Vinohradský sbor ČCE

Afro-Atlanta

Anděl z Five Points

Začalo to už na letišti. Takřka všechen personál v ohromné hale, kde se řadí do front cestující z mezinárodních letů, tvoří černoši. Vlastně pardon, afričtí Američané, jak se zde oficiálně říká. Rád bych ale následující řádky zakreslil do onoho pocitu zvědavosti, pohrdání, sympatií i strachu, které v nás Češích vyvolává slovo černoch — a tak ho alespoň v tomto článku budu nadále používat. Že budou černí řidiči autobusů, portýři v hotelech, prodavačky v obchodech, jsme čekali. Teď pokorně přešlapujeme v koridoru, než nás černý důstojník přeměří pohledem, ujistí se, že „from Czech Republic, all right?“ Marně se pokouší špásovat s Martou, ta se ale schovává Lucce do klína.

Cestou do semináře, našeho bydliště na příštích deset měsíců, míjíme střed města, zježený mrakodrapy, i zlatou kopuli georgijského parlamentu. Projíždíme lehce zvlněnou krajinou, posetou přízemními rodinnými domky. Namísto náměstí ohromná parkoviště před obchodními domy, nevysokými řadami za obzor se táhnoucích výloh. I zde jsou tři čtvrtiny lidí černých. Muži v kšiltovkách, ženy podle poslední módy. Překvapí nás černoši na obřích reklamních billboardech. Dnes si ale říkám spíše naopak: Jak to, že jen asi z jedné poloviny?

Zřizování účtu v nejbližší bance: mramorová podlaha, decentní skleněné přepážky a čalouněná křesla. Rozpačitě vstupujeme dveřmi na fotobuňku. Uvnitř akvária s kouřovými skly si k nám milosrdně přisedá úřednice v dokonalém kostýmu, jedna z kompletně černého personálu banky, a vysvětluje nám světoběžníkům, co jsou to šeky a jak fungují. Trpělivě opakuje námi nepochopené či nedoslechnuté. Marta dostává za odměnu reklamní klíčenky nebo omalovánky. To se opakuje při vyřizování všech dalších potřebných papírů.

Jiné je to v metru, které z příatlantského Decatur vede do středu Atlanty. Lidé dojíždějící do práce, studenti, až na výjimky barevní, přece jen méně uhlazení než v bance. Jistoty člověku nepřidají instrukce v každém vagónu. Začínají ujištěním, že je atlantské metro nejbezpečnější na světě, že se ale přesto cestující mají vyhýbat konfliktům. V případě ohrožení mají bez otálení přestoupit do jiného vagónu a zavolat policii. „Povzbuzeni“ sdělením našich bílých sousedů, že metrem v Atlantě dosud nejeli a že na Five Points, což je něco jako pražský Můstek, si máme dát opravdu pozor, se vydáváme se na první cestu. Očima tipujeme možné zločince. Jeden z nich, hoch v bundě, s náušnicí v nose a s kapucí na hlavě, kolem nás vystupuje. Když zachytí naše vyděšené pohledy, ptá se, jestli nepotřebujeme pomoc. „Ne? Tak hezký den,“ a mizí v davu stanice.

V areálu semináře, který je součástí bílého ostrůvku v této části velké Atlanty, má několik černochů na starosti údržbu, práci v kuchyni, méně administrativu. Mezi studenty jich je asi jedna desetina, mezi vyučujícími nikdo. „Tak vidíš, přece jen dělají hlavně nekvalifikované práce,“ říká Lucka, když míjíme postaršího muže, který žne předzahrádku před nedalekým domkem. Později však zjišťujeme, že svým vlastním. Atlanta je totiž v celých Spojených státech ukázkovým městem pro svou černou střední třídu, jinde prý to tak idylické není.  Namáhavé práce, jako je ořezávání stromů nebo sekání rozsáhlých trávníků,  ale stejně provádějí skupiny Indiánů z Mexika. Většinou jen ve skupině, pro jistotu vždy zmlknou, když se člověk přiblíží — patrně jsou zde bez papírů.

