Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí

Kázání Martina T. Zikmunda v neděli 24.4.05 na Královských Vinohradech

Přísloví 19,21:
„Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí.“ ČEP
„Mnozí úmyslové jsou v srdci člověka, ale uložení Hospodinovo, toť ostojí.“ K

 Ve svém plánování má věřící člověk brát zřetel na Boží úradek

 Plánovat je nutné. O tom zde není sporu. Ani Kázání na hoře samo plánování nepopírá, když v něm čteme: „Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ To není slovo proti odpovědnému plánování, proti spoření, proti šetrnému hospodaření. To vše je možné, ale má to být založeno na důvěře v Boží pomoc. I při své odpovědné přípravě na budoucnost smíme a máme žít dnešek s Bohem. Ten pravý poklad nemá totiž člověk přece na zemi, ale v nebi. Proto může žít v přítomnosti v klidu. Pán Bůh o nás ví… budeme-li se znepokojovat, budeme-li propadat úzkostným stavům o budoucnost, čím si pomůžeme? Uval na Hospodina cestu svou, On sám všechno spraví.

Každou chvíli máme před sebou nějaké rozhodování ohledně budoucnosti. Mám změnit svou práci? Mám se přestěhovat tam nebo onam? Mám vyslat své dítě na výměnný pobyt do zahraničí? Mám se zadlužit a koupit auto? Mám podstoupit tuto nesnadnou, možná komplikovanou operaci, která by mi však mohla pomoci? To jsou otázky, které se v jistých obměnách dostavují. A mnohé jiné. I veverky instinktivně myslí na budoucnost, když si na podzim sbírají a ukrývají ořechy. Také vlaštovky včas odlétají do jižních krajin. I broučci zalézají do děr, aby se ochránili před zimou. A když zmrznou, poslušně zmrznou.

O to jde také v našem textu: uvádět své plány do souvztažnosti s Božím úradkem a odevzdat se mu. Modlit se za to, co nás čeká, za své rozhodování, za budoucnost, za ty či ony kroky, za tu či onu cestu, odevzdat to Hospodinu, být vůči němu svobodný, nenutit Ho, aby On sám posvětil naše vlastní úmysly. Vědět, že naše plánování je jako ono poznání z 1. listu do Korintu, 13. kapitoly — jen částečné, zlomkovitě, křehké. Jsme jako Pavel, když napsal: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář.“ Málokdy máme plnou jistotu, že se ve sporných záležitostech chováme úplně správně. Někdy máme před sebou jen problematické alternativy. Ta široká cesta lidského sebeprosazování se vždy nabízí jako jakási pozemská jistota. Jenže taková jistota je velmi relativní. Proto má mít vždy člověk otevřenu svou mysl pro Pána Boha, Ježíšovo slovo a pro Ducha svatého. Vcházejte těsnou branou…, píše se v evangeliu.  

Boží úradek přináší doufajícím v Hospodina útěchu a naději

„Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí.“ V tomto verši je také útěcha. Ani vlas člověku nespadne z hlavy bez vůle nebeského Otce. Nežijeme v prázdnotě času a prostoru. Boží úradek je nade vším. To neznamená, že Bůh předurčuje lidské jednání, to bychom byli jako loutky, tak tomu není. Ale nechť je jasně řečeno, že člověk nemá ve své moci zmařit Boží záměry. V tom tkví potěšení. Bůh o nás ví a má pro nás připraveno své království. A my už zlomkovitě smíme v tomto království žít nyní, a což teprve později! A tak křesťan je vlastně jakýmsi duchovním optimistou, bez ohledu na to, jakou má povahu: spoléháme-li se na Pána Boha, konec všech věcí bude dobrý, protože přijde království Boží v plnosti. To nám může dávat vnitřní upokojení — přes všechny těžkosti, starosti a úzkosti, které na nás přirozeně doléhají.

