je to tak silné a nesmírné, že tu už není život. Všude na světě člověk musí mnoho vydržet, jenže tady má proti sobě jenom ty věčné živly?"*

V kostele byli turisté, bohoslužby si přesunuli na úterý tak, jako jsme si je na Vinohradech přesunuli na Žižkov. To mne zaskočilo.

Pak jsme se vraceli jižním Švédskem 

"Ano, schoval jsem si staré stromy a louky, lesy, žulu a jezera až do té chvíle, kdy bude mi loučit se už se zeměmi Severu; neboť to nejkrásnější na nich je přece jenom sever čili příroda, příroda zelená jako nikde, bohatá vodami, překypující loukou a stromovím, jiskřící rosou a zrcadlením nebes, pastorální a hojná, mírná a požehnaná příroda severu. Ještě jsem si schoval červené, bíle lemované dvorce a stáda černobílých kravek, struhy plné kvetoucích tavolníků, stříbrné vrby a černé jalovčí.

Nebo je to jenom kamenný most nad tichou řekou; ale jako by ten most vedl na druhou stranu, víte, na druhou stranu, kde už není starostí ani spěchu a kde se snad ani neumírá. Nebo je to jenom červený a bílý domeček mezi zelenými stromy; nu, a člověk si myslí, že by musel být šťasten, kdyby v něm hospodařil; já vím, není to pravda, já vím, že není tak lehké být šťasten, a člověk se tomu snad nenaučí ani v ráji; ale takový je to kraj, že by poutník hnedle uvěřil v mír, pohodu, klid a jiné veliké ctnosti."*

Jakub Šilar, kráceno

*Karel Čapek: Cesta na sever