Černošské a bělošské ulice nejsou nijak ostře oddělené, spíše si chvílemi člověk uvědomí převahu jedné nebo druhé rasy. Nepozná to podle novosti aut či velikosti domů, počtu amerických vlajek na zápražích nebo upravenosti předzahrádek, v ničem z toho není na první pohled mezi černošským a bělošským domem rozdíl. Rozdíl je v atmosféře. V bílých je zaparkováno o něco více aut, ale přesto zejí prázdnotou. Případní chodci (či běžci) se pohybují po přímkách, nepostávají. V černošských je lidí mnohem více, prohánějí se tu na kolech hloučky dětí, na nároží pokuřují pánové, na verandách posedávají sousedky, ze zahrad voní barbecue a z aut a verand občas zaduní hudba.

V neděli dopoledne

„Okamžikem, kdy se do Ameriky pravidelně vrací rasová segregace (oddělení černochů a bělochů), je neděle dopoledne,“ slyšel jsem před několika lety poprvé na Vinohradech, při besedě s hosty z Marylandu. Zatímco školy a úřady přísně dbají na integraci, rozchází se v neděli lidé do sborů převážně buď bílých nebo černých. Zdaleka přitom nejde jen o barvu kůže. Vyplouvá zde na povrch hluboká lidská potřeba být v intimních chvílích (a těmi bohoslužby do určité míry jistě jsou) „mezi svými“, lidmi podobného kódu, kde se radost, smutek, naděje a láska vyjadřují tak, že se k tomu člověk může připojit. Někteří studenti semináře prý v životě v černošském kostele nebyli. Jiní tvrdí, že jako pravidelní účastníci by ani nebyli vítáni. Sbory jsou více než u nás místem setkání a péče v průběhu týdne, lidé jsou si v nich mnohem víc „na tělo“ — a proto si samozřejmě vybírají. Mají zde opravdu z čeho.

Pořekadlo o segregovaném nedělním dopoledni neplatí (či platí poněkud méně) o římských katolících a letničních. Nám nejbližší presbyteriáni mají sbory bílé i černé, smíšených však málo. Tam, kde jsou pestří, jako v nedalekém Oakhurst Church, je to výsledkem dlouhodobé a cílevědomé práce celého sboru, ale také příhodného umístění poblíž atlantské Emory University. U několika sborů tohoto typu na jihu i na severu USA slyšíme podobný příběh: v šedesátých letech byli průkopníky rasové integrace, dnes jsou nepsaným útočištěm homosexuálů. A je třeba říci: bohoslužby mají v Oakhurstu strhující. My jsme ovšem z mnoha spíše praktických důvodů (nejsilnější: je to na dojití pěšky) zakotvili v hlavním decaturském presbyterním sboru. Je takřka výlučně bílý. Každou čtvrtou neděli, ba častěji, však vyrážíme „za kostel“, někam k sousedům.

„Víte, my jsme trochu hlučnější,“ říká s omluvným úsměvem dáma vítající nově příchozí v „misijním baptistickém“ černošském kostele, o něco větším, než je náš vinohradský, „a ne tak sofistikovaní jako presbyteriáni.“ Nabídne nám dotazník, podle něhož nás potom v průběhu bohoslužeb srdečně přivítají: jako „Slámovy z České republiky ze sboru reverenda Zikmunda, vyřiďte tam bratrské pozdravy“ — což tímto činíme. Následuje  desetiminutové objímání s nejbližším okolím. Na své poměry slušně nedělně oblečení, jediní bílí, připadáme si přesto jako pobudové: vedle mužů v oblecích s kravatou a žen v nádherných šatech s nejroztodivněji prolamovanými a tvarovanými klobouky a kloboučky. „Táto, proč tak huláká?“ křičí mi pak v průběhu bohoslužeb po asi dvaceti minutách stále nekončícího kázání do ucha Marta, když kazatel-zakladatel sboru v jedné osobě začne z naléhavě znějící řeči plynule přecházet do zpěvu. V průběhu kázání mu lidé nahlas přizvukují („to jo,“ „jasně,“ „amén“) a když se dramaticky odmlčí, povzbuzují ho výkřiky („no tak jedem!!!“ „řekni to!!!“). Poté, co se kazatelův hlas začne rozhoupávat do blues, projedou klávesami dvě pianistky. Důležitá věta z kázání se vrací jako refrén a probuzený bubeník ji doprovodí sprchou na bicí. Když se pak strhne všeobecný zpěv, vypadá pěvecký sbor, sedící v čele kostela ve fialových ministranstských komžích, jako postavy ze Zmatlíkové ilustrací Roaka Bredforda. S drobnými obměnami jsme takto živou hudbu, bicí, kázání a hlasité odpovědi sboru zažili ve všech černošských sborech, v obřích shromažďovnách i v malinkém dřevěném kostelíku, přestavěném zřejmě z rodinného domku.

