Putování okolo…(1)

Když tak slýchám při „kávě po kostele“ kde všude lidé ze sboru byli nebo se chystají být, po jak vzdálených i exotických končinách světa toužili, bývám unesená svobodou pohybovat se a pobývat v té naší pozemské „globální vesnici“ skoro všude, ale také dost zmatená. Co tam hledají, od čeho a koho utíkají, k čemu a komu, co očekávají a co si pak vlastně ve své mysli a srdci přivážejí domů? A moc se mi líbí vlna zájmu, kterou vždy vzbudila zmínka o mnohaletém putování Šarounových podél hranic naší republiky. Žádná exotická destinace, a tak velký zájem: „Kde jste byli, jaké to bylo, co jste tam zažili – povídejte!“

A tak jsem Janě napsala za nás za všechny prosbu „Nenapsala bys… ?“

Eliška Novotná

Rok 2012 a 2013 (1)

Celé to začalo, když jsme si na Štědrý den 2011 koupili na příští léto letenky na Island. Věděli jsme, že tam budeme chodit s těžkými batohy, což jsme v té době zrovna moc neprovozovali, a tak bylo jasné, že musíme trénovat. Teď nevím, jestli

první třídenní výlet „na těžko“ byl už předzvěstí putování kolem hranic, nebo tato idea přišla až později. Každopádně to byl Honzův nápad (jeden z nejlepších v životě) a byl inspirován výkonem skautky, která hranice obešla za 3 letní měsíce. Nikdy jsme si nemysleli, že to dojdeme, i proto, že bylo těžké najít dostatek času, byť na etapy…

Naše cesta začala na jaře v Děčíně, protože se tam dalo snadno dojet vlakem, a ještě v pátek odpoledne něco ujít. S vybavením z devadesátek jsme vyfuněli na Děčínský Sněžník a přespali někde pod ním, pak jsme pokračovali přes Tiské stěny na Komáří vížku. Záhy se mi objevily velmi bolavé puchýře zespoda na patách, které jsem si ještě víckrát užila až do doby, kdy jsem objevila jednoduchý trik: mít dobře namazaná chodidla, na nich tenké bambusové ponožky a přes ně pak další. Na Komáří vížku jsem jen dopajdala a myslela si, že už nemůžu udělat ani krok. Jako tolikrát potom jsem byla druhý den v úžasu, jak se tělo spánkem zregeneruje. Ne že by nic nebolelo, ale síla se vrátí. Třídenní vandr skončil na Moldavě, kde je nejvýše položené krušnohorské nádraží na konci takzvaného Teplického semmeringu.

Na tak malou obec je obrovské, protože dříve zde byla železniční křižovatka, z níž jezdily vlaky s uhlím do Německa. V roce 1938 tu působil jako výpravčí spisovatel Adolf Branald, takže nádraží vystupuje v jeho knize Valčík z Lohengrina (ta mě ale moc nezaujala). Na konci války Rusové koleje do Německa vytrhali (trať na německé straně dosud připomíná násep – nyní je zde cyklostezka – a najdeme i někdejší železniční budovy).

Po Islandu už jsme věděli, že budeme v chození pokračovat, a idea obejití hranic získávala jasnější obrysy. Na svatováclavský víkend 2012 jsme tedy začali přesně tam, kde jsme na jaře skončili. Tenhle prvek navazování cesty mě tehdy poprvé a tolikrát potom fascinoval – takové to déj\` a vu, kdy člověku prolétne hlavou, jaké to bylo posledně a co vše se mezitím událo. V podzimním slunci vedla cesta mezi pavučinami babího léta z Moldavy přes zaniklé vesnice dál do Krušných hor. V paměti mám pokroucené stromy a nádherné podzimní světlo. Vzpomínám na vaření večerní polévky v turistickém přístřešku a noc pod stanem na zarostlé cestičce za vyvráceným stromem. Poblíž v noci řvali jeleni a já se ve spánku pořád bála, že jeleni budou chtít strom přeskočit, nevšimnou si nás a skočí nám rovnou na hlavu. Naštěstí si ale nechtěli hrát na Velkou Pardubickou a věnovali se jiným činnostem.

Podzimní etapa skončila v Hoře svatého Šebestiána, další rok jsme pak z Hory pokračovali do Lubů u Karlových Varů. Krajina Krušných hor se postupně trochu změnila, vzpomínám na nádhernou Přebuz v ranním oparu – několik chalup roztroušených po vřesovišti, noc ve stanu u ruiny staré vápenky v Kovářské (to by dneska už nešlo), úmorné šplhání po sjezdovce na Klínovec v letním vedru, cestu z Božího Daru kolem blatenského příkopu, pozoruhodné technické památky. Cestou všude stopy po dávné důlní činnosti a leckde po zašlé slávě devadesátek – nefungující hospody a penziony s typickou architekturou té doby a občas s vymlácenými okny. A pak kemp v Nancy u Bublavy, do kterého jsme si strašně zašli a ušli v horku zbytečně navíc asi 8 kilometrů. Zato v kempu se starou vodní nádrží jsme pod hvězdným nebem byli úplně sami, od správců vybaveni lahvemi vychlazeného piva, a nic nám nechybělo. Později jsem se na webu dočetla, že osada Nancy má svůj neobvyklý název od roku 1796, kdy měla svatbu Anna Periez de Bourdet s hrabětem Nostitzem. V Nancy dali postavit loveckou chatu, ale ta už tam není… Aspoň myslím.

Jana Šarounová