Homo christianus

Sjezd (nejen) evangelické mládeže – Vsetín, 3.–5. října 2003, očima neobjektivního pozorovatele

Bylo klidné sobotní dopoledne. Sice trochu poprchávalo, ale sluníčko už vylezlo z mraků a probleskovalo barevnými podzimními listy stromů ve vsetínském parku. Chvíle jako stvořená pro odpočinek na lavičce nebo pro klidnou rodinnou procházku. Tento sváteční poklid je co chvíli přerušován mladými lidmi, kteří se o něčem horlivě dohadují, hledají v mapách, pošťuchují se, povídají si. Poznáte je zaručeně podle modrého sešitku, kterým se rozhorleně ohánějí při svých diskusích.

Těžko byste podle tohoto popisu poznali, že tito „narušitelé“ sobotního poklidu jsou ve skutečnosti křesťané, kteří se zapáleně přou o věcech víry (anebo o to, kam se večer zajde na pivo). Ano, jsou to oni, evangelická mládež, výkvět naší církve. A mezi nimi je i delegace z vinohradského sboru složená z věřících i nevěřících, a kdo ví, zda se mezi nás nevetřel i nějaký katolík?

Ale vezměme to od začátku. Setkali jsme se na Hlavním nádraží, odkud jsme vyjeli na pětihodinovou cestu vlakem do Vsetína. Od vsetínského nádraží nás cesta vedla do kulturního domu, kde jsme museli vyřešit všechny administrativní náležitosti. Musím přiznat, že organizace byla skvělá, skutečně! Poté jsme se rozešli prohlédnout si Vsetín a až na paneláky je nutno říci, že je to opravdu hezké město. Tady se cesty našeho „společenstva“ rozešly, proto budu od téhle chvíle psát už jen za sebe.

Kulturní sál, kde vše začalo, byl v podvečer už dosti zaplněn a co chvíli na nás vykukovali známí či příbuzní (neboť evangelíci, jak jistě víte, jsou všichni nějak příbuzní). Sjezd byl zahájen vysoce akademickou přednáškou, neboť Češi mají sice Járu Cimrmana, ale my evangelíci máme Emanuela Chmelíka z Chmelnice! Tato přednáška ve stylu Cimrmanova divadla byla sice amatérská, ale mně to přišlo jako dobré oživení programu. No a po pobožnosti jsem v nočním Vsetíně hledala školu, kde budu spát. A našla jsem! A dokonce si vybojovala místo v tělocvičně.

V sobotu ráno po snídani byla velmi hezká pobožnost a programy. Nabízelo se vždy z několika podle sjezdové brožurky. Já jsem navštívila dílnu Marka Zikmunda „Jsem evangelík a chci se jím také stát“. Po obědě jsme s Klárou Krupičkovou a Martinem Zeleným přijali pozvání od rodiny Buzkových, tlumočené naším panem farářem. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se tam sešli nejen s naším bývalým kurátorem Vláďou a jeho ženou Janou, ale též s panem doktorem Zikmundem a jeho ženou Alenou. U Buzků bylo tak příjemně a mile, že se nám nechtělo odejít, ale chtěli jsme stihnout další části programu.

Já jsem si vybrala norský film „Druhá tvář neděle“ o tom, že příliš přísná víra spoutává a vězní. Příběh sice nešel úplně do hloubky, ale byl silný a pravdivý. Protože jsem se v široké nabídce programů špatně orientovala, šla jsem odpoledne na výtvarnou dílnu. A ta mi, kupodivu, přišla jako nejsmysluplnější věc, které jsem se na sjezdu zúčastnila. Nešlo totiž jen o malování, ale o sdílení, propojování. Sešlo se nás tam mnoho z celé republiky a bylo hodně věcí k mluvení i k mlčení. Bylo to moc hezké a navíc jsem si odtamtud odnesla i hrnek. Večer byl potom koncert Zuzany Navarové, kterou jsem slyšela poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Zpívala dobře a třikrát nás zvedla ze sedadel. Po skončení koncertu si šlo hodně lidí ještě povídat, ale mě událostmi nabitý den hrozně unavil.

V neděli ráno jsme se po snídani zúčastnili bohoslužby Petra Kellera za doprovodu Moravetzových, což byl velmi silný a hezký zážitek. Cesta do Prahy proběhla vcelku hladce.

A jak tedy po týdenním odstupu hodnotím můj první Sjezd? Myslím, že víkend je velmi málo času, ale jinak se to asi udělat nedá. A myslím, že se sjíždíme proto, abychom poznali, že nejsme sami, vyměnili si názory a sdíleli je. A právě to sdílení se mi líbilo nejvíc.

Blanka Uličná