O službě umírajícím

rozhovor s Lenkou Payneovou

Ve sboru v Kobylisích jsem byla zaměstnána jako pastorační pracovnice téměř dva a půl roku a mohla jsem se tak malým dílem podílet na činnosti, jíž tento sbor významně přesahuje do svého okolí. Nemohu však říci, že je tato kapitola pro mne uzavřená, protože do hospicu nadále docházím jako dobrovolník. Nemohu tedy hodnotit s odstupem času, jak jsi řekl, ale s odstupem člověka, který něco dělá jen proto, že to má hluboký smysl, snad ano. Už tam nehraje žádnou roli pracovní úvazek, povinnost, úkol, ale jen to, co moje služba přináší lidem, za nimiž chodím. S tím souvisí vnitřní rozhodnutí doprovodit klienty, s nimiž jsem navázala vztah, až na konec jejich cesty. V tom je myslím duchovní služba v hospicu specifická a odlišná od služby v církvi, kde nás spojuje nejen společná víra, ale dokonce i způsob víry, úžasná tradice, stejná nebo podobná liturgie. Z této bohaté studnice můžeme společně čerpat a sdílet ji i s těmi, s nimiž jsme se nikdy před tím nesetkali. Skrze ni jsme si blízcí. Na půdě církve se stáváme bratry a sestrami. Spojuje nás společná víra a úkolem faráře je v první řadě pečovat o její dobré ukotvení, prohloubení a růst. Z oněch dvou přikázání, do nichž nám Ježíš shrnul Zákon ve zkratce: miluj Boha a miluj bližního, je to první ve službě v církvi opravdu v popředí. Naproti tomu v hospicu je to pořadí většinou jakoby obrácené. Krásně to vystihuje citát Matky Terezy, který s oblibou používá MUDr. Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí u nás: “Dříve jsem si myslela, že musím lidi obracet. Dnes vím, že je musím milovat a obracet si je bude sám Pán.”

Ne, ze strany našich zdravotnických zařízení pravidelná služba duchovního nabízena není a v současné době, kdy mnohé nemocnice mají vážné finanční problémy a propouštějí i sociální pracovnice jakožto nezdravotnické a netržní, to nelze ani očekávat. Z průzkumu uskutečněného v roce 1997-1998 Evangelickou teologickou fakultou UK však jasně vyplývá, že částečný úvazek duchovního a jeho pravidelnou službu na oddělení by přivítala více než polovina zaměstnanců interny, chirurgie, neurologie, PST, LDN a onkologie a téměř polovina zaměstnanců gynekologie. Sama jsem se účastnila letos v říjnu konference organizované Brněnskou lékařskou fakultou na téma “Začátek a konec lidského života” a mohu potvrdit, že potřeba této služby byla deklarována mnohými z přednášejících přednostů a profesorů. Zazněla však nejen chvála duchovních, kteří do nemocnic přicházejí, ale i kritika, že přicházejí svými fakultami či církvemi zcela nepřipraveni. V tomto směru však musím říci, že se již mnohé začíná dít. Naše církev i církev katolická již pověřily službou ve zdravotnictví každá jednoho člověka. Na těch nyní spočívá nelehký úkol zabezpečit vzdělání a praxi studenům teologie, kteří by se touto cestou rádi vydali, a koordinovat činnost duchovních tak, aby se jejich přítomnost v nemocnicích neomezovala pouze na členy jejich kongregací.

Kdybych to mohla vyjádřit slovy apoštola Pavla, řekla bych, že se snažím klientům hospicu zprostředkovat a sdílet s nimi “ víru, naději a lásku”( 1 Kor. 13,13). Ale “ta největší z nich”, totiž láska, je myslím tím nosným pilířem, na kterém spočívá most k jakémukoliv mému zvěstování. Konkrétně se snažím, aby klienti věděli, že mi na nich záleží, že na ně myslím, modlím se za ně i mimo dobu návštěv. Každý náš rozhovor se vždy odvíjí od jejich momentálního stavu a vůle. Kdybych to měla vyjádřit až brutálně: oni nejsou a nesmí být materiálem či záminkou pro plnění mých náboženských povinností. Snad každý, kdo již zažil ve svém životě návštěvu Svědků Jehovových, bude vědět, o čem mluvím. Naopak já jim nabízím pouze doprovod na jejich cestě. Ovšemže doprovod vyvěrající z evangelia a k němu směřující. Ale je to jejich poslední, nejzávažnější a v mnohém nejtěžší kus cesty. Jsem tam, abych s nimi prošla smutkem, zoufalstvím i pochybností, protože i ony patří k odpoutávání se od naší pozemské pouti. Jsem tam, abych se s nimi smála a radovala, kdykoliv jsou schopni. Je to však jejich jedinečný příběh, který se právě dovršuje a uzavírá. Musím jej tedy alespoň zčásti poznat, a proto se na něj ptám a pozorně naslouchám. Dovídám se tak, co konkrétně z Bible je může v jejich situaci nejlépe oslovit a povzbudit, co mohu zmínit, či jaké čtení si na příští návštěvu připravit.

Ano, taková služba je běžná všude v západní Evropě. V USA má dokonce tradici sahající až k počátku minulého století. Na žádost nemocnic je začali navštěvovat duchovní na penzi.V letech 30. a 40. tam pak vznikla organizovaná duchovenská služba. Později vznikla podobná praxe i v západoevropských státech. U nás to vinou komunistické diktatury nebylo možné. Ta už naštěstí skončila ve svém oblíbeném propadlišti dějin, kam tak ráda posílala všechna náboženství, a církvím nic nebrání plnit jejich poslání i vně kostelů. Sdružení jako Charita, Diakonie, Naděje i hospicové hnutí už toho dokázaly udělat ve svých zařízeních pro potřebné lidi hodně. Nyní se pozornost církví obrátila i na naše nemocnice a já jsem tomu velmi ráda.

Ano ráda bych se věnovala této práci ve Vinohradské nemocnici a LDN v Londýnské ulici.

Myslím, že by se příliš nelišila od mé práce v hospicu. Převážná většina našich starých či terminálně nemocných lidí umírá právě v těchto zařízeních.

Byla bych moc ráda, kdyby náš sbor mohl tuto činnost přijmout jako součást svého působení na okolí. To, že mne sbor v Kobylisích do hospicu vyslal a duchovně provázel, bylo důležité pro klienty a nesmírně posilující pro mne.

připravil mch