Věřím v Ducha svatého

kázání br. Aleše Laichtera při bohoslužbách 6.2.2005 na Vinohradech

Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků.
Nicejsko-cařihradské vyznání víry

Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.
Jan 15, 26

Milí přátelé, sestry a bratři,

když mne bratr farář na konci pobytu v Janských Lázních požádal, abych měl čtené bohoslužby o této neděli, řekl mi, ať si vyberu kázání podle sebe, neboť se jedná o poslední neděli v 1. mezidobí církevního roku před začátkem postu a není závazného textu. Případně ať si kázání napíši sám. Již delší dobu cítím potřebu daru Ducha sv. pro sebe i pro celý náš vinohradský sbor. Myslím na potřebu smířlivosti, pochopení a lásky, což jsou dary spojené s Duchem sv. Druhý impuls vznikl při večerních setkáváních v Jánkách, když se v rámci večerních společných chvilek mluvilo o otázce náhody a osudu. Třetím pak jsou přednášky na Komenského ETF v rámci tzv. celoživotního vzdělávání, kterým jsem začal naslouchat před rokem, když jsem se stal důchodcem. Tématem v letošním zimním semestru bylo „Utváření křesťanského dogmatu v období staré církve“ a přednášejícím br. doc. Martin Wernisch. V přednáškách bylo obsaženo ustavení biblického kánonu, vyznání víry (apoštolské, nicejsko-cařihradské), učení o Nejsvětější Trojici, otázka Bohorodičky, Bohočlověka, původ Ducha sv., učení o posvátném obrazu a o svátostech. Pro mne, absolventa jednotné školy s pozdějším odborným zaměřením na techniku, bez znalostí klasických jazyků, to nejsou přednášky snadné. Jsem za ně nesmírně vděčný, i když většinu poznatků si musím ujasňovat dodatečně. Na náboženství jsem chodil až do konfirmačního cvičení (br. far. Bártek, ses. Kvítková &nmdash Uhrová, br. vik. Tytl), ale doteď jsem si působení Ducha sv. v SZ neuvědomoval. Ne že bych nevěděl, že hned v prvním verších Bible o stvoření světa se píše, že Duch Boží se vznášel nad vodami, ale důsledky jsem si neuvědomoval. Naopak v NZ mi bylo spojení Ducha sv. s JK přímo přirozené. Toto byly příčiny, proč jsem si vybral pořad bohoslužeb od br. far. Jana Trusiny s tématikou Ducha sv. — jeho liturgie se v dnešním pořadu držím. Našeho bratra faráře jsem o minulé neděli po bohoslužbách seznámil s vybraným pořadem, ale též jsem mu dal přečíst kázání, které jsem během předminulého týdne vlastně na jeho výzvu připravil. On doporučil, abych je přednesl i vám.

Biblický základ dnešního kázání předchází textu prvého čtení z Bible, přičemž obě přečtené části jsou součástí ještě většího celku Janova evangelia. Úsek od 13. kapitoly po kapitolu 17. se souhrnně označuje jako „Ježíšovy řeči na rozloučenou“. Jedná se o výroky pronesené v místnosti poslední večeře a při cestě do Getsemanské zahrady těsně před zajetím. Evangelista se v nich aktuálně obracel k druhé či třetí generaci křesťanů, ale jeho slova, používající přítomný a budoucí slovesný čas, ve spojení s tím, že byla napsána s podporou Ducha svatého, způsobila, že byla duchovní pomocí i generacím následujícím. Vyřčené zaslíbení „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mne vydá svědectví“ je potřebné a posilující i pro nás v našich moderních podmínkách života. Zde se zvěstuje nejhlubší tajemství naší spásy, tj. Ježíšova cesta na kříž, ale též jeho vzkříšení, vstoupení na nebe a seslání Ducha svatého. Události, na níž je založena víra v Trojici Boží: Boha Otce i Syna a Ducha sv. Na počátku v mladé církvi, jak ji označoval bratr profesor Amedeo Molnár, byly křesťanské sbory součástí synagog, které měly v římském impériu postavení religio licita, tj. náboženství státem povoleného. Narůstající počty členů pocházejících z neobřezaných pohanů vedou k proměně křesťanských sborů, posléze pak k jejich vyloučení ze synagog od židů, jak předpovídá Ježíš v (16,2) verši, který jsme nečetli. (Budou vás vylučovat ze synagog; ano přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.) Židé se stali prvními pronásledovateli církve. Jedním z nejhorlivějších byl sám apoštol Pavel před svým obrácením. Židé viděli rouhání v křesťanské víře, že Ježíš je Kristus. Útočili zvláště proti apoštolům. Prvními ze zajatých byli Petr a Jan. Prvním mučedníkem byl diákon Štěpán, brzy po něm byl sťat apoštol Jakub (syn Zebedeův). Pronásledování od Židů netrvalo dlouho. Židé se vzbouřili proti Římanům. Ti vytáhli do boje proti odbojníkům a po dlouhých a krvavých bojích dobyl jejich vojevůdce Titus roku 70 Jeruzalém a město zničil. Tehdy Židé ztratili vlast a politickou moc. Takto byli členové církve připraveni o veškeré právní krytí. Následovalo pronásledování ze strany státu – světa. Napětí, které provází křesťany ve vztahu vůči světu, se v průběhu staletí měnilo. Vznikalo i napětí mezi samotnými křesťany. Připomeňme si inkviziční procesy a upálení Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského. Ani v současné době nelze mluvit o pochopení, přijetí či dokonce o ztotožnění se většiny lidí kolem nás s křesťanstvím. Všechny řeči v uvedeném oddílu jsou určeny členům církve k povzbuzení, posílení víry a k napomenutí platnému v každé době. Ježíš Kristus těší své apoštoly. Ujišťuje je, že zůstanou s ním ve spojení. Předává jim přikázání lásky. Na pomoc proti nenávisti světa je učedníkům zaslíbena přítomnost Ducha svatého. A zaslíbení příchodu Ducha, to jsou slova našeho textu. Tak tomu rozuměli kraličtí, což dosvědčují jejich odkazy do prvních dvou kapitol Skutků, kde o události seslání Ducha sv. svědčí evangelista Lukáš.

