Kázání

Pavla Filipiho 25. ledna 2004 na Vinohradech

Jak člověk pozná, jak my poznáme, jestli máme Ducha svatého? Někdy slýcháme, že se to pozná na mimořádných projevech, vybočujících z běžné zkušenosti, na vytržení, na modlitbě v jazyku či zázračném uzdravování. Apoštol Pavel je v této věci mnohem střízlivější: Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému. Takové jsou podle něj životní projevy Ducha. Máš-li Ducha svatého, nebudeš usilovat o to, abys sám sebe oslavil. Nebudeš své bližní popouzet k hněvu. Nebudeš závidět. Jak prosté! Jak obyčejné! Ale opravdu: Je to tak prosté a obyčejné? Nezávidět, nehledat vlastní slávu, neprovokovat? Není to v našem světě, v naší době, v naší zemi spíše něco výjimečného? Něco pravdu mimořádného? A kdo je toho schopen, nemá to ze sebe, nemá to ze vzorů, jež mu předkládají televize, má to shůry, od Ducha svatého jako jeho mimořádný dar.

Ale apoštol jde ještě dál a dotýká se citlivé otázky: Někdo upadne do nějakého provinění. Rozumí se : Někdo v křesťanském společenství (někdo z vás). Apoštol předpokládá, že něco takového se může stát. Někdo z bratří – sester učiní chybný krok, zakopne, dopustí se hříchu, odejde ze společenství. Neměl dost sil, aby vzdoroval pokušení, opustila jej potřebná sebekázeň, podlehl svodům světa nebo jej z církve vyhnalo pokrytectví křesťanů a jejich falešný moralismus. Něco takového se může stát. Může se to stát i věřícím, pokřtěným křesťanům. Nový zákon o tom ví, nezamlčuje to a potýká se s tím. Hřích se nevyhýbá ani věřícím lidem, křest svatý není očkování, jež by doživotně imunizovalo proti hříchu a selhávání. A my to víme, ach jak dobře my to víme, ze své vlastní zkušenosti i ze zkušenosti svých dětí, vnuků, bližních kolem nás. Ani křest, ani ordinace, ani úřad presbytera, kurátora neuchrání člověka před selháním. I římský papež má svého zpovědníka.

Ale slyšme, co radí apoštol v takové situaci: Vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu. Co je tu nápadné? Apoštol neoslovuje toho, kdo se dopustil provinění, oslovuje ty, kdo jsou jeho bratry a sestrami a jsou “vedeni Duchem Božím”. Ten problém, který nastal selháním jednoho, je jistě problémem jeho samého, ale také problémem těch, kdo jsou kolem něj. V této věci apoštol následuje Pána Ježíše, který se také nejdříve neobrací na toho, kdo zhřešil, nýbrž na jeho bratry. Říká: “Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra” (Mt 18,15 aj.). Dá se předpokládat, že zhřešivší bratr má se svým proviněním již problémů dost. Teď jsou na tahu ti druzí. A teď se ukáže, zda oni jsou “vedeni Duchem Božím”. A co tedy učiní, aby to Duchu odpovídalo?

Přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti, radí apoštol. To znamená především: Nechoďte kolem něj nevšímavě, jakoby nic, nenechte jej ležet na cestě nebo v příkopě, kam se – svou vinou – dostal. Nýbrž: Ujměte se ho, doprovoďte ho, pomozte mu povstat, pomozte mu vrátit se na cestu, ze které sešel, do společenství, z něhož byl odešel. Radou, pomocnou rukou, solidaritou.

Takto jednají v křesťanském společenství pastýři vedení Duchem – nejen faráři, nejen presbyteři (ti ovšem především), nýbrž každý bratr a sestra, kteří mají obdarování Ducha. Neřeknou si: To se nás netýká, to je jeho věc, má, co si nadrobil. Anebo jinak: My jsme tolerantní, my respektujeme, že každý má svůj vlastní život a nikomu nelezeme do jeho soukromí. Nebo ještě jinak (a to je nejhorší možnost): My jsme lepší, mně by se něco takového nemohlo stát, já chválabohu ještě kráčím vzpřímeně. Ten druhý, ten provinilý pak je tu jen jako zrcadlo mé vlastní výbornosti, aby vynikl kontrast mezi mnou, který jsem ještě pevně na nohou, a tím druhým, kterému nohy beznadějně uklouzly. Toto není tak neobvyklé chování. Známe je z Ježíšova podobenství o farizeovi a publikánu (Lk 18,9nn); tam se farizeus modlí: “Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo jako i tento celník…” Chlubit se tím, že druzí jsou horší, a děkovat (!) za to: mnozí to dělají, ale z Ducha svatého to není.

