Pán Bůh s námi...

Naříkání a pláč a kvílení provázelo narození Pána Ježíše. Pláč a kvílení zprostředkovávají zprávy z jihovýchodní Asie. První léta života prožije podle této zprávy náš Spasitel jako bezdomovec a uprchlík. Tak jako tisíce těch šťastnějších, které nesmetly vlny v okamžiku, kdy se moře zbláznilo. Klikatými cestami jde příběh Božího kralování na zemi. Tu a tam na nebi zasvítí hvězda, třeba ta betlémská. A nám se zdá, že má Hospodin vládu pevně v rukou, že panuje nad zákony vesmíru a že špičky vědeckého světa tomu pokorně dávají za pravdu. Ale pak přijde Herodovo běsnění. Nebo jiné nepochopitelné neštěstí. Jak je tomu s Boží vládou ve světě?

Bible je na všeobecná pojednání o povaze Boží všemohoucnosti dost skoupá. Zato je plná písní o tom, jak krásně Bůh svět stvořil a uspořádal. Zaznívají v ní svědectví těch, které Hospodin vytrhl z nouze. Zpívají si tu a vyprávějí ti, kteří zakusili možnost nového začátku. Proti vší pravděpodobnosti vyvázli z nebezpečí boje, zakusili uzdravení nebo odpuštění někoho, komu ublížili. A teď se ptají, jak je to možné, kde se to vzalo. A ti starší mezi nimi, kteří to znají od svých rodičů, jim napovědí: To je přece Hospodin, Bůh našich praotců, kdo vás takhle vysvobodil. A někdo z těch mladých s literární slinou dá své zkušenosti výraz třeba slovy: „Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad…“ A s pohledem do budoucna troufale dodá: „…mnou nikdy nic neotřese“. A někdo jiný, světa znalý, svou zkušenost Hospodinovy záchrany oděje do slov „Všemohoucí, Stvořitel nebe i země…“

Ale pak jsou tu slzy a pláč. Ve světě i v Bibli. Někteří se snaží utrpení ve světě vysvětlit. V Bibli se o tom, proč je na světě utrpení, vede spor. Je to zvláštní spor. I když v něm zaznívají hlasy velmi protikladné, jako by se všechny obracely ze stránek Bible na nás, čtenáře a posluchače o dva tisíce let později. Vtahují nás do svého sporu, jako by to byl i náš spor. Ale neptají se nás: „Co si o problému myslíš? Jaképak máš vysvětlení?“ Namísto toho se ptají: „Co uděláš s utrpením kolem sebe!?“

Ptáme-li se na Boží vládu ve světě, na Boží království, odpovídá evangelium: Boží království přišlo v Ježíši Kristu. Království? Narodil se jako bezmocné dítě, bezmocně ukřižován zemřel. Pro utrpení a smrt nepodal vyčerpávající vysvětlení. O Hospodinu Bohu nám ale prozradil jedno: jeho nevlastnější silou je láska, s níž se dává do proměny světa, proměny odspoda, zevnitř a s nasazením sebe samotného. Víc než ruce nebeských andělů jsou v jeho království důležité ruce těch, kdo se tomuto království zevnitř proměněni podvolují. Pán Ježíš se připojil k těm, kdo snášejí utrpení a smrt. Řekl, že bude nablízku všem hladovým, žíznícím, putujícím, nahým, nemocným a vězněným (Mt 25). Je tam, kde jsou oni. Ne aby velebil utrpení a smrt pro ně samotné, ale aby svou blízkostí narušil vládu zmaru, samoty a ne-smyslu. Aby mohlo platit, že „ani smrt ani život… nedokáže nás odloučit od lásky Boží“. I do nejhlubší temnoty vnesl světlo vzkříšení, záblesk toho, jak to Pán Bůh se světem myslí a jak to nakonec bude. Lze-li ale tváří v tvář utrpení něco o Pánu Bohu tvrdit s jistotou, pak to, že nyní je v Ježíši Kristu blízko všem trpícím. Náš Pán a Spasitel je jedním z nich a potřebuje naši pomoc.

Petr Sláma