M.L.K.

Přestože jsou sbory a kostely jakousi konzervou přirozené segregace, jsou současně místem, odkud vyrostl zápas proti rasismu a útlaku černochů. Atlanta je rodištěm Martina Luthera Kinga (1929-1968). Zde vyrůstal, zde také později působil jako pomocný kazatel ve sboru svého otce, když měl plné ruce práce s organizováním boje za práva černochů. V roce našeho Pražského jara byl zastřelen a je v Atlantě pochován. O jeho životě vyšla u nás v roce 1976 skvělá kniha jeho ženy Coretty Scott Kingové, nazvaná Můj život s Martinem Lutherem Kingem. Od té doby se dr. King, jak ho zde nazývají, stal součástí amerického dějinného kánonu. Každé třetí lednové pondělí připomíná jeho památku den M.L.K., v Atlantě i na jiných místech jsou jeho jménem i jménem dalších vůdců hnutí za lidská práva, vesměs farářů, nazvány ulice. Citují ho republikáni i demokraté. Jeho blízký spolupracovník, kdysi rovněž kazatel Andy Young, byl za prezidenta Cartera velvyslancem USA v OSN a později byl zvolen starostou Atlanty. Z ebenezerského baptistického kostela, kde kázával otec i syn Kingovi, je dnes muzeum. Je součástí velkoryse pojatého komplexu několika budov, k nimž vedle dvou nových expozic (jedna je vybudovaná z federálních peněz, jedna z peněz nadace, v níž důležitou roli stále hraje Coretta Scott Kingová) patří také jeho rodný dům. O kus dál stojí nová odvážná budova ebenezerského sboru. Stavitelé se prý snažili uplatnit v něm prvky africké architektury. Byli jsme v něm na velkopátečních bohoslužbách. S lehkými obavami jsem čekal, zda to nebude ve znamení kultu jeho osobnosti. Farář King ale může být na svůj sbor po více než čtvrtstoletí hrdý: o něm samotném tam nepadlo ani slovo.

Diskutuje se o dějinné roli křesťanství. Zdá se mi, že málokde je jeho kladná role vidět tak jasně jako v případě černochů v USA. V 18. a 19. stol. se k nim dostala víra, a to i navzdory strašným podmínkám otroctví, posvěcovaného nejednou biblicky. Dostala se do srdcí mužů a žen, kteří pochopili, že i oni jsou děti Boží. V šedesátých letech se zdálo, že by zde mohla být reálná alternativa: islám. Syn metodistického kazatele Malcolm Little přijal islám a příjmení X (připomínka jména, které jeho africkému předkovi vzali otrokáři). Stal se ohnivým misionářem a vůdcem. Jeho verze boje za spravedlnost se násilí nezříkala. „Po staletích útlaku na něj máme právo!“ tvrdil. Kdyby černí Američané svou zkušenost otroctví ve velkém spojili s geopolitickou ukřivděností soudobého islámu, byla by dnes Amerika rozdělená mnohem hůře. To, že při všem rozdělení jsou zde příběhy, písně, modlitby i naděje, které mají černí i bílí společné, je tmelem společnosti. „Takže,“ slyším ho z mauzolea či odkud, „přece jen opium lidstva?“ Z bezpočtu detailů toho, co zde vidím v neděli i v průběhu týdne, je zřejmé, že víra je pro zdejší černé křesťany radostí, zdrojem sebeúcty a morální orientace. V jejím důsledku jsou svobodnější. Svobodnější jsou i běloši, osvobození od svého strachu, předsudků i představ, jak jedině se věci správně mají dělat. Tak jaképak opium?

Petr Sláma, Decatur v Georgii, 11. května 2005

číslo 54, červen 2005
předchozí   další

Obsah

Kázání z 24.5.2005
Co Pán Bůh činí, dobré je
Táborové historie III
Vzpomínka na bratra Jiřího Bícu
Tábory mám ráda
Bzenec Opojný
Erteplajda
Afro-Atlanta
Z historie sboru XXV
Z jednání staršovstva
Sborové akce v červnu


Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).