Vinohradský sbor ČCE

Věřím v Ducha svatého

kázání br. Aleše Laichtera při bohoslužbách 6.2.2005 na Vinohradech

Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků.
Nicejsko-cařihradské vyznání víry

Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.
Jan 15, 26

Milí přátelé, sestry a bratři,

když mne bratr farář na konci pobytu v Janských Lázních požádal, abych měl čtené bohoslužby o této neděli, řekl mi, ať si vyberu kázání podle sebe, neboť se jedná o poslední neděli v 1. mezidobí církevního roku před začátkem postu a není závazného textu. Případně ať si kázání napíši sám. Již delší dobu cítím potřebu daru Ducha sv. pro sebe i pro celý náš vinohradský sbor. Myslím na potřebu smířlivosti, pochopení a lásky, což jsou dary spojené s Duchem sv. Druhý impuls vznikl při večerních setkáváních v Jánkách, když se v rámci večerních společných chvilek mluvilo o otázce náhody a osudu. Třetím pak jsou přednášky na Komenského ETF v rámci tzv. celoživotního vzdělávání, kterým jsem začal naslouchat před rokem, když jsem se stal důchodcem. Tématem v letošním zimním semestru bylo „Utváření křesťanského dogmatu v období staré církve“ a přednášejícím br. doc. Martin Wernisch. V přednáškách bylo obsaženo ustavení biblického kánonu, vyznání víry (apoštolské, nicejsko-cařihradské), učení o Nejsvětější Trojici, otázka Bohorodičky, Bohočlověka, původ Ducha sv., učení o posvátném obrazu a o svátostech. Pro mne, absolventa jednotné školy s pozdějším odborným zaměřením na techniku, bez znalostí klasických jazyků, to nejsou přednášky snadné. Jsem za ně nesmírně vděčný, i když většinu poznatků si musím ujasňovat dodatečně. Na náboženství jsem chodil až do konfirmačního cvičení (br. far. Bártek, ses. Kvítková &nmdash Uhrová, br. vik. Tytl), ale doteď jsem si působení Ducha sv. v SZ neuvědomoval. Ne že bych nevěděl, že hned v prvním verších Bible o stvoření světa se píše, že Duch Boží se vznášel nad vodami, ale důsledky jsem si neuvědomoval. Naopak v NZ mi bylo spojení Ducha sv. s JK přímo přirozené. Toto byly příčiny, proč jsem si vybral pořad bohoslužeb od br. far. Jana Trusiny s tématikou Ducha sv. — jeho liturgie se v dnešním pořadu držím. Našeho bratra faráře jsem o minulé neděli po bohoslužbách seznámil s vybraným pořadem, ale též jsem mu dal přečíst kázání, které jsem během předminulého týdne vlastně na jeho výzvu připravil. On doporučil, abych je přednesl i vám.

Biblický základ dnešního kázání předchází textu prvého čtení z Bible, přičemž obě přečtené části jsou součástí ještě většího celku Janova evangelia. Úsek od 13. kapitoly po kapitolu 17. se souhrnně označuje jako „Ježíšovy řeči na rozloučenou“. Jedná se o výroky pronesené v místnosti poslední večeře a při cestě do Getsemanské zahrady těsně před zajetím. Evangelista se v nich aktuálně obracel k druhé či třetí generaci křesťanů, ale jeho slova, používající přítomný a budoucí slovesný čas, ve spojení s tím, že byla napsána s podporou Ducha svatého, způsobila, že byla duchovní pomocí i generacím následujícím. Vyřčené zaslíbení „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mne vydá svědectví“ je potřebné a posilující i pro nás v našich moderních podmínkách života. Zde se zvěstuje nejhlubší tajemství naší spásy, tj. Ježíšova cesta na kříž, ale též jeho vzkříšení, vstoupení na nebe a seslání Ducha svatého. Události, na níž je založena víra v Trojici Boží: Boha Otce i Syna a Ducha sv. Na počátku v mladé církvi, jak ji označoval bratr profesor Amedeo Molnár, byly křesťanské sbory součástí synagog, které měly v římském impériu postavení religio licita, tj. náboženství státem povoleného. Narůstající počty členů pocházejících z neobřezaných pohanů vedou k proměně křesťanských sborů, posléze pak k jejich vyloučení ze synagog od židů, jak předpovídá Ježíš v (16,2) verši, který jsme nečetli. (Budou vás vylučovat ze synagog; ano přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.) Židé se stali prvními pronásledovateli církve. Jedním z nejhorlivějších byl sám apoštol Pavel před svým obrácením. Židé viděli rouhání v křesťanské víře, že Ježíš je Kristus. Útočili zvláště proti apoštolům. Prvními ze zajatých byli Petr a Jan. Prvním mučedníkem byl diákon Štěpán, brzy po něm byl sťat apoštol Jakub (syn Zebedeův). Pronásledování od Židů netrvalo dlouho. Židé se vzbouřili proti Římanům. Ti vytáhli do boje proti odbojníkům a po dlouhých a krvavých bojích dobyl jejich vojevůdce Titus roku 70 Jeruzalém a město zničil. Tehdy Židé ztratili vlast a politickou moc. Takto byli členové církve připraveni o veškeré právní krytí. Následovalo pronásledování ze strany státu – světa. Napětí, které provází křesťany ve vztahu vůči světu, se v průběhu staletí měnilo. Vznikalo i napětí mezi samotnými křesťany. Připomeňme si inkviziční procesy a upálení Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského. Ani v současné době nelze mluvit o pochopení, přijetí či dokonce o ztotožnění se většiny lidí kolem nás s křesťanstvím. Všechny řeči v uvedeném oddílu jsou určeny členům církve k povzbuzení, posílení víry a k napomenutí platnému v každé době. Ježíš Kristus těší své apoštoly. Ujišťuje je, že zůstanou s ním ve spojení. Předává jim přikázání lásky. Na pomoc proti nenávisti světa je učedníkům zaslíbena přítomnost Ducha svatého. A zaslíbení příchodu Ducha, to jsou slova našeho textu. Tak tomu rozuměli kraličtí, což dosvědčují jejich odkazy do prvních dvou kapitol Skutků, kde o události seslání Ducha sv. svědčí evangelista Lukáš.

