Díkůvzdání  - sborová neděle 5.října 2003

Stůl  s dýní a hrozny vinné révy vedle kalichů, kalíšků a chleba, přichystaných k Večeři Páně. Neděle díkůvzdání. Kázání  Jaroslava Vokouna, faráře z Domažlic, kterého z opačného kouta republiky přivezl náš farář Martin Zikmund. Setkali se na Vsetíně při celocírkevním srazu mládeže. Martin tam doprovázel skupinu vinohradských a přijel pak sám s hostem v sobotu v noci, zatímco mládež zůstala na Vsetíně. Chyběla nám, ale všechno se do života nevejde. Kdyby měli být při sborové neděli konané jindy, nebyl by při ní Jaroslav Vokoun. Tak tedy - i pro ně - alespoň krátké ohlédnutí.

Kázání  rozpjaté mezi texty Gn 1 ("chvalozpěv na stvoření") a Žd 1 (o Božím Synu, "skrze něhož" Bůh tvořil). Stvoření světa i příběh Ježíše Krista patří k sobě. Všechny krásy světa i jeho vznešenost jsou jakoby směrovkou k tomu, co chtěl Pán Bůh doopravdy říci: k Ježíši Kristu. Svět i se svými "světskými" pravidly není mimo jeho sféru vlivu. Dvě kola  večeře Páně. Sbírka na vypálený evangelický kostel v Rumburku. Děti pak v prostorách nově otevřeného mateřského centra "skrmily" mísu s hrozny ze stolu Páně. Přichystala ji Jasna Krupičková.

Po požehnání se přesouváme do sborové místnosti. Jaroslav Vokoun: Evangelická identita. Skromně předesílá, že byl inspirován známým německým teologem. Trojice tezí zní: 1) Evangelická identita  je "vedlejším produktem" toho, oč reformaci šlo. Nešlo jí o novou církev, ale o  obnovu té všeobecné - a to z Božího slova kázaného a přijímaného s vírou.  2) To mějme na paměti tam, kde se jako sloupy evangelické identity tváří  pozdější hodnoty, zejména ty z 19. století, s jeho - o sobě jistě dobrými - ideály demokracie, občanské spořádanosti a racionality. 3) A už vůbec bychom se neměli nechat určovat negativně: snahou nebýt jako katolíci nebo letniční. Byl by  to projev nesvobody, kde téma určuje ten druhý a my jenom reagujeme.

Při rozhovoru přišly ke slovu vztahy s pravoslavím, smysl slov "toto jest mé tělo" při večeři Páně, možnosti dalšího vývoje římské církve za nového papeže aj.

V čase pak poledním nastal oběd. Co stůl, to téma. Někdy i několik.  U jednoho stolu tiše sedí Miluška Bukovanská. S vinohradským sborem prožila celý život a teď bydlí v Libici nad Cidlinou, v domově odpočinku ve stáří. Ráno ji přivezli Šarounovi, nazpátek Chábovi. Někdo přišel i se svým smutkem. Ovdovělí již delší dobu  i docela nedávno, nesou si někteří z nás v sobě otisk toho, jehož ztratili. Jejich smutek i prázdná místa po známých tvářích připomínají: smrti jdeme vstříc všichni. To, co je před ní, je důvodem k děkování. To, co je po ní, je otázka naší víře. 

Dík patří sestrám, které ve sboru již den  předem a v neděli od rána připravovaly jídlo (zejména Anně Kantorové a Květě Střelbové) nebo přinesly cukroví. I těm, kdo byli dopoledne s dětmi. Farářům hostu i hostiteli a všem, kdo přispěli jinak.

Petr Sláma