Jako by tento náš sklon apoštol tušil (anebo možná i z praxe znal), připojuje: Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Srovnávat se s druhými, to nikam nevede. V tom je jen malá útěcha, dočasná: platí jen do chvíle, kdy já sám také zakopnu, škobrtnu na cestě víry. Skutečná, trvalá útěcha je v něčem jiném: Když vím, že nežiji ze své vlastní spravedlnosti, výbornosti, nepostradatelnosti, že žiji ze spravedlnosti darované, z milosti tak hojné, že je do ní zahrnut i ten nejposlednější bratr či sestra, z milosti Kristovy, který nás, ztracené a padlé, hledal a nalezl. Tím se můžeme právem utěšovat navzájem, jeden druhého těšit a povzbuzovat.

A ještě toto: Přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti. Duch Boží je duchem mírnosti. To asi měl na mysli Pán Ježíš, když v citovaném výroku nabádal, aby se věc nejprve řešila “mezi čtyřma očima”. Duch Boží brání skandalizování, v němž si tak tuze libuje duch sdělovacích prostředků, brání jakémukoli zneuctívání provinilého. Duch svatý se při nás pozná (a to je zvláštní) na tom, jak jednáme s provinilým člověkem. Zda s křikem, halasem, moralizováním, s výčitkami, nebo s mírností a tichostí; zda s přizváním veřejnosti, nebo “mezi čtyřma očima”. Záleží na tom, čeho chceme dosáhnout: Zda zničení, pokoření, potrestání hříšníka – potom volíme první cestu. Nebo nápravy hříšníka, jeho návratu – potom je na místě druhá cesta, cesta mírnosti a tichosti. Duch svatý na každý pád volí cestu druhou.

Cestu vzájemného nesení břemen. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Nejcitovanější věta z epištoly Galatským. Je zde ovšem v konkrétním zarámování. Jistě jde také o vzájemné nesení břemen starostí, potíží, snad i finančních – ale zde konkrétně: o nesení břemen, jež si někdo naložil svým hříchem. Hřích se stal a nikdo jej nemůže odestát. Spáchaný hřích má však své důsledky: narušené vztahy, rozpad rodiny či přátelství, zraněné svědomí a někdy i újmu na fyzickém nebo psychickém zdraví, útěk do alkoholu nebo drog a mnoho jiného. To jsou ta břemena, jež mají s hříšníkem nést ti, kdo jsou mu v Duchu svatém po boku. Jeho hřích na sebe vzít nemůžeme. Ten na sebe vzal náš Pán. Ale důsledky, produkty jeho hříchu s ním nést – takový je zákon Kristův. Zákon, který platí ve společenství těch, kdo Krista ve víře přijali, ve společenství těch, kdo nesou, a těch, kdo jsou neseni.

Proč zákon Kristův? Protože zákon nesení břemen on jediný dokonale naplnil. Slyšeli jsme z prvního čtení: “Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal…byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost, trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni..” Takový je zákon Kristův. A platí tam, kde má být vyřešena ta nejstarší a nejbolestivější lidská otázka: otázka viny.

A nikdo ať se neobává, že je to zákon příliš tvrdý. Že naložit si břemeno bližního na břemeno své vlastní přesáhne jeho síly. Každý zajisté máme svých břemen dost. Ale v prostoru, kde vládne zákon Kristův a řád Ducha svatého, platí také něco jiného: Pravidlo, které jsem si nazval “archimedovským” zákonem Kristovým: Mé vlastní břemeno je nadlehčováno tou silou, kterou na mne působí břemeno bližního. Moje vlastní starosti a bolesti se stávají lehčími a snesitelnějšími, když hledím k bolestem a starostem svých bližních. Takovou zkušenost jsme, myslím, učinili všichni. Nejednou nemám čas se zabývat sám sebou, sám sebou se trápit, sám sebe litovat.

Takové je požehnání, takové zvýhodnění těch, kdo se řídí zákonem Kristovým, zákonem toho, který “nemoci naše vzal a bolesti naše vlastní nesl”.

Shledáváte-li u sebe také, jako já, že tomu jen nesnadno vzdorujete, připojte se slovem: VYZNÁVÁM

Jste-li také vděčni, jako já, za chvíle, kdy vám bylo dáno na lidská selhání odpovědět v duchu mírnosti, připojte se slovem:

DĚKUJI

Je-li to také vaším přáním, jako mým, připojte se slovem:

PROSÍME

A já vám zvěstuji apoštolovým slovem: Je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fp 2,13)