Mezi požehnáním a prokletím

Rozhovor s Danielem Majerem (*1964), farářem sboru Církve československé husitské v Praze na Vinohradech, o "portugalském svěcení" a křižovatkách českých husitů.

Daniel Majer: Hodně zkráceně by se dalo říci, že sám odešel. Předtím ovšem došlo v naší církvi k dost zvláštní situaci: Zdeněk spolu s několika dalšími faráři vedle kněžského svěcení naší církve přijali kněžské svěcení z rukou portugalského biskupa, představitele tamní národní, od Říma odštěpené, církve, vzniklé po druhé světové válce. Celé to má mnoho teologických i praktických nejasností. Zároveň však tento krok prozrazuje určitou nouzi, hlad a potřebu mezi našimi kolegy. Když pak tato možnost přišla, sáhli po ní, neboť v ní zaslechli určité volání. Rozhodně nepočítali s odchodem z církve – alespoň zpočátku ne. Spíš tím řešili určitou vnitřní potřebu. V naší církvi to není poprvé. Je veřejným tajemstvím, že v roce 1931 se v Paříži nechal biskupem Winnaertem ze Svobodné katolické církve ve Francii tajně vysvětit náš tehdejší patriarcha Gustav Adolf Procházka. Ten během války zemřel, spolu s ním však přijal v Paříži biskupské svěcení ještě jeden náš biskup, dr. Rostislav Stejskal. Ten ovšem musel po válce na nátlak opozice v církvi "odejít na dovolenou" a nakonec byl penzionován.

DM: Jde o Portugalskou episkopální apoštolskou církev. Nic bližšího o ní nevím, jen to, že vychází z katolictví a uchovala apoštolskou sukcesi. Se sukcesí je ale problém. Některé církve v ní vidí podmínku kněžství, jiné ji pro svou službu nepovažují za důležitou. Jiné sice říkají, že to důležité není, ale pečlivě si ji chrání (třeba švédští luteráni nebo anglikáni). Historicky je samozřejmě nepřerušenost sukcese nedoložitelná. Dnes jde ale spíše o přihlášení se k určitému modelu církve, modelu širšímu než je ten náš. A s tím souvisí pojetí kněžství. Mnoho kolegů považovalo tohle portugalské svěcení za znehodnocení toho našeho. Rozuměl bych mu ale tak, že jde o přihlášení se k těm opravdu širokým souvislostem církve a jejím vyznáním.

DM: No právě že v tom balíčku. Když ale dojde na lámání chleba, kterýkoli liberál přijde a prohlásí: "tohle nezapadá do naší tradice." A starocírkevní vyznání putuje zpět do balíčku. Přitom jde z naší strany často o hlubokou neznalost. Například v otázce transsubstanciace: tu jsme si někdy odfajkovali jako nesmysl, protože známe – a to ještě nedokonale – tu nejmasivnější katolickou středověkou představu, kterou odmítáme. A nevíme nic o tom, jak se dál v katolictví vyvíjelo porozumění Večeři Páně. A takových otázek je celá řada.

DM: Podle toho, co bylo zveřejněno, jde asi o šest lidí, možná je jich i víc. Zásadnější problém je, že došlo také k vysvěcení jednoho biskupa, což u nás velmi rozčeřilo vody. Zde ovšem vidím další samostatný problém: jak naše církev nastalou situaci řešila. Celocírkevní časopis Český zápas odstartoval štvavou kampaň. Celou záležitost podal jako veliký objev, o dotyčných psal jako o schizmaticích a rozvracečích církve. Vím o několika lidech, kteří do Českého zápasu psali a vyjadřovali poněkud odlišný úhel pohledu. Jejich články otištěny nebyly. Vytvořila se nálada, že máme v církvi požár, který je třeba hasit, viníky nalézt a potrestat. Tak trochu ve stylu "republiku si rozvracet nedáme". Tato nálada dost určila postoje některých našich biskupů.

DM: Jsou chvíle – a možná to u vás znáte taky – kdy se církev chová jako partaj, bránící najednou zájmy lidu. Teď se využilo instituce jinak spících diecézních kárných výborů, v nichž jsou paritně zastoupeni laici a teologové. V Praze zasedl takový výbor a třem farářům, kterých se to týkalo (tedy Antonínu Jelínkovi z Uhlířských Janovic, který přijal biskupské svěcení, Zdeňku Bohuslavovi z Vršovic a Martinu Chadimovi, který kromě svého nuselského sboru působí jako spirituál našich bohoslovců) doporučil, aby odešli. Martin se odvolal k ústřednímu kárnému výboru, Zdeněk a Tonda rezignovali a odešli. Problém je v tom, že i ústřední kárný výbor se skládá z lidí, kteří tu věc hodnotí emocionálně a organizačně. Uvidíme, jak to celé dopadne, zatím ale lze říci, že se dosud vůbec nediskutovalo teologicky.

