Dělala jsem vše, co mi přišlo potřebné pro sbor

Rozhovor se sestrou Evou Pavlincovou

Ve vinohradském sboru přibývá mladších členů, a proto mi připadá dobré zejména jim zprostředkovat rozhovor se staršími členy sboru, kteří dříve pro sbor mnoho vykonali. Jednou mně z nejbližších je sestra Eva Pavlincová. Ráda jsem ji navštívila v jejím novém bytě, kam se nedávno přestěhovala, a při čaji s mlékem jsme si povídaly. Rozhovoru byla přítomna i dcera Eva.

Pokaždé se  v kostele podívám, zda ve vaší lavici někdo sedí, a mám vždy radost, když tam někoho zahlédnu. Vlastně si uvědomuji, že si vás, tedy celou rodinu Pavlincových, pamatuji v této lavici od doby, kdy vnímám, že chodím do kostela.

Je to pravda, že v druhé lavici vlevo sedávám již dlouhá léta. Tato lavice byla původně Kadelových — to byla rodina druhého manžela mé matky. Poté co jsem se vdala, začala jsem tam sedávat i já.

Jak je to dlouho?

Já jsem se vdávala v roce 1946 a od té doby tam sedávám. Původně jsem byla vychovaná v katolické víře, ale v dospělosti jsem moc do katolického kostela nechodila. Co jsem se seznámila s manželem, následovala jsem ho a přestoupila k evangelíkům.

Chodila jste pak do kostela pravidelně?

Když jsem začala chodit do vinohradského kostela, přišlo mi zcela samozřejmé, že každou neděli jsme v kostele. Evangelická víra mi vyhovovala více, zdála se mi srozumitelnější a hlavně mě to oslovilo. Stále více a více ve mně  převažoval pocit, že mám někomu pomáhat a zúčastnit se dění a pomáhat ve sboru.  

Co vše jste vše ve sboru za ta dlouhá léta dělala?

Mnoho let jsem byla ve staršovstvu, mnoho let v křesťanské službě, byla jsem jednatelkou místního odboru Kostnické jednoty. Tedy dělala jsem vše, co mi přišlo dobré a potřebné pro sbor. Teď ráda chodím v úterý na sejití starších věkem.  

Zažila jste mnoho farářů ve vinohradském sboru?

Vlastně všechny od roku 1946, všechny jsem dobře znala, bratra faráře Jerie, který nás oddával, hodně k nám chodil na návštěvu  bratr farář  Moravec a bratr farář Otřísal, párkrát u nás byl i bratr farář Dus. Manžel s nimi rád debatoval.

Svatební fotografie, vpravo br. farář Jerie

Ve vaší lavici  někdy  nesedí nikdo, někde se tam ani nevejdete. Jak tomu vlastně je?

Máme letní byt v Choceradech, a pokud jsme tam, chodíme do sboru v Soběhrdech. Nejprve jsem tam sedávala s manželem, pak s třemi dcerami a pak občas nějaké z mých šesti vnoučat. Teď tam většinou sedává dcera Eva, někdy vnučka Nina, dcera Helena je provdaná v Oxfordu, dcera Marta, co se odstěhovala z Prahy, chodí do sboru v Soběhrdech. Ještě se pochlubím, že už jsem prababička, Martin od Marty má syna Prokopa.

Takže vinohradský sbor zná celá vaše rodina.

Ano, já jsem zde měla svatbu, všechny dcery zde byly pokřtěné a také 4 z mých šesti vnoučat.

Vím, že jste s manželem byli často za Helenou v Anglii pomoci s vnoučaty. Chodili jste tam také do shromáždění?

Ano, chodili jsme tam k baptistům, bylo to vedeno anglicky, a přestože jsme uměli jen trochu anglicky, měli jsme pocit, že rozumíme všemu, oslovilo mě prostředí a cítila jsem Boží přítomnost.

Když mi bylo asi 10 let,  pamatuji si, že jste se  učila na  zkoušky a říkala o tom, že skáčete přes kozu. Bylo  mi to tehdy divné , že dospělí se ještě musí učit. Jak to tehdy bylo ?

V civilním povolání jsem byla učitelka. Po maturitě byly zavřené vysoké školy, a tak jsem absolvovala zahradnickou školu, vysokou  školu jsem si dodělala až při dětech. Učila jsem biologii, práci na pozemcích a také tělocvik. Takže přes tu kozu jsem skákala na zápočet.

Měla jste jako učitelka dříve  problémy s tím, že věříte v Boha  a chodíte do kostela ?

Já jsem problém neměla, učila jsem na druhém stupni základní školy. Ve škole to o mně věděli, dokonce jsem ve sboru potkávala své žáky. Ale manžel, který učil na vyšší škole, s tím problém měl. On se také v nenormální době choval normálně podle svého přesvědčení. Třeba když jel na exkurzi se studenty kolem Lán, zastavil se tam s nimi u hrobu prezidenta Masaryka. No a byl z toho problém.

Co vám dalo prostředí vinohradského sboru?

S dcerou a pravnukem

Dalo mi mnoho. Např. přes dcery, když byly malé a byly během bohoslužby v opatrovně nahoře, jsem se seznámila s ostatními rodinami, vzájemně jsme se pak navštěvovali a pomáhali si. Třeba jsme si půjčovali lyže, boty, knihy, chodili jsme někdy společně vzájemně na nedělní obědy, také hodně jsme chodívali v neděli odpoledne na výlety po Praze. To bylo moc pěkné. Takové hezké společenství a vzájemné přátelství rodin, které se přenáší i na děti. 

Já na to také moc ráda vzpomínám, vždyť jsme vám také říkali teta Eva. Moc ráda také vzpomínám na vašeho manžela, ale před ním jsem měla trochu respekt, byl pro mě velice vzdělaný pán — pan profesor, vždy dbal na správnou češtinu a na dobré držení těla u oběda. Určitě i na jiné věci , ale toto si pamatuji nejvíc.

Ano, to je pravda, byl velice vzdělaný a sečtělý, měl hezký vztah k lidem. Pocházel ze staré evangelické rodiny z Moravského Slovácka a ve vinohradském sboru našel mnoho nových přátel.

Ještě si pamatuji na vaše debatní kroužky na roku Kladské a Korunní, tehdy W. Piecka. Pro nás děti to bylo takové tajemství a rádi jsme vás poslouchali, zvláště vtipy bratra Pšeničky.

Také já na to ráda vzpomínám. To se nechodilo nahoru na kafe. Stáli jsme na rohu a nemohli se rozejít, byla to taková křižovatka. Rejtharovi chodili do Vršovic, bratr Frinta rovně, Pšeničkovi také směrem na Vršovice, my s Kubánkovými na druhou stranu. Ještě tam s námi byl často bratr Krčmář, bratr Viktor Kripner. Probíralo se tam vše, názory na víru, život, politická situace, zakázané politické vtipy. V tom byl bratr Pšenička mistr. Také občas jsme šli do cukrárny, která byla hned vedle kostela, neměli jsme po bohoslužbách kam jít. Je teď dobře, že můžeme nahoru a při pohoštění si popovídat. Jen je škoda, že těch mých vrstevníků ubývá. Ale mám radost, že je tam zase hodně rodin s dětmi.

Kolik je  vám vlastně let?

V červenci mi bude 82.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdraví a Boží požehnání do dalšího života.

Ptala se Jana Tomková.