Heidelberský katechismus z r. 1563, klasický věroučný dokument reformovaného protestantismu, jehož autorem byli Zachariáš Ursinus a Kašpar Olevianus, na otázku dvacátou osmou „Co z toho máme, poznáváme-li Boží stvoření a jeho prozřetelnost?“ odpovídá takto: „Poznáváme-li Boží stvoření a jeho prozřetelnost, máme býti ve všech protivenstvích trpěliví, ve štěstí vděční a do budoucna o svém věrném Bohu a Otci té dobré naděje, že nás od jeho lásky neodloučí žádný tvor, protože všecko tvorstvo je tak v jeho ruce, že bez jeho vůle se nemůže ani hnout, natož kam vrtnout.“ (2x)

Zmínil jsem před chvílí Karafiátovy Broučky, jak poslušně zmrzli. Až nás mrazí při této formulaci. A přece je zde cosi hřejivého, jakkoli to zní protismyslně: ti broučci se sice útočnému tlaku zimy neubránili, ale věděli to, co tak nádherně vyznal apoštol Pavel v epištole Římanům: „Jsem jist, že ani smrt, ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

Křesťan má být vždy svobodný pro Boží vedení

To se však snadno řekne. Ono to nejde bez lidského přičinění. Křesťan by se tedy měl cvičit v pružných odpovědích na Boží volání. K tomu slouží četba Písma, nejlépe ve společenství, modlitby, bratrské porady, pastorační rozhovory. Co ode mne Pán Bůh očekává? Jak se mám zachovat v té či oné situaci? Jak žít ve svobodě víry? Pohleďme třeba na naše biblické vzory. Co takhle Mojžíš? Ten v osmdesáti letech uslyšel Boží zavolání, aby se z midjánské pouště odebral zpět do Egypta, tam zburcoval lid a jednal s faraónem o jeho propuštění. Ano, snažil se z toho vyvléct, ale když poznal, že je to Boží vůle, šel. V 80 letech! A Jeremjáš byl určen k vyhlašování Boží vůle svému národu už jako nezkušený mladík. Upozornil na to Pána Boha, ale ten řekl: „Neříkej: jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikáži, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou.“ Jeremjáš šel a konal, co mu Bůh uložil, přestože se nevyhnul chvílím, kdy by nejraději se vším praštil. „Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá…“ A Nehemjáš je ochoten opustit svou kariéru u perského krále, když k němu přišla delegace z Judska, vedená jeho bratrem Chananím, která referovala o bídném stavu města Jeruzaléma, a zřejmě jej prosila o pomoc.

Ti všichni si jistě představovali svou budoucnost jinak. Mojžíš snad myslel již na zasloužený odpočinek, Jeremjáš si mohl ve své mysli představovat, jak se ekonomicky osamostatní a v klidu si založí rodinu, a Nehemjáš měl už vystaráno — byl královým důvěrníkem, co víc si mohl přát? Všichni tři se mohli rozhodnout jinak. Mohli zůstat ve svých starých kolejích, na svých původních postech. Ale v nich by asi pokoj neměli. Protože Jeremjáš i ve své sebelítosti doznává, že Hospodinovo slovo je v jeho srdci jak hořící oheň a že je uzavřeno v jeho kostech. A že vlastně nemůže jinak. Kdyby zůstali na svých místech, jistě by to měli pohodlnější, ale nebyla to pro ně v jiném smyslu ještě větší trýzeň? O to jde, abychom i ve vnějším nepokoji, i v oné výhni, kterou působí Hospodinovo slovo, mohli mít ve své duši pokoj. Boží volání nám může znesnadnit naše plánování, ale přibližuje člověka Pánu Bohu. A to je cennější deviza než pozvání zdvořile odmítnout, vymezit si svůj koridor, do kterého mně nikdo — ani Pán Bůh — nebude mluvit, a pak se dlážděnou silnicí vzdalovat Boží milosti.

Každá doba je v něčem specifická. Dnešní doba — víc než kterákoli jiná v našich dějinách — otevírá před člověkem široké pole možností. Zvláště před mladým člověkem. Naše země je svobodná, patří k Evropské unii. Neohrožuje nás žádný nepřítel. Nabídka pro mladé lidi je veliká. A to je dobré. Ale vskutku prospěšná bude ta či ona možnost jen tehdy, když si člověk zachová svobodu víry, když především ostatním otevře svůj sluch a srdce Ježíšovu volání k následování. Teprve v této svobodě víry se lidské plánování a Hospodinův úradek setkávají,protože nad našimi plány slyšíme hlas svého Mistra a poddáváme se pokorně vůli nebeského Otce.