DM: Zdeněk končil za dost nešťastných okolností. Vzhledem k té kampani odcházel naštvaný a zklamaný, tak trochu v roli štvance a mučedníka. Mrzí mě, že se neodvolal proti rozhodnutí kárného výboru. Asi toho na něho bylo moc. Někteří lidé pak na jeho obranu psali ostré dopisy biskupovi, který alespoň zpočátku proti Zdeňkovi nijak zvlášť nebyl. Poté však s ním pochopitelně komunikace poněkud uvázla, ta vůbec dočista zamrzla na několika rovinách. Což je škoda, protože se možná otevírala možnost služby v jiné diecézi. Ti, kteří stáli za Zdeňkem, si svůj vztah k církvi dost zproblematizovali. Přistoupil i existenční moment: Zdeněk se svou ženou čekají druhý přírůstek do rodiny – a pokud se měli stěhovat, museli si začít opravovat bydlení, které Zdeněk získal po babičce, a ne čekat, jak to celé dopadne. Problém vidím v tom, že na počátku bylo Zdeňkovo hledání plnějšího kněžství. Teď kvůli tomu odchází z církevní služby. Je otázka, jak to své kněžství zúročí. Jak naloží s "požehnáním", které je teď svým způsobem "prokletím".

DM: Rozhodně nejde jen o to nechat se "přemáznout". Nemohu samozřejmě mluvit za Zdeňka a ostatní, mohu se jen pokoušet vžít se do jejich způsobu uvažování. Přijetí svěcení souvisí s celkovým způsobem myšlení a v rámci toho jistě není tím nejdůležitějším. Sám jsem vyrostl v klasické farářské rodině CČSH, zde jsem byl pokřtěn a vychován, vystudoval jsem naší fakultu a ke všemu ostatnímu se vztahuji z této polohy. Když jsem se rozhodoval ke studiu teologie, byly to důvody spíše charismaticko-protestantské. Později se mě hluboce – kladně dotkla – katolická tradice. Tím nemyslím nutně římsko-katolickou tradici a už vůbec ne její po-tridentskou podobu. Mnoho kritiků katolictví je totiž fixováno na relativně krátké období 16. – 19. století a nevědí nic o staletích předcházejících a nejsou ani ochotni vzít na vědomí vývoj poslední doby. Velikým objevem pro mě byla patristika a středověká mystika i fakt, že ani ona není něčím úzce římským, že je to obecně křesťanská záležitost. Mystika uchovává zkušenosti věřících křesťanů, které čekají také na nás. V tomto smyslu se tedy hlásím ke katolické tradici, nikoli nezbytně římské, i když musím říci, že i mnozí "Římané" mě hodně obohatili. Takhle nějak se mohly ubírat i úvahy Zdeňka i dalších, když se rozhodovali přijmout svěcení. Přemýšlet o tom, co tím získali pro sebe nebo pro své sbory, ale momentálně znamená jenom hypoteticky spekulovat, jak se to bývalo mohlo odrazit na jejich sborové práci, na jejich teologickém působení, a jak jsme se bývali mohli po letech pokusit zvážit rozdíl. Je úplně možné, že kdyby se o tom klidně mluvilo, někteří by možná sami viděli, že jejich místo v CČSH není. Nebyl by to ale ten hon, jaký jsme zažili. Doufám, že se za nějakou dobu bude možno vrátit k teologické diskusi o pojetí církve a k tomu všemu, co s otázkou ordinace/svěcení souvisí. Momentálně je ale zisk nulový, spíš můžeme mluvit o ztrátách. Je veliká škoda, že se ze strany vedení církve nepodařilo vzít potřebu těch, kteří se nechali přesvětit, vážně, počítat s ní – a stanovit jí mantinely.

DM: V protestantismu je mi v mnoha ohledech blízká stará Jednota, anglikáni, bližší je mi spíše Luther než Kalvín...

DM: Abych byl konkrétní: zdá se mi, že v ČCE lépe funguje demokratický způsob správy věcí, že o životě sborů rozhodují opravdu presbyteři. My jsem ve srovnání s vámi mnohem klerikálnější. Teologicky považuji v protestantismu za důležitý vztah k Bibli – no a také to, co jsem směl sám prožít při své konverzi: vřelý a živý vztah ke Kristu. Ale právě tady mi pak chybí tradice pěstující to, jak ten vztah doopravdy dál žít. Zdá se mi, že protestanti z tohoto vztahu stále dělají intelektuální výkon. A jsme zpátky u liturgie: leckde ve světě se i protestanti snaží o návrat ke starým liturgickým modelům jako k prameni, který je společným majetkem všech křesťanů. Kromě limské liturgie mi např. jako dobrá, hezká a z protestantského prostředí přišlá připadá skotská liturgie. Je to liturgie skotské (reformované) církve a je výsledkem jejich delšího liturgického studia a hledání.

DM: Momentálně velice těžko. Snad jen to, že se opět ukázalo: když v církvi někoho něco pálí a druhý to nepovažuje za problém, je přesto třeba o tom hovořit. Ukázalo se, jak naléhavě nám uvnitř církve chybí dialog.