Zaslíbený Duch svatý je v našem textu označen dvěma tituly, které pro něho v době sepsání Janova evangelia byly běžné: jednak Přímluvce, jednak Duch pravdy. Věnujme pozornost prvému jménu. V řeckém původním textu je použito termínu „paraklétos“, který není přeložitelný jediným slovem. Může znamenat těšitel, pomocník, ale i obhájce, zastánce. Každý z českých ekvivalentů naznačuje některou z podob jeho působení. Kraličtí tento verš překládají: „Když pak přijde ten Utěšitel, kteréhož já pošlu vám“. Utěšitel je ten, kdo těší, povzbuzuje, dodává odvahy. Až přijde Duch sv. a oni ho přijmou, pak již nebudou mít k zármutku žádný důvod. On bude s nimi a to jim bude stačit. Díváme-li se očima víry, vidíme jeho působení, jeho mocnou přítomnost na každém kroku. Člověk vnímající biblické poselství ví, že nic není náhoda, nic není samozřejmost. Starší se to učili hned s první otázkou heidelberského katechismu. Ani vlas s hlavy nemůže spadnout. Stejně hluboký význam a dosah má i ten druhý „ekumenický“ překlad: Přímluvce. Přímluvce znamená obhájce, advokát. Duch sv. je obhájcem hned ve dvojím významu či směru. On se předně za nás přimlouvá jako náš obhájce u Pána Boha. A on je také tím, kdo u nás lidí obhajuje Boží věc.

Druhý titul použitý v citovaném verši Janova evangelia je „Duch pravdy“. Duch pravdy nám dá plné, správné pochopení ve věcech víry. Duch pravdy proto, že on je pramen a učitel pravého náboženství, které je „v duchu a v pravdě“, v protikladu k „vládci tohoto světa“, k ďáblovi, který je otec lži.

V závěru našeho textu se praví: „Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mne vydá svědectví.“ Svědectvím Božím o tom, že Ježíš je Kristus — Spasitel, jsou divy a zázraky, rozličné moci a podělování Duchem svatým (Žd 2,4). (Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha sv. podle své vůle.) V našem oddíle výroků na rozloučenou v Janově evangeliu v kapitole 14 čteme ve verších 12-14: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A za cokoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ S vírou jsou spojena tajemství. Jedním je vědomí Boží přítomnosti s námi. Znamením pak i nám viditelným je, jak jsme četli v epištole Židům, že přes všechny snahy „vládce tohoto světa“ — ďábla křesťanství svoji roli v dějinách nedohrálo, neboť až dodnes se káže evangelium a vysluhují se svátosti v tom smyslu, který jim Ježíš určil: na památku své smrti a svého vzkříšení.

Náš verš: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mne vydá svědectví“ má ještě jednu reflexi v církevních dějinách. Věta: „Jenž od Otce vychází“ roznítila staletý spor: východní církev na jejím základě a s odvoláním na Nicejsko-cařihradské vyznání víry (ve znění schváleném prvními dvěma ekumenickými koncily) hájila názor, že Duch svatý vychází jenom z Otce. Západní církev vložila po čase do tohoto Vyznání víry „i ze Syna“ (známé filioque). Spor o filioque se stal jedním z podnětů rozštěpení křesťanství (schisma) na církev východní (pravoslavnou, ortodoxní) a západní (římskokatolickou) v roce 1054 (ne ovšem jediným, dalším problémem bylo např. nadřazování římského biskupa – papeže nad cařihradského patriarchu). Poznámky ke katolickému modernímu překladu NZ od skupiny vedené doc.Václavem Bognerem konstatují, že tato dvě tvrzení nestojí proti sobě, jedná se jen o dva různé pohledy na totéž tajemství, jak ukázali otcové florentského sněmu (r. 1439), na kterém byli shromážděni zástupci obojí části církve; ti definovali, že Duch svatý vychází „od Otce skrze Syna“. V této poznámce vidím naději. Na závěr opakuji příslušnou část Nicejsko-cařihradského vyznání víry: Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků.

Náš Pane, děkujeme ti za tak mnohostranné působení tvého Ducha. Díky němu i my můžeme mít naději, že dojdeme k cíli. Prosíme, nechť tvůj Duch co nejhlouběji pronikne do našeho nitra a ovlivní všechno naše myšlení a rozhodování. Amen.