Nakonec máš totiž jenom jeden hlas

Iz 45,18-25, Ř 14,1-15,3

"Nesuďmež tedy více jedni druhých, ale toto raději rozsuzujte, jak byste nekladli úrazu nebo pohoršení bratru." Těmito slovy (v.13) bychom mohli shrnout celou přečtenou 14. kapitolu listu svatého Pavla do Říma. Je to kapitola o vzájemných sporech uvnitř sboru v hlavním městě, o sporech, které plynou z rozdílného pojetí víry. V té větě je obsažena drobná slovní hříčka: svatý Pavel používá v řečtině stejného slova pro "nesuďmež" jako pro "[ale raději] rozsuzujte", jak nepohoršit bratra. Jako by říkal: "Když už si musíte brousit svůj ostrovtip, pak ne na úkor bližních  ve sboru. Zkuste raději vymyslet, jak to udělat, aby se přes tu ohromnou různost stávalo skutečností, že jako sbor/církev jste Kristovo tělo."

Sbory v hlavních městech skutečně bývají pestré. Pavel se podle svých vlastních slov v 1.kap.litu Římanům jako misionář Ježíše Krista do Říma několikrát chystal, ale nakonec se tam dostal až jako vězeň - a tam byl podle legend i popraven. V době, kdy píše list Římanům, zná jejich sbor jenom z doslechu. V té době už má za sebou mnoho misijní práce - a většinu  nám známých epištol. Má za sebou i mnoho sporů: třeba s těmi, kteří začali křesťany z pohanů znepokojovat výtkami, že jim něco podstatného chybí, že jim chybí obřízka a dodržování speciálních ustanovení Tóry, určené Židům. V listu Galatským proti nim ostře vystupuje - a v zápalu polemiky neváhá doporučit jim, aby se, když jim tolik jde právě o tuto část těla,  rovnou nechali vykastrovat (Ga 5,12).

V Římě, kam bylo původně adresováno naše dnešní biblické čtení, byly věci jinak.  Křesťanství se tam zřejmě dostalo přes místní usazené Židy, kteří o svátcích navštěvovali Palestinu a tam se setkali s evangeliem.Za čas se nejspíše přidali i nově uvěřivší z pohanů. Pak se ale stal císařem Claudius a v roce 49 z města Židy vypověděl. To muselo otřást i většinově židokřesťanským sborem. Sbor se přesto udržel, směrodatnou skupinou se ale stali nedávní katechumeni  ("konfirmandi") z pohanů, kteří - arijského původu - směli zůstat. Když se po nějaké době pozvolna někteří židovští křesťané do Říma začali vracet, s překvapením viděli, že se již se zatajeným dechem nediskutuje o tom, že - ano, skutečně!!! - k lidu Božímu mohou patřit i neobřezaní, i ti, kteří se nestali Židy se vším všudy.  Otazníky se náhle kladly nad tím, jestli židovští křesťané se svou věrností Zákonu, s tou svou otravnou pozorností věnovanou rozhraní čistého a nečistého, mají ještě vůbec v církvi místo. Řím se tak stal modelem dalšího vývoje, neboť i jinde se brzy židokřesťané stali menšinou a po čase jakožto svébytná skupina prakticky zanikli.

Do této situace, jak ji z doslechu zná, píše tedy svatý Pavel svůj list. Je v něm dlouhá pasáž o vztahu křesťanů a  Židů, kteří v Ježíši mesiáše nevidí (Ř 9-11). A je v něm také slovo k vzájemnému soužití křesťanů obojího původu. Používá přitom, stejně jako předtím v listě do Korintu (1K 8), rozlišení na silné a slabé. Použití těchto slov je zvláštní: nejde zde o sílu víry, která by se projevovala mocnými činy, zahanbujícím nasazením, odolností v pronásledování nebo přesvědčivostí. Je to víra silná svým soustředěním na to jediné podstatné - na Boží záchranu, vydobytou pro lidi nazaretským mesiášem Ježíšem. Je to víra silná i svou nevážností, ba neúctou vůči všemu jinému, než je Kristus. Je to víra suverénní.  Svatý Pavel se něco nahádal s těmi, kteří k povinnostem věřících chtěli jako nezbytnost připojit ještě něco jiného než právě víru samu. Sám se počítá k silným (Ř 15,1 "My silní...") a  jiný svůj list  (Fp 4,13 ) uzavírá větou, která by mohla zdobit štít všech křesťanských suverénů:  "Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu."