Zaslíbený Duch svatý je v našem textu označen dvěma tituly, které pro něho v době sepsání Janova evangelia byly běžné: jednak Přímluvce, jednak Duch pravdy. Věnujme pozornost prvému jménu. V řeckém původním textu je použito termínu „paraklétos“, který není přeložitelný jediným slovem. Může znamenat těšitel, pomocník, ale i obhájce, zastánce. Každý z českých ekvivalentů naznačuje některou z podob jeho působení. Kraličtí tento verš překládají: „Když pak přijde ten Utěšitel, kteréhož já pošlu vám“. Utěšitel je ten, kdo těší, povzbuzuje, dodává odvahy. Až přijde Duch sv. a oni ho přijmou, pak již nebudou mít k zármutku žádný důvod. On bude s nimi a to jim bude stačit. Díváme-li se očima víry, vidíme jeho působení, jeho mocnou přítomnost na každém kroku. Člověk vnímající biblické poselství ví, že nic není náhoda, nic není samozřejmost. Starší se to učili hned s první otázkou heidelberského katechismu. Ani vlas s hlavy nemůže spadnout. Stejně hluboký význam a dosah má i ten druhý „ekumenický“ překlad: Přímluvce. Přímluvce znamená obhájce, advokát. Duch sv. je obhájcem hned ve dvojím významu či směru. On se předně za nás přimlouvá jako náš obhájce u Pána Boha. A on je také tím, kdo u nás lidí obhajuje Boží věc.

Druhý titul použitý v citovaném verši Janova evangelia je „Duch pravdy“. Duch pravdy nám dá plné, správné pochopení ve věcech víry. Duch pravdy proto, že on je pramen a učitel pravého náboženství, které je „v duchu a v pravdě“, v protikladu k „vládci tohoto světa“, k ďáblovi, který je otec lži.

V závěru našeho textu se praví: „Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mne vydá svědectví.“ Svědectvím Božím o tom, že Ježíš je Kristus — Spasitel, jsou divy a zázraky, rozličné moci a podělování Duchem svatým (Žd 2,4). (Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha sv. podle své vůle.) V našem oddíle výroků na rozloučenou v Janově evangeliu v kapitole 14 čteme ve verších 12-14: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A za cokoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ S vírou jsou spojena tajemství. Jedním je vědomí Boží přítomnosti s námi. Znamením pak i nám viditelným je, jak jsme četli v epištole Židům, že přes všechny snahy „vládce tohoto světa“ — ďábla křesťanství svoji roli v dějinách nedohrálo, neboť až dodnes se káže evangelium a vysluhují se svátosti v tom smyslu, který jim Ježíš určil: na památku své smrti a svého vzkříšení.

Náš verš: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mne vydá svědectví“ má ještě jednu reflexi v církevních dějinách. Věta: „Jenž od Otce vychází“ roznítila staletý spor: východní církev na jejím základě a s odvoláním na Nicejsko-cařihradské vyznání víry (ve znění schváleném prvními dvěma ekumenickými koncily) hájila názor, že Duch svatý vychází jenom z Otce. Západní církev vložila po čase do tohoto Vyznání víry „i ze Syna“ (známé filioque). Spor o filioque se stal jedním z podnětů rozštěpení křesťanství (schisma) na církev východní (pravoslavnou, ortodoxní) a západní (římskokatolickou) v roce 1054 (ne ovšem jediným, dalším problémem bylo např. nadřazování římského biskupa – papeže nad cařihradského patriarchu). Poznámky ke katolickému modernímu překladu NZ od skupiny vedené doc.Václavem Bognerem konstatují, že tato dvě tvrzení nestojí proti sobě, jedná se jen o dva různé pohledy na totéž tajemství, jak ukázali otcové florentského sněmu (r. 1439), na kterém byli shromážděni zástupci obojí části církve; ti definovali, že Duch svatý vychází „od Otce skrze Syna“. V této poznámce vidím naději. Na závěr opakuji příslušnou část Nicejsko-cařihradského vyznání víry: Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků.

Náš Pane, děkujeme ti za tak mnohostranné působení tvého Ducha. Díky němu i my můžeme mít naději, že dojdeme k cíli. Prosíme, nechť tvůj Duch co nejhlouběji pronikne do našeho nitra a ovlivní všechno naše myšlení a rozhodování. Amen.

číslo 51, březen 2005
předchozí   další

Obsah

Věřím v Ducha svatého
Táborová historie
Anketa o křesťanské službě
Z historie vinohradského sboru XXIII
Svoboda vs. hodnoty?
Letní tábor Orlovy
Rodinná neděle
Ze staršovstva
Program sborových akcí

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).