Jenže jsou zde také slabí. Nejsou to ti, kteří by se málo angažovali ve sboru, žili laxně a přizpůsobivě světu, nebo dokonce zapřeli víru. Právě naopak!  Slabí jsou v tomto zvláštním Pavlově pojetí ti, kteří se k oné suverenitě víry z nějakého důvodu nedovedou připojit. Možná tak byli vychováni, možná znali Ježíšovo "Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského" (Mt 5,20). Možná nedovedli přijmout, že jejich předkové za věrnost Hospodinovu zákonu platili i cenu nejvyšší, a oni by jej měli jen tak opustit. Mohli to být třeba i odnaučení alkoholici nebo lidé, kteří se dřív zapletli do  nejrůznějších  osidel své doby, tato jejich minulost je doživotně poznamenala a oni se od ní museli radikálně oddělit. Možná to byli vzdělaní a zkušení lidé, kteří viděli, kam v jejich době vede rozklad hodnot,  a měli za to, že k životu nutně patří bedlivá kázeň. Ti všichni nedovedli bez dalšího přitakat heslu "Všechno mohu", zvláště když  u některých ze silných, kteří se jím oháněli, bylo brzy zřejmé, že jde jen o zástěrku jejich bohapusté svévole.

I začaly se mezi silnými a slabými - nebo mezi suverénními a opatrnými - objevovat spory. Suverénní nad bázlivci pohrdlivě mávali rukou, bázliví se se zdviženým ukazováčkem začali tvářit nesmiřitelně. A tu Pavel, který má ještě za to, že by se církev neměla rozpadnout na množství konfesí a denominací, píše těm opatrným mezi Římany (Ř 14,10a): "Co máš co soudit svého bratra?!" A v tomtéž verši pak na adresu římských suverénů (Ř 14,10b):  "Co máš co pohrdat svým bratrem?!"  Takto "otcovsky" vyváženě domlouvá tomu i onomu.

V sázce jsou ovšem vážné věci, a tak nás zajímá,  jaký je Pavlův argument pro tuto jeho domluvu. Že by Pavel prorocky nahlédl do naší osvícené pluralitní epochy a poučil se u nás, jak důležitá je vzájemná tolerance?  Nebo že by si uvědomoval, jak neblaze působí spory ve sboru na misijní věrohodnost církve? Svatý Pavel argumentuje z hlubokého základu křesťanské víry, argumentuje ze Starého zákona. Jeho hlavní argument je: všichni staneme před trůnem Božím (v.10). Právě zde cituje verš z Izajáše 45, oddílu, který do celého světa volá, že jedině Hospodin je skutečným Bohem, jedině jemu patří soud a všichni to nakonec uznají a pokorně se připojí k Izraeli. Hospodin má monopol na souzení. 

Tuto prorokovu vizi aplikuje na  znesvářené Římany. Křesťanem je člověk   - a řekněme to vyostřeně - jedině a pouze svým vztahem k Bohu, a to tak, jak tento vztah otevřel Pán Ježíš Kristus. To je na pomyslné škále důležitosti to podstatné!  Pokud jde o spásu, ta se odehrává na linii mezi jednotlivým člověkem a Bohem. "Žádný zajisté z nás není sám sobě živ, a žádný sobě sám neumírá. Nebo buďto že jsme živi, Pánu živi jsme; buďto že mřeme, Pánu mřeme. A tak buď že jsme živi, buď že umíráme, Páně jsme."  (vv 7.8). Život víry vyjadřuje Pavel - česky trochu neobvykle - třetím pádem: žít, umírat, být [komu - čemu]  Pánu. Mohli bychom tomu rozumět jako "být zde pro Pána Boha", být na zemi jeho, Boží. Je v tom ale také pohyb a směřování: "žijeme-li, umíráme a jsme Pánu," znamená to, že tam ještě úplně nejsme, ale míříme k němu.  "A takť jeden každý z nás sám za sebe počet vydávati bude Bohu" (v.11), shrnuje Pavel Izajášův citát. Jakoby říkal: člověče, neplýtvej svými kritickými hlasy, nakonec máš totiž jenom jeden hlas - hlas, kterým se budeš Pánu Bohu zodpovídat ze své vlastní existence. Jeho soud, a tedy soud nikoho nebo ničeho jiného, je ve tvém životě podstatný.

To je tedy - překvapivě - Pavlův argument týkající se sborového společenství. Není to jenom argument pro  toleranci různých směrů ve sboru, ale pro vzájemné přijímání se lidí třeba velmi různých. Je to  argument evangelia, argument, který zbraněmi silných bojuje za místo slabých ve sboru. Říká: Dává-li ti osobní vztah k Bohu svobodu od různých konvencí, pak respektuj stejně osobní vztah k Bohu všech ostatních ve sboru. Druhý člověk má svůj osobní vztah k Pánu Bohu, vztah, do něhož ty nevidíš, máš ho ale předpokládat a snad jím můžeš být i  zbohacen. Neboť na osobním vztahu jednoho každého k Pánu Bohu ve sboru všechno záleží.

Petr Sláma, Vinohrady, 27.července 2003